ECLI:CZ:US:2020:2.US.1201.20.1
sp. zn. II. ÚS 1201/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COMMERZBANK Aktiengesellschaft se sídlem Kaiserstraße 16, D-60311 Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, podnikající v České republice prostřednictvím své organizační složky COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Jugoslávská 934/1, právně zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha 1, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 17. 7. 2019 č. j. KRPA-286372-80/TČ-2017-001193-1-BRA, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2019 č. j. ZN 1256/2017-72 a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2020 č. j. 3 KZN 802/2020-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 4. 2020, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě.
2. Stěžovatelka podala dne 2. 8. 2017 oznámení o skutečnostech nasvědčujících podezření, že mohl být spáchán trestný čin poškození věřitele. Policejní orgán tuto trestní věc odložil dle §159a odst. 1 trestního řádu usnesením č. j. KRPA-286372-80/TČ-2017-001193-1-BRA ze dne 17. 7. 2019. Proti jeho usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla dozorovou státní zástupkyní jako nedůvodná zamítnuta. Proto podala stěžovatelka rovněž podnět k výkonu dohledu Městskému státnímu zastupitelství v Praze podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Vyrozuměním ze dne 18. 2. 2020 byl stěžovatelce sdělen výsledek dohledu s tím, že její podnět byl shledán částečně důvodným, a to co se týče výhrady, že prověřováním orgánů činných v trestním řízení dosud nebylo vyloučeno možné podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Ve zbylém rozsahu, tj. k výhradám stěžovatelky, že nebyly orgány činnými v trestním řízení řádně prověřeny skutečnosti nasvědčující podezření, že mohl být spáchán trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, neshledalo dohledové státní zastupitelství podnět důvodným.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje skutkový stav věci, obsah trestního oznámení, jakož i její stížnostní námitky adresované jednotlivým státním zastupitelstvím. Konkrétně se domáhá práva na provedení tzv. účinného vyšetřování. Stěžovatelka namítá, že odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je velmi obecné a nedostatečné, když je zřejmé, že řadu jejích argumentů nezohlednily, případně je zohlednily jen velmi okrajově, aniž by vzaly v úvahu základní meritum těchto argumentů.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
6. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Jak také ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně Ústavní soud, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného.
7. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby; srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14.
8. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, ovšem na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
9. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15).
10. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Z napadených usnesení policejního orgánu, státního zastupitelství a vyrozumění dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč není v dané věci důvod zahajovat trestní stíhání pro podezření z trestného činu. Že se orgány činné v trestním řízení věcí náležitě zabývaly, svědčí i to, že dohledové státní zastupitelství stížnosti stěžovatelky zčásti vyhovělo, přičemž uznalo některé její argumenty. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů.
11. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených usnesení a vyrozumění, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
12. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu