ECLI:CZ:US:2020:2.US.1048.20.1
sp. zn. II. ÚS 1048/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem Divadelní 16, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 100 Co 296/2019-387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelka, matka nezletilého, se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to toliko v části týkající se nákladů řízení (výrok IV.). Stěžovatelka se domnívá, že výrokem o její povinnosti nahradit náklady znalečného došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V nyní projednávané věci byl nezletilý Okresním soudem v Nymburce (dále též "prvostupňový soud") svěřen do výlučné péče otce. V průběhu řízení však soud přistoupil k ustanovení znalkyně. Zatímco prvostupňový soud uložil výroky VII. a VIII. oběma z rodičů úhradu poloviny nákladů státu, krajský soud v napadeném rozsudku stanovil výrokem IV. povinnost úhrady nákladů výlučně matce nezletilého. Konstatoval, že ač matka ani otec ustanovení znalce nenavrhovali, byl nepochybně proveden v zájmu jich obou, neb měl znalecký posudek potvrdit nebo vyvrátit jejich protichůdná tvrzení o prospívání nezletilého a výchovném působení rodičů. Na základě provedeného dokazování prvostupňový soud vyhověl návrhu otce.
3. Odvolací soud posléze v nyní napadeném rozsudku konstatoval, že řízení o péči je nesporným řízením, nerozhoduje se tedy podle poměru úspěchu, ale procesních návrhů účastníků. Stěžovatelce-matce dle soudu vyhověno nebylo (dítě nebylo svěřeno do její výlučné péče) a bylo rozhodnuto přesně opačně. Stěžovatelka není osvobozena od soudních poplatků. Podle §224 o. s. ř. ve spojení s 148 o. s. ř. tak odvolací soud stanovil povinnost úhrady nákladů stěžovatelce s pariční lhůtou 30 dnů. Konkrétní výše měla být vyčíslena samostatným usnesením. Tak se stalo dne 6. 2. 2020, kdy byla Okresním soudem v Nymburce usnesením vyčíslena částka ve výši 42 145,98 Kč.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti závěru, že by neměla hradit polovinu, ale plnou výši nákladů řízení přiznaných státu. Bližším čtením rozsudku Krajského soudu v Praze je zjevné, že se tento soud de facto matce pomstil za to, že odmítla přistoupit na návrh soudu, jak uspořádat styk nezletilého s matkou. Stěžovatelku ale nelze trestat za její postoj povinností platit celé náklady státu. Krajský soud v Praze blíže nezkoumal stanovisko matky s ohledem na vývoj postoje nezletilého k matce, vycházel pouze z obecným kritérií a nezabýval se chováním nezletilého. Stěžovatelka upozorňuje, že vývoj situace jí dal za pravdu, neboť nezletilý naznal, že pokud bude zastávat nepřátelské postoje k matce a její rodině, nebude se s matkou stýkat. Nezletilý tak své chování výrazně změnil, protože o kontakt se stěžovatelkou zjevně stojí. Prokázalo se tak, že matka se zachovala v zájmu nezletilého. Stanovení platby nákladů státu výlučně stěžovatelce, výrazně zasahuje do její finanční situace a důsledek samozřejmě pocítí nezletilý. Odůvodnění Krajského soudu v Praze v tom smyslu, že poskytuje delší lhůtu 30 dní k zaplacení nákladů státu, aby si mohla opatřit peníze, je právně nepřijatelné, neboť ji žene do těžko řešitelných finančních potíží.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku, proti němuž není přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Stěžovatelka napadá pouze výrok o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
9. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05].
10. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případ, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Tyto specifické okolnosti přípustnosti přezkumu stanovení náhrady nákladů, která je zpravidla doménou obecných soudů, ovšem nyní nenastaly. Odůvodnění krajského soudu je řádné a dostatečné, přičemž stanovená povinnost úhrady nákladů se Ústavnímu soudu jeví jako racionální. Ústavní soud na jeho posouzení neshledal vybočení z ústavních mantinelů. Námitky uplatněné stěžovatelkou svědčí spíše o nesouhlasu s procesním vyústěním dané věci. Pouhý nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy však nečiní návrh opodstatněným, resp. nepředstavuje přesah vlastních zájmů stěžovatele, ani porušení čl. 36 Listiny.
11. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 11 ani čl. 36 Listiny. Vzhledem k tomu byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu