ECLI:CZ:US:2020:2.US.1533.20.1
sp. zn. II. ÚS 1533/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hlavsy, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 356/7, Ostrava - Nová Bělá, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2020 č. j. 16 Co 44/2020-124 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019 č. j. 83 C 75/2017-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019 č. j. 83 C 75/2017-106 bylo zastaveno řízení ve věci soudního sporu, jímž se stěžovatel domáhal proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava (dále též "žalovaný") určení, že jeho výpověď z pracovního poměru je neplatná, byť akceptoval jinou výpověď z pracovního poměru s týmž zaměstnavatelem. Stěžovateli bylo výrokem II. citovaného usnesení uloženo uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16 940 Kč. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 3. 3. 2020 č. j. 16 Co 44/2020-124 potvrdil výrok II usnesení soudu prvního stupně a uložil stěžovateli uhradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1 875 Kč k rukám právního zástupce žalovaného.
3. Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyjádřil nesouhlas s tím, že náklady na zastoupení advokátem byly žalovaným vynaloženy neúčelné. Jak vyplývá z vyjádření žalovaného, žalovaný nedisponuje řadou zaměstnanců s právnickým vzděláním, kteří za něj mohli v tomto řízení jednat. Odvolací soud nesouhlasí s názorem, že jde o běžný pracovněprávní spor vyvolaný výpovědí žalovaného z pracovního poměru. Poukázal na skutečnost, že mezi účastníky jsou vedeny spory od 26. 7. 2010, kdy byl se stěžovatelem okamžitě zrušen pracovní poměr, a věc byla dvakrát projednávána Nejvyšším soudem. Je skutečností, že mezi účastníky jsou vedeny 4 soudní spory, žádný z nich neřeší otázku jednoduché aplikace práva, ale vždy otázku judikatorně složitou či dosud neřešenou. Jde o spory natolik obtížné, specifické a dlouhodobé, že v dané věci je třeba, aby žalovaný byl zastupován advokátem na základě plné moci a nikoliv příslušným odborným aparátem. Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3418/2011 a 28 Cdo 540/2015 a na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3648/18 ze dne 11. 12. 2018. Na těchto závěrech nic nemůže změnit okolnost tvrzená v odvolání, že odvolacího jednání se zúčastnila zaměstnankyně žalovaného, neboť předmětem odvolacího řízení byla toliko otázka, zda žaloba je projednatelná ve smyslu §72 zákoníku práce či nikoliv, a tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu neodlišuje danou věc od případu nákladů řízení účastníků řešenou v citovaném usnesení Ústavního soudu. Navíc nebylo mezi účastníky sporné, že Mgr. Budínská sice formální právní vzdělání má, pracuje u žalovaného od roku 2019, avšak jako referentka na úseku kontroly, dokumentace a analýz.
4. Stěžovatel má za to, že závěr krajského soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž nenáleží statutárnímu městu náhrada nákladů řízení obdobně jako státu, který ke svému zastupování má využívat právníky, jež zaměstnává [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNú 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17]. Argumentace krajského soudu, že mezi účastníky jsou vedeny 4 soudní spory, které jsou obtížné, specifické a dlouhodobé, je vedena zcela obecně, aniž by bylo přihlédnuto ke zvláštnostem v této konkrétní věci, zejména k tomu, že spor v této věci se ani nerozvinul, neboť poté, co krajský soud rozhodl o tom, že stěžovatelova žaloba na neplatnost výpovědi je věcně projednatelná, se stěžovatel rozhodl vzít žalobu v zájmu ukončení všech sporů s žalovaným v celém rozsahu zpět. Stěžovatel se domnívá, že poukaz krajského soudu na odůvodnění výše citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3648/18 vydané ve věci nákladů řízení v jiném pracovně právní sporu s žalovaným není přiléhavý, neboť tento případ vykazuje oproti stavu věci danému v uvedeném usnesení výrazné odlišnosti. Zejména se jedná o to, že za žalovaného u dvou jednání odvolacího soudu jednal pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním, a to u jednání Krajského soudu v Ostravě dne 20. 8. 2019 jednala Mgr. Zuzana Budínská, a rovněž tak ujednání Krajského soudu v Ostravě dne 28. 8. 2019, a to přes udělenou procesní plnou moc advokátovi. Žalovanému tedy zjevně nic nebránilo v tom, aby v této věci u soudu po celou dobu jednal prostřednictvím svých pověřených zaměstnanců. Pokud tak neučinil a nechal se zastoupit též advokátem, jedná se o zneužití práva na právní zastoupení a přiznání nákladů řízení je za těchto okolností zjevnou nespravedlností vůči stěžovateli. Za zcela nepřípadné považuje stěžovatel zpochybňování způsobilosti Mgr. Zuzany Budinské jednat za žalovaného. Krajský soud rovněž náležitě nezohlednil, že městská policie nemá právní subjektivitu, je jen organizační složkou žalovaného a sama nikoho zaměstnávat nemůže. Právníky však zaměstnává žalovaný, jehož je městská policie součástí, a tito mohli statutární město Ostrava v řízení zastupovat po celou dobu řízení za podstatně nižších nákladů než s využitím zastoupení advokátem.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
9. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč rozhodly ohledně náhrady nákladů řízení tak, že v posuzovaném případě shledaly namístě, aby byl žalovaný zastoupen advokátem. Tím se nikterak nezpronevěřily výše uvedené, stěžovatelem citované judikatuře. Ústavní soud sice shledal, že při posuzování otázky, zda lze náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené, musí soudy vzít v úvahu i to, kdo se advokátem nechal v řízení zastoupit. Pokud jde o stát, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že "tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené" [nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429), bod 10; shodně nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)]. Zastoupení státu advokátem lze akceptovat jen za zcela výjimečných okolností [nález sp. zn. I. ÚS 3768/14 ze dne 6. 2. 2015 (N 28/76 SbNU 375), bod 16]. Obdobné závěry pak Ústavní soud vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi, hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako je Česká televize [nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193); nález sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015 (N 36/76 SbNU 503), bod 12] či Všeobecná zdravotní pojišťovna [nález sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 (N 229/75 SbNU 557), body 30-31] nebo fakultní nemocnice [nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)]. Tyto závěry Ústavní soud vztáhl i na statutární města, protože u nich "lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy ..., aniž by musela využívat právní pomoci advokátů" (nálezy sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 120 a sp. zn. II. ÚS 2077/14, bod 24). Jedná se však o presumpci, kterou lze vyvrátit, což v nyní posuzovaném případě obecné soudy učinily. Není na Ústavním soudu, aby podrobněji přezkoumával důvodnost jejich rozhodnutí na úrovni skutkových zjištění či právních závěrů, postačí, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou vysvětlena a v nich uvedená vysvětlení nejsou neudržitelná.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu