ECLI:CZ:US:2020:2.US.1059.20.1
sp. zn. II. ÚS 1059/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 č. j. 11 To 15/2020-182 a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. října 2019 č. j. 38 T10/2017-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Praze rozhodl svým napadeným usnesením ze dne 16. ledna 2020 č. j. 11 To 15/2020-182 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele, jíž stěžovatel brojil proti napadenému usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. října 2019 č. j. 38 T 10/2017-162, kterým bylo rozhodnuto podle ustanovení §83 odst. 1 trestního zákoníku o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. ledna 2017 č. j. 38 T 10/2017-52, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 26. října 2017 č. j. 38 T 10/2017-88 a vykoná trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle ustanovení §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, do vězníce s ostrahou.
3. Okresní soud své napadené usnesení o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, odůvodnil tím, že byl již v průběhu první zkušební doby dvakrát odsouzen pro další trestnou činnost. Soud na to reagoval benevolentně a v říjnu 2017 mu prodloužil zkušební dobu a stanovil nad ním dohled. Důvodně očekával, že stěžovatel toto rozhodnutí ocení a nadále povede bezvýhradně řádný život, při kterém bude plnit veškeré nařízené povinnosti. Ten však důvěru soudu zklamal. Okresní soud poukázal na různých příkladech na stěžovatelovu ignoranci k plnění zákonných norem a celkově nepřijatelný přístup k řešení jeho povinností. Rovněž Krajský soud v Praze přesvědčivě odůvodnil, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení páchal stejnorodou činnost, na což okresní soud reagoval tím, že mu zkušební dobu prodloužil o tři roky a současně nad ním vyslovil dohled probačního úředníka. Z chování stěžovatele však vyplynulo, že si tohoto dobrodiní nevážil, když se v prodloužené zkušební době (a navíc jen 8 měsíců poté, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody pro obdobnou trestnou činnost) opětovně dopustil trestné činnosti stejného charakteru. Obecné soudy odůvodnily, proč dospěly k závěru, že je stěžovatel osobou, u které pouhá pohrůžka výkonem trestu (koneckonců ani samotný výkon trestu odnětí svobody) nesplnila účel a nevedla ho k nápravě. Pokud stěžovatel poukazuje na to, jaké tíživé následky pro jeho rodinu i firmu bude mít výkon dalšího trestu odnětí svobody, nelze podle obecných soudů než konstatovat, že nad následky svého trestněprávního jednání se měl zamýšlet dříve, kdy jim ještě mohl předejít.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho případě došlo ke kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, a proto se domnívá, že výměra jeho trestu je zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě stěžovatele a konkrétním okolnostem případu. Stěžovatel je přesvědčen, že Krajský soud v Praze uložil trest v rozporu s názory Ústavního soudu vyjádřenými v nálezech sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009, III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 a III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016 a I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, a jeho závěr je tedy projevem libovůle a porušením principu spravedlnosti. Stěžovatel poukázal na to, že jeho trestná činnost spočívá výhradně v maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kterou porušuje tím, že řídí vozidlo v době, kdy má vyslovený zákaz této činnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že následkem kumulace výkonů trestů odnětí svobody, k níž v jeho případě dochází, je výměra uloženého trestu zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě pachatele a konkrétním okolnostem případu. V důsledku stěžovatelovy další trestné činnosti totiž dochází k soustavnému, opakovanému ukládání podmíněně odložených trestů, aniž by však tyto jakkoli zohledňovaly již dříve uložené tresty.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvození skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
9. Ani odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné. Některá výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu se týkají obecně problematiky práva na řádně odůvodnění rozhodnutí soudu jako součásti spravedlivého procesu. K tomuto aspektu Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou velmi pečlivě zpracována a odůvodněna, přičemž je zřejmé, že soudy vzaly v potaz všechny stěžovatelovy argumenty a zabývaly se jimi. Další stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu se týká problematiky principu proporcionality a subsidiarity trestní represe, přičemž obecné soudy dobře vysvětlily, proč nejprve využily mírnějších prostředků, které však nebyly pro odrazení stěžovatele od porušování práva dostatečné, a proto následně přistoupily k trestu citelnějšímu. Nedošlo z jejich strany ani k nerespektování závěrů Ústavního soudu v tomto směru. Ve vztahu k posledně citovanému nálezu k nařízení výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody a k presumpci neviny Ústavní soud poukazuje na diametrálně odlišné skutkové i právní okolnosti věci, v níž rozhodl ve prospěch tehdejšího stěžovatele.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu