ECLI:CZ:US:2020:2.US.2066.20.1
sp. zn. II. ÚS 2066/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Průchodní 377/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2020 č. j. 4 Tdo 1430/2019-6312, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2019 č. j. 3 To 153/2018-5973 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2017 č. j. 53 T 1/2017-5728, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2017 č. j. 53 T 1/2017-5728 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 350 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce trvání 7 měsíců. Stěžovateli byl rovněž uložen trest zákazu činnosti související se zastupováním obchodních korporací v trvání 5 roků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost náhrady škody finančním úřadům, a to společně a nerozdílně spolu s dalšími odsouzenými v této trestní věci.
3. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se stěžovatel dopustil tím, zjednodušeně řečeno, že jako jednatel společnosti A, se podílel na podvodném řetězci společností, jejichž cílem bylo vylákat neoprávněnou daňovou výhodu, a to nadměrný odpočet podle §63 odst. 1 písm. c) ve spojení s §66 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění. V rámci podvodného řetězce společností docházelo k přeprodávání zboží, přičemž úkolem koncových společností tohoto řetězce B a C bylo budit zdání, že vyváží značné množství zboží do zemí mimo Evropskou unii (Libye, Kanada, Spojené arabské emiráty), přičemž hodnota zboží byla značně nadhodnocena a do zahraničí nebylo vyvezeno tolik zboží, kolik bylo deklarováno. Koncové společnosti tohoto řetězce poté vylákaly neoprávněný nadměrný odpočet v souvislosti s vývozem zboží mimo Evropskou unii, přičemž stavební družstvo, které v tomto řetězci stálo na prvním místě, žádnou daň z přidané hodnoty neodvedlo.
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2019 č. j. 3 To 153/2018-5973 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2020 č. j. 4 Tdo 1430/2019-6312 (dále jen "usnesení dovolacího soudu") bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto.
II. Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy, právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit na následujících 5 okruhů.
6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že řízení před obecnými soudy je zatíženo pochybením ve formě tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly výslech svědka H. A. M., který byl zmocněncem jiného obžalovaného v této věci M. a zastupoval jej při realizaci obchodů. Dle stěžovatele by tento svědek mohl objasnit skutečnosti, které jsou podstatné a které nebyly dosud dostatečně objasněny, např. otázku existence odběratelů v Libyi, a proto nelze hovořit o tom, že by takový důkaz nedisponoval vypovídací potencí nebo byl nadbytečný. Jako další opomenutý důkaz hodnotí stěžovatel znalecký posudek Bohemia Experts, s. r. o., který byl předložen v řízení před odvolacím soudem. K tomu stěžovatel uvádí, že odvolací soud rozhodl o neprovedení důkazu, "aniž by to jakkoli odůvodnil".
7. Ad 2) stěžovatel namítá, že nemožností účasti obhájce při výslechu svědka H. v Kanadě, bylo porušeno jeho právo na obhajobu plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Výslech tohoto svědka se konal 18. 1. 2016, přičemž obhájci byli vyrozuměni dne 11. 1. 2016. Dle stěžovatele není představitelné, že by obhájci v takto krátkém čase byli schopni uspořádat svůj pracovní program a opatřit letenky a další nezbytné náležitosti, aby se výslechu v Kanadě mohli zúčastnit. Je povinností orgánů činných v trestním řízení, jak dále namítá stěžovatel, vyvinout aktivní úsilí k tomu, aby účast obhajoby byla u výslechu zajištěna. Mimo to, stěžovatel poznamenává, že výslech svědka mohl být realizován i prostřednictvím videokonference. Výpověď svědka H. je tedy dle stěžovatele procesně nepoužitelná, a tak je její použití v rozporu s právem na obhajobu.
8. Ad 3) stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, rozpor s principem presumpce neviny a právo na spravedlivý proces. Obecné soudy dle stěžovatele nesprávně dovodily fiktivnost obchodů z toho, že odběratelé neexistovali. Odvolací soud, jak namítá stěžovatel, konstatuje neexistenci společnosti D, přičemž již výše zmiňovaný svědek H. vypověděl, že se tato společnost přestěhovala na jinou adresu. Odvolací soud dále podle stěžovatele bez jakékoli opory v provedených důkazech dospěl k závěru, že množství dodaného zboží neodpovídalo skutečnosti a bylo nadsazeno. Z toho stěžovatel dovozuje, že se v daném případě jedná o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Ad 4) stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné posouzení předpokladů povinnosti k náhradě škody. Stěžovatel namítá, že dovolací soud rozhodl rozporně se svojí vlastní judikaturou, neboť s ohledem na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 15 Tdo 902/2013-I.-134, publikovaného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://nsoud.cz), je podmínkou, aby soud mohl v adhezním řízení rozhodnout o náhradě škody finančnímu úřadu, předchozí vydání platební výměru. Stěžovatel dospívá k závěru, že platební výměr je třeba vydat vždy, a pouze v případě, kdy je tento současně nevykonatelný, může finanční úřad přihlásit svou pohledávku v adhezním řízení. V nesprávném posouzení předpokladů vzniku povinnosti k náhradě škody stěžovatel spatřuje porušení svých práv garantovaných čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny.
10. Ad 5) stěžovatel nesouhlasí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dle stěžovatele bylo jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou v rozporu se zásadou individualizace trestu, neboť kromě výše trestu toto zařazení nic neodůvodňuje a ustanovení §56 odst. 2 trestního zákoníku nelze uplatňovat "mechanicky". V tomto tedy stěžovatel spatřuje porušení imperativu minimalizace zásahů vyplývajícího z čl. 4 odst. 4 Listiny, práva na osobní svobodu a rodinný život, jakož i práva na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
15. Ohledně stěžovatelovy námitky, že obecné soudy opomenuly jím navržené důkazy, Ústavní soud poukazuje na to, že tato námitka již byla uplatněna v rámci trestního řízení a Nejvyšší soud ji v napadeném usnesení sám explicitně objasnil v návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Ani Ústavní soud neshledal, že by některý z důkazů, navržených stěžovatelem, naplnil definici tzv. opomenutého důkazu, neboť neprovedení těchto důkazů pro jejich nadbytečnost bylo řádně odůvodněno, byť ve vztahu ke znaleckému posudku Bohemia Experts, s. r. o., lze takový závěr dovodit až z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (bod 152 usnesení odvolacího soudu), a z ústavněprávního hlediska tedy obstojí.
16. Stěžovatelově námitce, že nemožností účasti jeho obhájce při výslechu svědka H. v Kanadě v rámci právní pomoci bylo porušeno jeho právo na obhajobu, Ústavní soud rovněž nepřisvědčil. Jak plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, otázka, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu bylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se posuzuje ve třech krocích. Je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému [srov. rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a 22228/06, Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10 a nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)]. Vlastní posouzení ovšem nemusí probíhat v pořadí, jak je uvedeno výše, a to zejména tehdy, pokud provedením např. pouze jednoho nebo dvou kroků tohoto testu lze učinit závěr o tom, zda předcházející řízení jako celek bylo spravedlivé (Schatschaschwili proti Německu, §118). Důkaz výpovědí svědka H. v Kanadě rozhodně nelze považovat za důkaz, který by byl jediný či rozhodující, nebo důkaz se značnou vahou. Ze všech provedených vývozů zboží mimo Evropskou unii, směřovaly do Kanady pouze tři z nich. Množství zboží dodaného do Kanady bylo zjišťováno i např. z informací poskytnutých kanadským úřadem pohraniční služby (bod 113 rozsudku nalézacího soudu), přičemž bylo zjištěno, že hodnoty v databázi jsou výrazně nižší než ve vývozních dokladech. Rovněž je nutné zmínit, že žádné jiné odběratele v Libyi ani Spojených arabských emirátech se zkontaktovat nepodařilo, a k závěrům obecných soudů o vývozech do těchto států také nelze spatřovat žádný exces.
17. Co se týče polemiky ohledně nesouladu skutkového zjištění soudu s vykonanými důkazy, která již byla také namítána v průběhu řízení, a v návaznosti na to porušení principu presumpce neviny, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, a v souvislosti s tímto principem neshledal jakýkoliv exces v činnosti obecných soudů, který by dosáhl intenzity porušení základních práv a svobod stěžovatele. K tomu lze pouze dodat, že obecné soudy skutečně vyčerpávajícím způsobem dovodily, že se stěžovatel podílel na páchání trestné činnosti, přičemž vycházely z mnoha svědeckých výpovědí, faktur mezi jednotlivými články řetězce, šetření ve státech, kam bylo zboží dováženo, znaleckého posudku týkajícího se nadhodnocení zboží, zpráv zastupitelských úřadů Libye, celkového schématu páchání trestné činnosti, kdy prvním článkem tohoto řetězce byl "bílý kůň", který pouze podepisoval faktury a za stavební družstvo, jehož byl jednatelem, neodvedl daň z přidané hodnoty, kterou posléze jako nadměrný odpočet vylákaly společnosti stojící na konci tohoto řetězce. Dospěly-li obecné soudy za této situace, že stěžovatel se jako jednatel společnosti stojící uprostřed tohoto řetězce podílel na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, nelze obecným soudům z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
18. Další stěžovatelova námitka týkající se povinnosti finančního úřadu před tím, než přihlásí svou pohledávku v adhezním řízení, vydat vůči plátci daně platební výměr, je zjevnou polemikou s výkladem podústavního práva, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
19. Namítá-li dále stěžovatel, že obecné soudy "mechanicky" aplikovaly §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, když jej zařadily do věznice se zvýšenou ostrahou, jedná se opět o polemiku s výkladem podústavního práva, která postrádá ústavněprávní relevanci. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí nějaké důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by obecné soudy mohly nebo měly využít této fakultativní možnosti.
20. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu