ECLI:CZ:US:2020:1.US.82.20.1
sp. zn. I. ÚS 82/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019 č. j. 4 Tdo 1040/2019-293, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2019 č. j. 5 To 450/2018-261 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 34 T 144/2018-233, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 1. 2020 a splňovala podmínku přípustnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka navrhla dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 11. 2018 č. j. 34 T 144/2018-233 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Rovněž jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 28 měsíců. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 3 174 Kč.
3. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky se měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 7. 4. 2017 kolem 15.05 hodin ve S. po předchozím požití pervitinu řídila osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz E280, RZ XXX, když ve vzorku její krve odebrané téhož dne v 17,15 hodin bylo naměřeno 262 ng/ml metamfetaminu, což jsou hodnoty významně převyšující limitní hodnoty návykových látek stanovené v nařízení vlády č. 41/2014 Sb. Jela nepřiměřeně rychle, nestačila včas zabrzdit za stojícími vozidly, při brždění dostala na mokré vozovce smyk, vyjela do protisměru, kde levou zadní částí narazila do protijedoucího osobního automobilu zn. Škoda Octavia RZ: YYY, poté přední částí svého vozidla narazila do zadní části osobního automobilu zn. VW Passat, polské RZ: AAA, toto vozidlo nárazem odhodila na před ní stojící automobil zn. Citroen C4, RZ: BBB řízený M. S., která při zadním nárazu utrpěla podvrtnutí a natažení krční páteře. Tento přečin spáchala ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila vlivem návykové látky, vykonávat činnost, při které by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobila takovým činem dopravní nehodu.
4. Odvolání zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. 5 To 450/2018-261, neboť dospěl k závěru, že byl dodržen procesní postup v řízení u okresního soudu a shledal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku. Stěžovatelka v přípravném řízení i v hlavním líčení sice využila svého práva odepřít výpověď, ale vina stěžovatelky byla dostatečně prokázána a řádně byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019 č. j. 4 Tdo 1040/2019-293 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Nebyl shledán žádný z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, ani nebyla shledána žádná závažná procesní vada, která by měla za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces,
III.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka odmítá, že by se dopustila trestného činu a poukazovala zejména na neprokázání objektivní stránky trestného činu, že by v okamžiku dopravní nehody byla pod vlivem metamfetaminu. Po dopravní nehodě užila drogu - pervitin v sídle zaměstnavatele, kam se nepozorovaně dostavila, protože byla v šoku a potřebovala se uklidnit. Stěžovatelka spatřuje protiprávnost a protiústavnost napadených rozhodnutí v tom, že okresní soud nesprávně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj nesprávné závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poukázala na snahu okresního soudu uznat stěžovatelku vinou za každou cenu, když en bloc hodnotil výpovědi devíti svědků v její prospěch za lživé a porušil zásadu in dubio pro reo. Skutkové závěry, ke kterým dospěl okresní soud a krajský soud, jsou pravým opakem toho, co vyplynulo z dokazování, nadto jsou tyto závěry opřeny o objektivně nemožné tvrzení. Nelze vytýkat stěžovatelce, že využila svého práva odepřít výpověď a vyložit toto zaručené právo k její tíži. Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil a odmítl dovolání. Stěžovatelka byla nespravedlivě odsouzena za trestný čin, který nespáchala, tedy byla neprávem uznána vinnou ze spáchání trestného činu, byl jí uložen trest a povinnost k náhradě škody. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04) a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí a odložil vykonatelnost rozsudku okresního soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Podstatou argumentace stěžovatelky je nesouhlas s odsuzujícími rozhodnutími obecných soudů, ale jedná se jen o polemiku s hodnocením provedených důkazů, kdy stěžovatelka předkládá vlastní verzi skutkových událostí a domáhá se dalšího přezkumu Ústavním soudem.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti. Jsou-li namítána skutková zjištění obecných soudů, Ústavní soud je může přehodnocovat jen z toho hlediska, zda byly respektovány související záruky spravedlivého procesu. Jde především o požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [např. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [např. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
12. Z napadených usnesení vyplývá, že námitkami stěžovatelky se zabýval již krajský soud, který dospěl k závěru, že byl správně a úplně zjištěn skutkový stav dle §2 odst. 5 trestního řádu. Vyjádřil se k jednotlivým tvrzeným rozporům a vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka neměla možnost požít návykovou látku po předmětné dopravní nehodě. Jednak tuto skutečnost považuje za vyvrácenou výpovědí svědkyně M. S., která ve své výpovědi popsala, že stěžovatelku měla prakticky po celou dobu po dopravní nehodě na očích, a to až do příjezdu záchranných složek. Tvrzení stěžovatelky, že odjela na firmu si vzít drogu, není podporováno devíti svědky, jak tvrdila, ale jen třemi (F. S., I. G., K. M.). Dalších šest svědků uvedlo, že se jednalo o hromadnou nehodu, kde se pohybovalo velké množství lidí, a stěžovatelku nějakou dobu neviděli. Krajský soud považoval za krajně nelogické, že by stěžovatelka, která byla den předtím zadržena hlídkou policie a byla vyzvána k testu na drogy, který odmítla, že by nevěděla, že po dopravní nehodě bude po ní takový test žádán, odjede na firmu si vzít drogy a po jejich požití se vrátí na místo dopravní nehody a podrobí se testu i následnému vyšetření. Při ukládání trestu vzal soud v úvahu dle §37 až 41 trestního zákoníku všechny rozhodné skutečnosti. V její prospěch hodnotil, že stěžovatelka neměla v opise rejstříku trestu žádný záznam, ale v kartě řidiče měla záznamy dva. Jednalo se o řízení vozidla bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo návykové látky, případně v době, kdy mohla být pod jejich vlivem, a to dva měsíce před projednávaným skutkem (přestupek ze dne 4. 2. 2017). V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy patřičně vypořádaly s obhajobou a s námitkami stěžovatelky a své závěry taktéž srozumitelně a zcela adekvátně odůvodnily v souladu s trestním řádem.
13. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 trestního řádu, a uvedl, že se stěžovatelka svým dovoláním ocitla mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu]. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dle §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v trestním řízení před soudem nalézacím a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení dle §265r odst. 7 trestního řádu). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
14. Ústavní soud v ústavní stížnosti stěžovatelky neshledal žádnou skutečnost, která by opodstatňovala závěr o výše zmíněném "extrémním" rozporu mezi provedenými důkazy a jejich následným hodnocením ze strany obecných soudů. Lze tedy uzavřít, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí. Argumentaci judikaturou Ústavního soudu na věc stěžovatelky neshledal za přiléhavou.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
16. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku okresního soudu Ústavní soud nevyhověl, neboť ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí mj. nezvratné důsledky osobní, což v posuzované věci neshledal [srov. též nález ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu