ECLI:CZ:US:2020:1.US.934.20.1
sp. zn. I. ÚS 934/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. G., zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 8 To 4/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vrchního soudu se podává, že proti stěžovateli je u Krajského soudu v Plzni vedeno trestní řízení, a to pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, a to ve stádiu pokusu. Trestné jednání mělo, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel jako řidič auta Audi Q7, opakovaně najížděl na vozidlo Toyota, čímž ohrozil jeho posádku.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2019, č. j. 3 T 4/2017-898, vyplývá, že stěžovatel byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 8 To 37/2019, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud věc opětovně projednal a následným rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 3 T 4/2017-977, stěžovatele obžaloby opět zprostil. O podaném odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k opětovnému projednání. V souladu s ustanovením §262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. S tímto postupem však stěžovatel nesouhlasí a má za to, že bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem vrchního soudu, že by soud prvního stupně nebyl schopen objektivně posoudit shromážděné důkazy a přesvědčivě své závěry odůvodnit. Vrchní soud v rámci svého odůvodnění poukázal též na tenzi mezi soudkyní JUDr. Růžičkovou a svědkyní U., která měla ve vztahu ke jmenované soudkyni vznést námitku podjatosti. Vrchní soud neuvádí žádnou skutečnost, svědčící o tom, že výslech uvedené svědkyně byl veden nesprávně a podjatě. Skutečnost, že soud prvního stupně dvakrát rozhodl v rozporu s názorem odvolacího soudu, není sama o sobě důvodem pro závěr, že soud není schopen či ochoten věc objektivně posoudit.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury, na jejíž obsáhlé závěry Ústavní soud stěžovatele pro stručnost odkazuje, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 trestního řádu je mimořádným procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391)]. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat v rámci mu zákonem svěřených kompetencí. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Uvedené ustanovení však nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout, nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 a II. ÚS 3564/12 a dále nálezy ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105) či ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16]. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných [viz také nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), bod 17, či usnesení ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 1698/13 a ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 200/15)].
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Z jeho úhlu pohledu je podstatnou především ta skutečnost, jak se odvolací soud ve svém odůvodnění vypořádal s důvodem pro odnětí věci. Vrchní soud k tomuto konstatoval, že nalézací soud nenapravil chyby, jež mu byly vytýkány v předchozím zrušovacím usnesení, a tím nedostál požadavkům kladeným na hodnocení důkazů §2 odst. 6 trestního řádu. Konkrétně poukázal vrchní soud na to, že soud prvního stupně na jednu stranu věří svědkům cestujícím ve voze Toyota, že byli opakovaně atakováni vozem Audi Q7 a na druhou stranu jim nevěří, že vůz řídil stěžovatel. Další otázkou, s níž se měl krajský soud vypořádat, je, proč osádka vozu Toyota trvá právě na tom, že řídil stěžovatel, kterého víceméně neznali. Závěry krajského soudu považuje vrchní soud za nelogické. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že námitka podjatosti ze strany svědkyně Urbanové vznesena nebyla (pouze stížnost č. l. 998), nicméně to na shora uvedených závěrech ničeho nemění.
Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by vrchní soud zavázal krajský soud k porušení zásady in dubio pro reo. Podle náhledu Ústavního soudu Vrchní soud v Praze přesvědčivě popsal, v čem krajský soud pochybil a napadené usnesení lze tak považovat za ústavně konformní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu