ECLI:CZ:US:2015:1.US.3768.14.1
sp. zn. I. ÚS 3768/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 6. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3768/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Lucie Daňkové, právně zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, se sídlem Růžová 1416/17, Praha 1, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 63 C 187/2009-73 o stěžovatelčině povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výrokem III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 63 C 187/2009-73 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 63 C 187/2009-73 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Obsah ústavní stížnosti a průběh dosavadního řízení
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice se domáhala proti stěžovatelce zaplacení částky 675 Kč s příslušenstvím jakožto dlužné částky na televizních poplatcích za měsíce červenec až listopad 2008 a náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastnice byla při podání žaloby a po celou dobu řízení zastoupena advokátem. Žaloba byla stěžovatelce doručena dne 29. 9. 2009 a dlužná částka byla stěžovatelkou den po obdržení žaloby, tedy 30. 9. 2009, v plné výši uhrazena. Zároveň byla vedlejší účastnici stěžovatelkou zaslána dne 23. 10. 2009 žádost o smírné řešení sporu, kdy stěžovatelka navrhovala úhradu 50 % vedlejší účastnicí požadované náhrady nákladů řízení. Na tento návrh však vedlejší účastnice nepřistoupila.
3. Poté, co stěžovatelka obdržela žalobu, přihlásila se po delší době do svého koncesionářského účtu televizních poplatků a zjistila, že na poplatcích dluží vedlejší účastnici celkovou částku 2 025 Kč. Celou dlužnou částku proto dne 30. 9. 2009 ihned uhradila. Vedlejší účastnicí však byla na úhradu televizních poplatků použita pouze právě žalovaná částka (675 Kč), přičemž částka 1 375 Kč na koncesionářském účtu evidována nebyla. Stěžovatelka tedy opětovně provedla dne 5. 1. 2010 úhradu zbývající části dluhu evidovaného na koncesionářském účtu, který k datu odeslání platby činil již 1 755 Kč. Ani poté se však platba na koncesionářském účtu neprojevila. Stěžovatelka se proto obrátila přímo na vedlejší účastnici, která stěžovatelce sdělila, že částka 2 025 Kč byla odeslána na "úhradu žaloby", tedy na úhradu žalované částky a vedlejší účastnicí vypočtenou náhradu nákladů řízení. V řízení se pak projevilo jako nesporné, že stejným způsobem byly využity i ostatní platby stěžovatelky.
4. Vzhledem k tomu, že dle názoru stěžovatelky se vedlejší účastnice výše uvedeným postupem bezdůvodně obohatila celkem o částku 4 725 Kč, uplatnila tento svůj nárok vzájemnou žalobou na vydání bezdůvodného obohacení ze dne 6. 4. 2010. Soud vydal dne 26. 8. 2010 usnesení, kterým řízení na návrh vedlejší účastnice zastavil, proti čemuž podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Na základě odvolání stěžovatelky bylo usnesení soudu o zastavení řízení zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení usnesení byla skutečnost, že soud o vzájemném návrhu stěžovatelky vůbec nerozhodl.
5. Rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 soud rozhodl tak, že řízení o povinnosti zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnice) částku 675 Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok I), žalobkyně je povinna stěžovatelce zaplatit částku 4 725 Kč s příslušenstvím (výrok II), stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 2 904 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok IV) a žalobkyni bude vrácen soudní poplatek ve výši 600 Kč (výrok V).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud přiznal vedlejší účastnici nárok na náhradu nákladů řízení, ačkoliv tím postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a tento svůj postup navíc žádným způsobem neodůvodnil. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak na nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), který se obdobnou problematikou zabýval. Stěžovatelka upozorňovala na uvedený nález již v průběhu řízení před soudem. Soud však podle ní zcela neočekávaně nerespektoval právní názor Ústavního soudu a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici bez dostatečného odůvodnění přiznal, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
II. Vyjádření účastníků řízení
7. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejší účastnice řízení. Žádný z nich se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
III. Právní posouzení Ústavním soudem
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné [např. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006].
12. Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro kasaci napadeného výroku rozsudku Městského soudu v Brně.
13. Tímto výrokem zavázal soud stěžovatelku zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku 2 904 Kč, sestávající ze tří úkonů právní pomoci advokáta po 500 Kč podle ustanovení §7 bodu 2, §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z úhrady tří paušálních částek po 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky. Celkem tedy částku 2 400 Kč zvýšenou o 21% DPH. Při stanovení náhrady nákladů vycházel soud z ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
14. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 (viz výše) Ústavní soud vyslovil, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Tyto (společně s rozhlasovým poplatkem) jsou nyní stanoveny zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně určení jejich základu i výše, vymezení předmětu poplatků, definování poplatníka, vymezení osvobození od placení poplatků, určení způsobu placení poplatků a případné přirážky k nim atp. Podstatou poplatku je majetkový transfer (jehož podmínky jsou stanoveny formou zákona) upínající se k zařízení schopnému reprodukovat televizní vysílání. Poplatníkem televizního poplatku je vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání; je přitom lhostejno, zdali poplatník hradí poplatek například převodem ze svého bankovního účtu nebo zda za něj technicky vlastní transfer poplatku provádí poplatníkem pověřený subjekt. Pro stručnost, uvedl Ústavní soud, budiž přijato (či přesněji řečeno, převzato) rovněž východisko, že forma společenského uspořádání označovaného jako stát (dnešní demokratický právní stát z toho nevyjímaje) se vyvinula (zjednodušeně řečeno) proto, aby pomohla jednotlivci realizovat sféru jeho vlastní autonomie - svobody. Zvláště z ekonomického hlediska je nutno také akcentovat, že bez existence státu by nemohly být realizovány mnohé činnosti člověka, jež vyžadují značné úsilí; takové úsilí, které jednotlivec může vynaložit jen s neúměrně velkými obtížemi nebo je není schopen vyvinout vůbec. V kontextu právě posuzované věci pak lze podle Ústavního soudu dovodit, že existence České televize je konkrétním beneficiem (jedním z mnoha) společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodu své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky - ve formě zákonných záruk - a to dokonce takovým způsobem, že i sama státní moc může být (a je) předmětem kritické reflexe v rámci činnosti České televize. Není přitom třeba podle Ústavního soudu jakkoliv hlouběji zdůvodňovat, že postavení České televize (respektive Českého rozhlasu) je z hledisek výše naznačených, ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru, značně odlišné. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud konstatoval, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí pro to podle názoru Ústavního soudu jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. Ústavní soud se sice ztotožnil se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci, nicméně doplnil, že na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3092/13 ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 617/14 ze dne 25. 2. 2014).
15. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž konstatoval, že "pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci (zmíněného) právního útvaru České televize; nadto lze podle Ústavního soudu vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek (podle citované výroční zprávy z roku 2011) pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama."
16. Ústavní soud dále ve své nálezové judikatuře ?srov. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 19/60 SbNU 197) a nálezy sp. zn. II. ÚS 2238/09 ze dne 22. 3. 2012 (N 56/64 SbNU 689), sp. zn. II. ÚS 1172/12 ze dne 19. 9. 2013 (N 165/70 SbNU 535), sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715) a sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81)] konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemusí být zastoupení (státu advokátem), mající povahu účelného uplatňování či bránění práva, vyloučeno. Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, již nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Pokud soud rozhodl o náhradě nákladů řízení pouze s poukazem na zásadu úspěchu, přičemž otázkou, zda náklady účastníka řízení - státu - na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, se nezabýval, dopustil se porušení práva na spravedlivý proces.
17. V nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) Ústavní soud vyslovil, že pravidlo, dle něhož lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Za účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.
18. Závěry obsažené ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Městský soud v Brně však výše uvedené otázky nevzal vůbec v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů prvostupňového řízení odůvodnil jen odkazem na §146 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak vyplývá, že se soud otázkou účelnosti nákladů řízení vynaložených Českou televizí vůbec nezabýval. V této skutečnosti Ústavní soud shledal vadu, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud závěrem poukazuje i na dva poslední nálezy v obdobné věci, a to nález ze dne 26. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 405/14 (N 160/74 SbNU 375) a nález ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 1727/14 (N 181/74 SbNU 577), které se týkají rovněž nákladů řízení vznikajících České televizi při soudním vymáhání televizních poplatků. V nich vyslovené právní názory se uplatňují i v nyní posuzované věci. Ústavní soud v nich uvedl, že pokud obecné soudy při úvaze o úhradě nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, kterou jim ponechává občanský soudní řád, přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své závěry dostatečně odůvodní, nelze - v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu - jejich postup považovat z hlediska základních práv a svobod za svévolný a nepřiměřený. To se však v dané věci nestalo.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadený rozsudek zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
21. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústní jednání v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci.