ECLI:CZ:US:2020:1.US.784.20.1
sp. zn. I. ÚS 784/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupený Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem Jitřní 558/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 6 Tdo 1303/2019-343, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 5 To 143/2019, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2019, č. j. 33 T 68/2018, takto:
*)
____________________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2020
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výše uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným tím, že spáchal přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku a byl odsouzen podle §151 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost uhradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 10.080 Kč. Usnesením městského soudu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu.
Deliktní jednání stěžovatele spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že v ranních hodinách dne 15. 2. 2018 řídil vlastní osobní motorové vozidlo, nesledoval pohyb chodců v místě vyznačeného přechodu pro chodce a střetl se s procházejícími chodci levou boční částí svého vozidla vpředu. Tito chodci vlivem nárazu upadli na komunikaci. Ačkoli si byl vědom střetu s chodci, nezastavil, nepřesvědčil se, zda nedošlo ke zranění chodců, neposkytl jim potřebnou pomoc, nepřivolal záchrannou službu ani policii. Naopak z místa dopravní nehody, na které měl účast, ujel, a až do doby, než byl zjištěn policií, věc osobně ani telefonicky neoznámil.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, neboť původním rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 11. 2018 byl obžaloby zproštěn, protože nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Následně měl být stěžovatel usvědčen pomocí tzv. nepřímých důkazů, přičemž mezi zprošťujícím rozsudkem a odsuzujícím rozsudkem téhož soudu nepřibyl ve spise ani jeden nový listinný důkaz. Stěžovatel namítá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by řidičem vozidla v době dopravní nehody byl právě on. Předmětné vozidlo bylo užíváno více osobami a nebylo prokázáno, že otěr na vozidle byl v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Potvrzení o zadržení řidičského průkazu považuje stěžovatel za nezákonný důkaz, a to včetně jím dopsaného vyjádření, že "chodci nenarazili do přední části mého vozidla, ale do zadní části mého vozidla".
Pokud žádný provedený důkaz neprokazuje, že stěžovatel skutek spáchal, pak zde nemůže existovat ani žádný uzavřený řetězec na sebe logicky navazujících důkazů, jež ve výsledku nepřipouštějí jinou možnost, než že to byl právě stěžovatel, kdo se skutku dopustil. Podle stěžovatele se v jeho věci jedná o extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním. Ve věci byl proveden důkaz, který vznikl nezákonným postupem policisty (potvrzení o zadržení řidičského průkazu) a v rámci hlavního líčení byl proveden důkaz výslechem policisty, který se podílel na vyšetřujících úkonech, což je podle názoru stěžovatele v rozporu s trestním řádem a je rovněž spolu s výše uvedeným extrémním nesouladem schopné zasáhnout do práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, že mu nebylo v řízení před obecnými soudy nad vší pochybnost prokázáno, že by v rozhodné době řídil auto, jež se na přechodu dostalo do kolize s poškozenými. Stěžovatel svá tvrzení v ústavní stížnosti pouze replikuje s tím, že staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance. Přitom přehlíží, že tato role mu nenáleží. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tento by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy zjistily skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nejvyšší soud poukázal na zjevnou logickou návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, jež byly pro nižší soudy relevantní pro právní posouzení věci. Jak krajský, tak i Nejvyšší soud se v rámci svého odůvodnění věnovaly otázce získání údajně nezákonného důkazu, kterým má být potvrzení o zadržení řidičského průkazu. Obecné soudy při hodnocení důkazu rozlišily potvrzení jako takové a stěžovatelem na něj dopsané vyjádření. Nejvyšší soud konstatoval, že v obdobných případech je třeba důkazy diferencovat s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustného provedení úkonu je "otrávený". Takový výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní a obecným soudů tak nic nebránilo v tom, aby prohlášení stěžovatele, nacházející se na potvrzení o zadržení řidičského oprávnění, učinily předmětem svého hodnocení.
Namítá-li stěžovatel, že v jeho případě byla porušena zásada in dubio pro reo, je namístě konstatovat, že tuto lze použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 37/2001 ze dne 19. 9. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1187/2016 ze dne 16. 11. 2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu