ECLI:CZ:US:2020:2.US.1363.20.1
sp. zn. II. ÚS 1363/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) ASTRA GAMES s.r.o. a 2) Dražby.net s.r.o., zastoupených Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Svobody 39, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 146/2019-373 ze dne 16. března 2020 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 6 C 278/2016-313 ze dne 31. ledna 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelky se včas uplatněnou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to toliko v části týkající se nákladů řízení. Domnívají se, že postupem obou soudů byla porušena jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož soudy nesprávně posoudily otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení žalovanou, která je statutárním městem a která měla zajistit zastupování před soudem svými zaměstnanci.
2. V nyní projednávané věci se obecné soudy zabývaly otázkou, zda mají žalobkyně nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobkyně jsou majitelkami pozemků, které byly v minulosti zahrnuty do nového územního plánu způsobem, který neproporcionálně zasahoval do jejich vlastnického práva. Z toho důvodu správní soudy k návrhu na zrušení opatření obecné povahy žalobkyním vyhověly a zrušily územní plán. Žalobkyně nyní před civilními soudy namítaly, že samotným zrušením části územního plánu k sanaci prodělané nemajetkové újmy nedošlo a samotné konstatování porušení není rovněž dostačující. Stěžovatelka 1) požadovala proti žalovanému Statutárnímu městu Prostějov zaplacení částky 3 101 853 Kč a žalobkyně 2) částky 898 147 Kč. V řízení před civilními soudy však žalobkyně úspěšné nebyly.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelky stručně shrnuto namítají, že rozhodnutí obou soudů nerespektovalo dle stěžovatelek ustálenou judikaturu Ústavního soudu ohledně účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení statutárního města advokátem. Statutární město Prostějov, má být k hájení svých zájmů vybaveno příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze svého rozpočtu, a není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášelo na soukromý subjekt - advokáta. Rovněž výpočet tarifní hodnoty nebyl dle stěžovatelek správný, neboť se domáhaly ochrany osobnostních práv a správnou tarifní hodnotou mělo být 50 000 Kč podle §9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu.
II. Hodnocení Ústavního soudu
4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům, proti nimž není přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
6. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Stěžovatelky napadají pouze výrok o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případ, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Nadto je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Podle nálezu tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí.
9. Tyto specifické okolnosti přípustnosti bagatelní věci k meritornímu projednání Ústavním soudem však stěžovatelky ve své stížnosti netvrdí. Obecné soudy uzavřely, že právní zastoupení žalovaného advokátem bylo zcela účelně vynaloženým nákladem řízení s argumentací, že věc náhrady škody je natolik skutkově i právně složitou problematikou, že zastoupení žalovaného advokátem v této věci bylo zcela na místě. Ústavní soud na tomto posouzení neshledal vybočení s ústavních mantinelů. Rovněž tarifní hodnota podle §9 odst. 4 advokátního tarifu se jakožto speciální (k §8 advokátního tarifu) uplatní v případech, kdy není možné věc nebo plnění majetkově vyčíslit. Samy stěžovatelky však hodnotu podnikatelského objektu vyčíslily hned na několika místech žaloby. Za daných okolností proto obecné soudy při stanovení tarifní hodnoty nepochybily.
10. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek garantovaných čl. 11 ani čl. 36 Listiny.
11. Vzhledem k tomu, že se jedná ve své povaze o spor bagatelní a Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu