ECLI:CZ:US:2020:2.US.1492.20.1
sp. zn. II. ÚS 1492/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Andreye Osadchy, zastoupeného Mgr. Milanem Bartoněm, advokátem se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 41/2020-199 ze dne 28. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že žalobce (navrhovatel), se svým návrhem domáhal v řízení u Okresního soudu v Kladně vedeného pod sp. zn. 119 C 27/2019 vydání předběžného opatření, kterým by bylo stěžovateli znemožněno disponování s budovou bez č.p. umístěné na pozemku parc. č. X a dále pozemku parc. č. X v katastrálním území Uhlířské Janovice. Tento jeho návrh byl zamítnut usnesením Okresního soudu v Kladně č. j. 119 C 27/2019-47 ze dne 11. 10. 2019. V pořadí druhým návrhem na vydání předběžného opatření se navrhovatel domáhal vydání totožného předběžného opatření, pročež Okresní soud v Kladně rozhodl o nařízení předběžného opatření usnesením č. j. 119 C 27/2019-130 ze dne 5. 11. 2019. Toto usnesení o nařízení předběžného opatření napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že se jedná o věc pravomocně rozsouzenou, že výrok předběžného opatření je nevykonatelný, neboť je formulován pro více nemovitostí, což je v rozporu s hmotným právem, jelikož budova bez č.p./č.e. je součástí pozemku par. č. X, a proto se jedná pouze o jednu nemovitost a že žalobcův návrh postrádal jasná tvrzení a osvědčení skutečností odůvodňující nařízení předběžného opatření. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 24 Co 41/2020-199 ze dne 28. 2. 2020, tak, že rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 11. 2019 č. j. 119 C 27/2019-130 potvrdil.
3. V napadeném usnesení krajský soud uvedl k námitce stěžovatele ohledně nedostatku negativních podmínek řízení, jde-li o překážku věci pravomocně rozhodnuté či překážku věci zahájené, že takovýto nedostatek některé negativní podmínky řízení neshledává. Rozhodnutí soudu prvního stupně (zamítavé) ze dne 11. 10. 2019 č. j. 119 C 27/2019-47, vydané v tomto řízení, se totiž vztahuje ke skutkově jinému návrhu žalobce na vydání předběžného opatření po zahájení řízení ve věci samé (ze dne 4. 10. 2019), pokud tento jeho návrh (na rozdíl od návrhu ze dne 29. 10. 2019) postrádal doložení listin, osvědčujících tvrzení o již nastalé konkrétní právní dispozici žalovaného s konkrétním svým majetkem. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupě o předchozím návrhu žalobce na vydání předběžného opatření po zahájení řízení ve věci samé tak nepůsobí překážku věci pravomocně rozhodnuté, platí-li, že soud prvního stupně vždy při rozhodování o každém konkrétním jednotlivém návrhu na vydání předběžného opatření po zahájení řízení ve věci samé přihlíží k datu svého rozhodování ke konkrétním tvrzením, k listinám nebo k dalším důkazům, které měl v okamžiku svého rozhodování k dispozici. Jinak řečeno, poučil-li se žalobce z předchozího negativního rozhodnutí soudu prvního stupně a podal v intencích názoru soudu prvního stupně další (nový) návrh na nařízení předběžného opatření po zahájení řízení ve věci samé, vyloučil tím existenci nedostatku podmínky řízení, spočívající v pravomocném rozhodnutí soudu ve věci. Současně pak s právní mocí předchozího rozhodnutí (zamítavého) soudu prvního stupě o dříve podaném návrhu žalobce na vydání předběžného opatření po zahájení řízení ve věci samé odpadla také i překážka věci zahájené. Nabylo-li totiž zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně právní moci, pak bylo možno podat nový návrh na nařízení předběžného opatření po zahájení řízení ve věci samé.
4. Stěžovatel má za to, že se Krajský soud v Praze nedostatečně zabýval jeho odvolacími námitkami a uvedenými důkazními návrhy či je zcela opomenul. Poukázal na to, že ve svém odvolání namítal nedostatek podmínek řízení, jelikož soud prvního stupně rozhodl o totožném návrhu na vydání předběžného opatření jeho zamítnutím a svoji argumentaci podpořil usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 417/2005. Stěžovatel dále uvedl, že ve svém odvolání rovněž poukazoval na to, že předmětný výrok předběžného opatření je nevykonatelný. Podle stěžovatele navíc návrh na vydání předběžného opatření postrádal jasná tvrzení a osvědčení skutečností odůvodňujících nařízení předběžného opatření, tedy že kupř. neosvědčil, že nemá jiný majetek, který by mohl sloužit k uspokojení případné pohledávky a dále jakým způsobem může předběžné opatření zajistit případný výkon rozhodnutí, pokud je dané nemovitosti již zřízeno zástavní právo. Další stěžovatelova námitka spočívá v tom, že v bodě 6 napadeného usnesení odvolací soud uvádí, že se navrhovatel k podanému odvolání vyjádřil. Toto vyjádření však nebylo doručeno stěžovateli, který se k němu již nemohl vyjádřit.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Byť se stěžovatel ve své stížnosti výslovně domáhal pouze toho, aby Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv, Ústavní soud vyložil tuto nejasnou formulaci tak, že se stěžovatel domáhá zrušení napadených ustanovení, a proto přistoupil k projednání ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z návrhu stěžovatele a své rozhodnutí řádně odůvodnily, i odvolací soud se vypořádal s argumenty stěžovatele v takovém rozsahu, v jakém to vyžaduje řízení o vydání předběžného opatření. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatele nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu.
8. Byť pak stěžovatel používá ve své argumentaci odkaz na své základní právo na soudní ochranu, jeho argumentace se týká nesouhlasu s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů, do nějž však Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat. Ani jedna z námitek, které stěžovatel vznesl v odvolacím řízení a vlastně jen zopakoval v řízení před Ústavním soudem, nemá ústavní rozměr a odvolací soud se všemi náležitě zabýval.
9. K námitce stěžovatele, že mu odvolací soud nedoručil vyjádření navrhovatele k jeho odvolání, Ústavní soud uvádí, že tento postup není ústavně nepřijatelný. Odvolací soud sice na toto vyjádření ve svém rozhodnutí upozornil, nicméně nevycházel z něj, a proto nebyl stěžovatel připraven o možnost vyjádřit se ke všem skutkovým tvrzením i právním argumentům, které navrhovatel předložil a které měly vliv na rozhodování odvolacího soudu.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu