ECLI:CZ:US:2020:2.US.1443.20.1
sp. zn. II. ÚS 1443/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., advokáta, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci vedené pod sp. zn. GI-3668- 5/ČJ-2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 5. 2020, se stěžovatel domáhá vyslovení, že postupem Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci vedené pod sp. zn. GI-3668-5/ČJ-2017 bylo porušeno jeho základní právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny a z práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny. Ústavní soud má Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci a Generální inspekci bezpečnostních sborů zakázat pokračovat v porušování těchto práv stěžovatele.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel zevrubně popisuje události ze dne 25. 6. 2017 v Brně od cca 4:00 hod. do cca 11:25 hodin, kdy měl být svévolně omezen na osobní svobodě dvěma policisty, eskortován z místa, téměř 3 hodiny poután a umístěn do dvou policejních cel. Uvádí, že podal dne 9. 8. 2017 trestní oznámení na zasahující policisty, věc prošetřila Generální inspekce bezpečnostních sborů (dle jen "GIBS"), která poté trestní oznámení vyrozuměním ze dne 7. 9. 2017 odložila. Stěžovatel rozhodnutí GIBS napadnul stížností, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně zamítl. Další doplněné trestní oznámení stěžovatele dne 23. 10. 2018 GIBS opět odložil, jeho stížnost vyhodnotil dozorový státní zástupce jako nedůvodnou. Proto stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu, na jehož základě Vrchní státní zastupitelství v Olomouci rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně dne 18. 2. 2019 zrušilo jako nezákonné. Po novém posouzení věci pak vyrozuměním ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 4 KZN 211/2017-116 Krajské státní zastupitelství v Brně stěžovateli sdělilo, že ve věci nebyly shledány důvody pro zahájení trestního stíhání žádné konkrétní osoby. Vyrozuměním ze dne 20. 3. 2020 sp. zn. 1 VZN 125/2017-63 bylo stěžovateli ze strany Vrchního státního zastupitelství v Olomouci sděleno, že v rámci dohledu nebyly shledány žádné nedostatky v činnosti podřízeného státního zastupitelství a jeho závěry v dané věci lze považovat za správné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje skutkový stav věci, obsah trestního oznámení, jakož i jeho stížnostní námitky adresované jednotlivým státním zastupitelstvím. Konkrétně se domáhá práva na provedení tzv. účinného vyšetřování.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
6. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Jak také ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně Ústavní soud, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného.
7. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby; srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14.
8. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, ovšem na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
9. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15).
10. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadeného postupu neshledal, že by byl na místě jeho zásah. Z rozhodnutí policejního orgánu, vyrozumění státního zastupitelství a vyrozumění dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč není v dané věci důvod zahajovat trestní stíhání pro podezření z trestného činu. Ve věci je zjevné, že příslušné orgány věnovaly oznámením a stížnostem stěžovatele patřičnou pozornost a věc náležitě šetřily. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
12. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu