Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.04.2020, sp. zn. 4 Tdo 1430/2019 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1430.2019.1

sp. zn. 4 Tdo 1430/2019- 6312 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovoláních obviněných P. S. , nar. XY, bytem XY, Y. M. N. M. , nar. XY, bytem XY, R. P. , nar. XY, bytem XY, D. M. , nar. XY, bytem XY, M. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2017, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Y. M. N. M. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 53 T 1/2017 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění P. S., Y. M. N. M., R. P., D. M. a M. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění se tohoto trestného činu dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ A) P. S. jako jednatel společnosti B., se sídlem XY (dále jen společnost B. ), R. P. jako jednatel společnosti R. C., se sídlem XY (dále jen společnost R. C. ), D. M. jako předseda představenstva společnosti J., se sídlem XY (dále jen společnost J. ), a M. K. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY (dále jen společnost P. ), v úmyslu společným jednáním vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, v období minimálně od ledna 2008 do června 2009 vytvořili řetězec obchodních společností, v jehož rámci vystavovali a podepisovali účetní doklady, zejména faktury dokladující uskutečnění zdanitelných plnění. Všichni si byli vědomi skutečnosti, že jediným účelem obchodních transakcí nebylo dosažení zisku z řádné podnikatelské činnosti reálným prodejem dříve pořízeného zboží, nýbrž pouze získání neoprávněných nadměrných odpočtů DPH v souvislosti s deklarovaným vývozem předmětného zboží posledním článkem řetězce. Obžalovaný P. S. zahrnul níže uvedené faktury a další navazující daňové doklady odrážející nadhodnocené plnění do účetnictví společnosti B. a za tuto společnost, jakožto plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím s daňovým identifikačním číslem CZ XY pak podal u Finančního úřadu Brno I. daňová přiznání k dani z přidané hodnoty: 1) 24.4.2008 za období březen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 5.899.868 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0004/08 ze dne 27.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st., L9T5P4 Milton , Ontario, Kanada , tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0005/08 ze dne 27.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st., L9T5P4 Milton , Ontario, Kanada , tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0006/08 ze dne 28.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 776 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.877.920 Kč - na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0007/08 ze dne 28.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 771 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.865.820 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0008/08 ze dne 31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0009/08 ze dne 31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0010/08 ze dne 31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st., L9T5P4 Milton , Ontario, Kanada , tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0011/08 ze dne 31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st., L9T5P4 Milton , Ontario, Kanada , tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 4.418.484 Kč, 2) 26.5.2008 za období duben 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 6.055.718 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0012/08 ze dne 7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0013/08 ze dne 7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0014/08 ze dne 7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 800 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.936.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0015/08 ze dne 7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 800 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.936.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 8.4.2008 a faktury č. 0016/08 ze dne 8.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 773 ks skleněných stojánků v ceně 2.420 Kč za kus, celkem za 1.870.660 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 1.799.197 Kč. Zboží popsané v bodech 1), 2) nakoupila společnost B. takto: na základě faktury č. 6120080004 ze dne 29.1.2008 od společnosti J. 18.000 ks dámských kalhotek v ceně 425 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.650.000 Kč (bez DPH) a na základě faktury č. 6120080005 ze dne 29.1.2008 pak od téže společnosti 22.000 ks dámských kalhotek v ceně 425 Kč za kus (bez DPH), celkem za 9.350.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktury č. 2008004 ze dne 28.1.2008 od společnosti R. C. 40.000 ks dámských kalhotek v ceně 424 Kč za kus (bez DPH), celkem za 16.960.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 28004 ze dne 25.1.2008 od společnosti P. 40.000 ks dámských kalhotek v ceně 423 Kč za kus (bez DPH), celkem za 16.920.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/005 ze dne 24.1.2008 od společnosti C. s. d. , sídlem XY, 40.000 ks dámských kalhotek v ceně 422 Kč za kus (bez DPH), celkem za 16.880.000 Kč (bez DPH), na základě faktury č. 6120080003 ze dne 29.1.2008 od společnosti J. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.400 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.400.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktury č. 2008003 ze dne 25.1.2008 od společnosti R. C. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.395 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.382.500 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 28003 ze dne 24.1.2008 od společnosti P. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.390 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.365.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/004 ze dne 23.1.2008 od společnosti C. s. d. , se sídlem XY, 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.388 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.358.000 Kč (bez DPH). 3) 25.6.2008 za období května 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 7.448.000 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 12.5.2008 a faktur č. 0016/08 ze dne 12.5.2008 a 0017/08 ze dne 12.5.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, Tripoli , Libye , tel. 00218926453370, 1.369 ks polokošil v ceně 3.485 Kč za kus, 530 ks kalhot v ceně 3.760 Kč za kus a 544 ks svetrů v ceně 3.980 Kč za kus, vše celkem za 8.928.885 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 13.5.2008 a faktur č. 0018/08 ze dne 13.5.2008 a 0019/08 ze dne 13.5.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, Tripoli , Libye , tel. 00218926453370, 4.431 ks polokošil v ceně 3.485 Kč za kus a 485 ks mikin v ceně 3.680 Kč za kus, vše celkem za 17.226.835 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 4.969.868 Kč, společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080006 ze dne 25.2.2008, č. 6120080007 ze dne 26.2.2008, č. 6120080011 ze dne 19.3.2008 a č. 6120080012 ze dne 20.3.2008 od společnosti J. celkem 12.800 ks polokošil v ceně 3.450 Kč za kus (bez DPH), 1065 ks mikin v ceně 3.600 Kč za kus (bez DPH), 530 ks kalhot v ceně 3.720 Kč za kus (bez DPH) a 600 ks kalhot v ceně 3.750 Kč za kus (bez DPH) a 1194 ks svetrů v ceně 3.950 Kč za kus (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008007 ze dne 21.2.2008, č. 2008008 ze dne 22.2.2008, č. 2008010 ze dne 17.3.2008 a č. 2008011 ze dne 18.3.2008 od společnosti R. C. celkem 22.070 ks polokošil v ceně 3.440 Kč za kus (bez DPH), 1.555 ks mikin v ceně 3.595 Kč za kus (bez DPH), 1.650 ks kalhot v ceně 3.715 Kč za kus (bez DPH) a 1.724 ks svetrů v ceně 3.945 Kč za kus (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 28005 ze dne 14.2.2008, č. 28006 ze dne 15.2.2008, č. 2008 ze dne 13.3.2008 a č. 2009 ze dne 14.3.2008 od společnosti P. celkem 22.070 ks polokošil v ceně 3.435 Kč za kus (bez DPH), 1.555 ks mikin v ceně 3.580 Kč za kus (bez DPH), 1.650 ks kalhot v ceně 3.700 Kč za kus (bez DPH) a 1.724 ks svetrů v ceně 3.935 Kč za kus (bez DPH), společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/006 ze dne 11.2.2008, č. 2008/007 ze dne 13.2.2008, č. 2008/008 ze dne 12.3.2008 a č. 2008/009 ze dne 13.3.2008 od společnosti C. s. d. , se sídlem XY, celkem 22.070 ks polokošil v ceně 3.429 Kč za kus (bez DPH), 1.555 ks mikin v ceně 3.572 Kč za kus (bez DPH), 1.650 ks kalhot v ceně 3.680 Kč za kus (bez DPH) a 1.724 ks svetrů v ceně 3.925 Kč za kus (bez DPH). 4) 25.7.2008 za období červen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 7.753.333 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 12.6.2008 a faktury č. 0021/08 ze dne 11.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKET ALBASHAER, Suk. Aljama 23, Tripoli , Libye , tel. 00218925073941, mimo jiné 3.120 ks dámských kalhotek v ceně 428 Kč za kus, celkem za 1.335.360 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 27.6.2008 a faktury č. 0023/08 ze dne 26.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti FUTURE HOUSE FOR GENERAL TRADING CO., AJMAN, U.A.E., tel. 00971504568720, 624 ks skleněných váz v ceně 3.990 Kč za kus, 900 ks skleněných mís v ceně 3.890 Kč za kus a 500 ks skleněných dóz v ceně 3.580 Kč za kus, vše celkem za 7.780.760 Kč, - na základě vývozního dokladu XY. ze dne 1.7.2008 a faktury č. 0024/08 ze dne 30.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 7.680 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus, celkem za 18.969.600 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.7.2008 a faktury č. 0025/08 ze dne 30.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 6.008 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus, celkem za 14.839.760 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 7.753.333 Kč, společnost B. nakoupila předmětné kalhotky na základě faktury č. 6120080004 ze dne 29.1.2008 resp. faktury č. 6120080005 ze dne 29.1.2008 od společnosti J. (viz výše pod bodem 2), dále společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080019 ze dne 21.5.2008, č. 6120080020 ze dne 22.5.2008, č. 6120080021 ze dne 23.5.2008 a č. 6120080022 ze dne 26.5.2008 od společnosti J. celkem 16.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.450 Kč za kus (bez DPH), celkem za 39.200.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008018 ze dne 21.5.2008, č.2008019 ze dne 22.5.2008, č.2008020 ze dne 23.5.2008 a č.2008021 ze dne 26.5.2008 od společnosti R. C. celkem 16.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.445 Kč za kus (bez DPH), celkem za 39.120.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20016 ze dne 19.5.2008, č. 20017 ze dne 20.5.2008, č. 20018 ze dne 21.5.2008 a č.20019 ze dne 22.5.2008 od společnosti P. celkem 16.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.440 Kč za kus (bez DPH), celkem za 39.040.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/015 ze dne 18.5.2008 a č. 2008/016 ze dne 20.5.2008 od společnosti C. s. d. , se sídlem XY, celkem 16.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.435 Kč za kus (bez DPH), celkem za 38.960.000 Kč (bez DPH), dále společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080015 ze dne 21.4.2008 a č. 6120080016 ze dne 22.4.2008 od společnosti J. celkem 1.200 ks skleněných váz v ceně 3.950 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.850 Kč za kus (bez DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v ceně 3.548 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 31.849.240 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008014 ze dne 16.4.2008 a č. 2008015 ze dne 17.4.2008 od společnosti R. C. celkem 1.200 ks skleněných váz v ceně 3.935 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.845 Kč za kus (bez DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v ceně 3.533 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 31.784.290 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20012 ze dne 14.4.2008 a č. 20013 ze dne 15.4.2008 od společnosti P. celkem 1.200 ks skleněných váz v ceně 3.920 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.840 Kč za kus (bez DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v ceně 3.518 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 31.719.340 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/012 ze dne 7.4.2008 od společnosti C. s. d. , XY, celkem 1.200 ks skleněných váz v ceně 3.916 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.837 Kč za kus (bez DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v ceně 3.515 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 31.693.150 Kč (bez DPH). 5) 22.8.2008 za období červenec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 4.750.628 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 28.7.2008 a faktury č. 0027/08 ze dne 28.7.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI , Sugtalat 20, AL KHUMS , Libye , tel. 00218926453370, 476 ks skleněných váz v ceně 3.990 Kč za kus, 1.035 ks skleněných mís v ceně 3.890 Kč za kus a 520 ks skleněných dóz v ceně 3.580 Kč za kus, vše celkem za 7.786.990 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 1.479.528 Kč, společnost B. nakoupila předmětné vázy, mísy a dózy na základě faktur č. 6120080015 ze dne 21.4.2008 a č. 6120080016 ze dne 22.4.2008 od společnosti J. (viz výše pod bodem 4). 6) 23.10.2008 za období září 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 8.446.668 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 5.9.2008 a faktury č. 0028/08 ze dne 5.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 971 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.140 Kč za kus, 353 ks skleněných mís na noze v ceně 3.540 Kč za kus a 5.185 ks skleněných talířů v ceně 3.325 Kč za kus, vše celkem za 21.538.685 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.9.2008 a faktur č. 0030/08 ze dne 8.9.2008 a 0031/08 ze dne 9.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, celkem 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.525 Kč za kus a 466 ks skleněných mís na noze v ceně 3.540 Kč za kus, vše celkem za 22.799.640 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 8.9.2008 a faktury č. 0029/08 ze dne 8.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 3.990 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.140 Kč za kus, 556 ks skleněných mís na noze v ceně 3.540 Kč za kus a 815 ks skleněných talířů v ceně 3.325 Kč za kus, vše celkem za 17.206.715 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 26.9.2008 a faktury č. 0032/08 ze dne 25.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 1.539 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.140 Kč za kus a 2.199 ks skleněných mís v ceně 3.430 Kč za kus, vše celkem za 12.375.030 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 29.9.2008 a faktury č. 0033/08 ze dne 26.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 1.801 ks skleněných mís v ceně 3.430 Kč za kus, celkem za 6.177.430 Kč, tedy celkem 6.500 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.140 Kč za kus, 1.375 ks skleněných mís na noze v ceně 3.540 Kč za kus, 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.525 Kč za kus, 4.000 ks skleněných mís v ceně 3.430 Kč za kus a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.325 Kč za kus, celkem za 80.097.500 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.10.2008 a faktury č. 0034/08 ze dne 30.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st., L9T5P4 Milton , Ontario, Kanada , tel. 416-854-8641, 5.040 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 14.742.000 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 8.446.668 Kč. Společnost B. nakoupila: a) na základě faktur č. 6120080029 ze dne 23.6.2008, č. 6120080030 ze dne 24.6.2008, č. 6120080031 ze dne 25.6.2008 a č. 6120080032 ze dne 30.6.2008 od společnosti J. celkem 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.500 Kč za kus (bez DPH) a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.300 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 40.800.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008028 ze dne 20.6.2008, č. 2008029 ze dne 23.6.2008 , č. 2008030 ze dne 24.6.2008 a č. 2008031 ze dne 27.6.2008 od společnosti R. C. celkem 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.495 Kč za kus (bez DPH) a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.295 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 40.740.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20027 ze dne 17.6.2008, č. 20028 ze dne 18.6.2008 , č. 20029 ze dne 19.6.2008 a č. 20030 ze dne 20.6.2008 od společnosti P. celkem 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.490 Kč za kus (bez DPH) a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.290 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 40.680.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/024 ze dne 16.6.2008, č. 2008/025 ze dne 17.6.2008 , č. 2008/026 ze dne 18.6.2008 a č. 2008/027 ze dne 19.6.2008od společnosti C. s. d. , XY, celkem 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.485 Kč za kus (bez DPH) a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.285 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 40.620.000 Kč (bez DPH), b) na základě faktur č. 2008034 ze dne 24.7.2008, č. 2008035 ze dne 25.7.2008 a č. 2008036 ze dne 26.8.2008 od společnosti R. C. celkem 6.500 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.100 Kč za kus (bez DPH), 1.375 ks skleněných mís na noze v ceně 3.500 Kč za kus (bez DPH) a 4.000 ks skleněných mís v ceně 3.400 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 38.562.500 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20033 ze dne 16.7.2008, č. 20034 ze dne 17.7.2008, č. 20035 ze dne 18.7.2008, č. 20036 ze dne 21.7.2008 a č. 20037 ze dne 20.8.2008 od společnosti P. celkem 16.000 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.090 Kč za kus (bez DPH), 1.375 ks skleněných mís na noze v ceně 3.490 Kč za kus (bez DPH) a 4.000 ks skleněných mís v ceně 3.395 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 67.818.750 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/028 ze dne 15.7.2008, č. 2008/029 ze dne 16.7.2008, č. 2008/030 ze dne 17.7.2008, č. 2008/031 ze dne 18.7.2008 a č. 2008/032 ze dne 18.8.2008 od společnosti C. s. d. , XY, celkem 16.000 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.084 Kč za kus (bez DPH), 1.375 ks skleněných mís na noze v ceně 3.480 Kč za kus (bez DPH) a 4.000 ks skleněných mís v ceně 3.389 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 67.685.000 Kč (bez DPH), 7) 24.11.2008 za období říjen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.565.360 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 17.10.2008 a faktury č. 0035/08 ze dne 16.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo Street, 15A 3V3 Mississauga , Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.040 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 14.742.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 21.10.2008 a faktury č. 0036/08 ze dne 20.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo Street, 15A 3V3 Mississauga , Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.040 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 14.742.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.10.2008 a faktury č. 0037/08 ze dne 21.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo Street, 15A 3V3 Mississauga , Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.040 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 14.742.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 23.10.2008 a faktury č. 0038/08 ze dne 22.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo Street, 15A 3V3 Mississauga , Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.200 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 15.210.000 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.565.360 Kč. 8) 18.12.2008 za období listopad 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.798.592 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 18.11.2008 a faktury č. 0039/08 ze dne 18.11.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 5.760 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 16.848.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 19.11.2008 a faktury č. 0040/08 ze dne 19.11.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 5.760 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 16.848.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 19.11.2008 a faktury č. 0041/08 ze dne 19.11.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48, TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 5.840 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 17.082.000 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.647.820 Kč. 9) 26.1.2009 za období prosinec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.843.669 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 16.12.2008 a faktury č. 0042/08 ze dne 15.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 2.720 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 5.840 Kč za set, celkem za 15.884.800 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 17.12.2008 a faktury č. 0043/08 ze dne 16.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 2.720 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 5.840 Kč za set, celkem za 15.884.800 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.12.2008 a faktury č. 0044/08 ze dne 22.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD , GARGESH 48, TRIPOLI, Libye , tel. 00218916203313, 1.600 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 5.840 Kč za set a 3.700 setů porcelánových talířů v ceně 2.925 Kč za set, vše celkem za 20.166.500 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.843.669 Kč. 10) 25.2.2009 za období leden 2009 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.840.860 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 28.1.2009 a faktury č. 0001/09 ze dne 27.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti ALNAIROOZ GENERAL TRADING (L.L.C.) , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 6.120 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 17.901.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 28.1.2009 a faktury č. 0002/09 ze dne 27.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti ALNAIROOZ GENERAL TRADING (L.L.C.) , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 6.120 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 17.901.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 29.1.2009 a faktury č. 0003/09 ze dne 28.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti ALNAIROOZ GENERAL TRADING (L.L.C.) , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 5.620 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 16.438.500 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.840.860 Kč. Společnost B. nakoupila na základě faktur č. 2008036-037,042-047,051,054-060,063 za období od 26.8.2008 do 22.12.2008 od společnosti R. C. celkem 64.280 setů porcelánových talířů v ceně 2.900 Kč za set (bez DPH) a 7.040 setů porcelánových talířů v ceně 5.800 Kč za set (bez DPH), vše celkem za 227.244.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20037-040,042-050,052-054,057-060 za období od 20.8.2008 do 19.12.2008 od společnosti P. celkem 142.470 setů porcelánových talířů v ceně 2.890 Kč za set (bez DPH) a 15.840 setů porcelánových talířů v ceně 5.780 Kč za set (bez DPH), vše celkem za 503.293.5000 Kč (bez DPH), společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/032-039 za období od 18.8.2008 do 23.9.2008 od společnosti C. s. d. , XY, celkem 56.080 setů porcelánových talířů v ceně 2.885 Kč za set (bez DPH), celkem za 161.790.800 Kč a dále v přesně nezjištěných termínech v období od 1.10.2008 do 19.12.2008 dalších 86.390 setů se 3 ks talířů a 15.840 setů s 6 ks talířů, 11) 25.6.2009 za období květen 2009 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.936.598 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 20.5.2009 a faktury č. 0015/09 ze dne 19.5.2009 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKET ALBASHER , Suklama, Tripoli, Libye , tel. 00218925202855, 3.600 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus, 300 ks svetrů v ceně 3.990 Kč za kus a 280 ks mikin v ceně 3650 Kč za kus, vše celkem za 14.783.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.5.2009 a faktury č. 0016/09 ze dne 20.5.2009 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKET ALBASHER , Suklama, Tripoli, Libye , tel. 00218925202855, 3.400 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus, 350 ks svetrů v ceně 3.990 Kč za kus, 300 ks mikin v ceně 3650 Kč za kus a 600 ks kalhot v ceně 3820 Kč za kus, vše celkem za 16.649.500 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 5.972.175 Kč, přičemž společnost B. nakoupila předmětné polokošile, svetry, mikiny a kalhoty na základě faktur č. 6120080006 ze dne 25.2.2008, č. 6120080007 ze dne 26.2.2008, č. 6120080011 ze dne 19.3.2008 a č. 6120080012 ze dne 20.3.2008 od společnosti J. (viz výše pod bodem 3). Způsob realizace obchodů se vymykal běžným obchodním zvyklostem, obchody byly prováděny bez písemných smluv v řetězcích s minimálním navyšováním cen, bez adekvátní kontroly, pojištění a zajištění plnění a bez úhrady vykazovaných plnění jednotlivými subjekty či jejího vymáhání, když platby na účtech se týkaly téměř výhradně inkasa a vybírání odpočtů DPH. Popsané obchody obžalovaní uskutečnili ve společném záměru a s vědomím, že nebudou sloužit k reálné ekonomické činnosti jednotlivých obchodních společností a s vědomím, že jde o pouhé předstírání obchodní činnosti za účelem získání neoprávněné daňové výhody spočívající v umělém vytvoření, uplatnění a následné výplatě vysokých nadměrných odpočtů DPH za předstíranou obchodní činnost - vývoz zboží v rozporu s ustanovením §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty. Za období od ledna 2008 do května 2009 podal obžalovaný P. S. za společnost B. u Finančního úřadu Brno I přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých požadoval nadměrný odpočet ve výši celkem 136.795.238 Kč , který byl v plné výši vyplacen, přičemž na základě dokladů předložených k jednotlivým vývozům popsaným pod body 1) - 11) vylákali obžalovaní výhodu na dani z přidané hodnoty P. S. ve výši 73.763.962 Kč, D. M. ve výši 34.201.585 Kč, R. P. ve výši 73.763.962 Kč, M. K. ve výši 73.763.962 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno I, Příkop 25, Brno. B) Y. M. N. M. jako jednal jednatel společnosti B., se sídlem XY (dále jen společnost B. ), R. P. jako jednatel společnosti R. C., se XY (dále jen společnost R. C. ), D. M. jako předseda představenstva společnosti J., se XY (dále jen společnost J. ) a M. K. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY (dále jen společnost P. ) v úmyslu společným jednáním vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, v období minimálně od ledna 2008 do února 2009 vytvořili řetězec obchodních společností, v jehož rámci vystavovali a podepisovali účetní doklady, zejména faktury dokladující uskutečnění zdanitelných plnění. Všichni si byli vědomi skutečnosti, že jediným účelem obchodních transakcí nebylo dosažení zisku z řádné podnikatelské činnosti reálným prodejem dříve pořízeného zboží, nýbrž pouze získání neoprávněných nadměrných odpočtů DPH v souvislosti s deklarovaným vývozem předmětného zboží posledním článkem řetězce. Obžalovaný Y. M. N. M. zahrnul níže uvedené faktury a další navazující daňové doklady odrážející nadhodnocené plnění do účetnictví společnosti B. a za tuto společnost, jakožto plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím s daňovým identifikačním číslem CZ XY pak podal u Finančního úřadu Brno I. daňová přiznání k dani z přidané hodnoty: 1) 26.5.2008 za období duben 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 6.246.822 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.4.2008 a faktury č. 12008 ze dne 9.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20, Tripoli, Libye , tel. 0021821503967, 10.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč za kus, celkem za 4.650.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.4.2008 a faktury č. 22008 ze dne 9.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20, Tripoli, Libye , tel. 0021821503967, 10.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč za kus, celkem za 4.650.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 11.4.2008 a faktury č. 32008 ze dne 11.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20, Tripoli, Libye , tel. 0021821503967, 9.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč za kus, celkem za 4.185.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 11.4.2008 a faktury č. 42008 ze dne 11.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20, Tripoli, Libye , tel. 0021821503967, 9.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč za kus, celkem za 4.185.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 14.4.2008 a faktury č. 52008 ze dne 14.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli, Libye , tel. 00218926453370 , 850 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus, celkem za 2.099.500 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 14.4.2008 a faktury č. 62008 ze dne 14.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli, Libye , tel. 00218926453370 , 850 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus, celkem za 2.099.500 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.4.2008 a faktury č. 72008 ze dne 15.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli, Libye , tel. 00218926453370 , 900 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus, celkem za 2.223.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.4.2008 a faktury č. 82008 ze dne 15.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli, Libye , tel. 00218926453370 , 900 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus, celkem za 2.223.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 18.4.2008 a faktury č. 92008 ze dne 18.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Almanahl, Tripoli, Libye , tel . 00218925073941, 520 ks kalhot v ceně 3.780 Kč za kus a 2.885 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus, vše celkem za 12.034.250 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.4.2008 a faktury č. 10/2008 ze dne 22.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Almanhal, Fashlom 15, Tripoli, Libye , tel . 00218925614417, 530 ks svetrů v ceně 3.980 Kč za kus, 2.885 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus a 490 ks mikin v ceně 3.650 Kč za kus, vše celkem za 13.966.550 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 24.4.2008 a faktury č. 11/2008 ze dne 24.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Almanhal, Fashlom 15, Tripoli, Libye , tel . 00218925614417, 3.500 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus, celkem za 12.215.000 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 6.246.822 Kč, Toto zboží nakoupila společnost B. na základě faktury č. 6120080002 ze dne 28.1.2008 od společnosti J. 38.000 ks dámských kalhotek v ceně 450 Kč za kus (bez DPH), celkem za 17.100.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktury č. 2008002 ze dne 22.1.2008 od společnosti R. C. 38.000 ks dámských kalhotek v ceně 449 Kč za kus (bez DPH), celkem za 17.062.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 28002 ze dne 21.1.2008 od společnosti P. 38.000 ks dámských kalhotek v ceně 448 Kč za kus (bez DPH), celkem za 17.024.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/002 ze dne 18.1.2008 od společnosti C. s. d. , XY, 38.000 ks dámských kalhotek v ceně 447 Kč za kus (bez DPH), celkem za 16.986.000 Kč (bez DPH), dále společnost B. nakoupila na základě faktury č. 6120080001 ze dne 25.1.2008 od společnosti J. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.450 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.575.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktury č. 2008001 ze dne 21.1.2008 od společnosti R. C. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.444 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.554.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 28001 ze dne 18.1.2008 od společnosti P. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.440 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.540.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/001 ze dne 17.1.2008 od společnosti C. s. d. , XY, IČ: XY, 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.438 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.533.000 Kč (bez DPH), dále společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080008 ze dne 27.2.2008, č. 6120080009 ze dne 28.2.2008 a č. 6120080014 ze dne 24.3.2008 od společnosti J. celkem 9.270 ks polokošil v ceně 3.450 Kč za kus (bez DPH), 490 ks mikin v ceně 3.600 Kč za kus (bez DPH), 520 ks kalhot v ceně 3.720 Kč za kus (bez DPH) a 530 ks svetrů v ceně 3.950 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 37.773.400 Kč, společnost J. nakoupila předmětné polokošile, mikiny, kalhoty a svetry na základě faktur č. 2008007 ze dne 21.2.2008, č. 2008008 ze dne 22.2.2008, č. 2008010 ze dne 17.3.2008 a č. 2008011 ze dne 18.3.2008 od společnosti R. C. – viz výše pod bodem A 3), 2) 25.6.2008 za období květen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 7.472.351 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.5.2008 a faktury č. 12/2008 ze dne 15.5.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al BAWADI, Sugtalat 5, Tripoli, Libye , tel. 00218928260453 , skleněné zboží, a to 80 ks karaf v ceně 2.060 Kč za kus, 50 ks vodních setů v ceně 2.750 Kč za kus, 20 ks dochucovadel v ceně 1.990 Kč za kus, 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.930 Kč za kus, 500 ks broušených váz v ceně 3.930 Kč za kus, 432 setů broušených mís v ceně 3.820 Kč za set a 390 ks svícnů v ceně 2.260 Kč za kus, celkem za 18.593.740 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 3.532.810 Kč, společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080013 ze dne 21.3.2008 a č. 6120080014 ze dne 24.3.2008 od společnosti J. 80 ks karaf v ceně 1.990 Kč za kus (bez DPH), 50 ks vodních setů v ceně 2.680 Kč za kus (bez DPH), 20 ks dochucovadel v ceně 1.920 Kč za kus (bez DPH), 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.880 Kč za kus (bez DPH), 500 ks broušených váz v ceně 3.870 Kč za kus (bez DPH), 432 setů broušených mís v ceně 3.760 Kč za set (bez DPH) a 390 ks svícnů v ceně 2.200 Kč za kus (bez DPH), celkem za 18.328.920 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008013 ze dne 20.3.2008 a č. 2008012 ze dne 19.3.2008 od společnosti R. C. 80 ks karaf v ceně 1.990 Kč za kus (bez DPH), 50 ks vodních setů v ceně 2.680 Kč za kus (bez DPH), 20 ks dochucovadel v ceně 1.920 Kč za kus (bez DPH), 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.880 Kč za kus (bez DPH), 500 ks broušených váz v ceně 3.870 Kč za kus (bez DPH), 432 ks broušených mís v ceně 3.760 Kč za set (bez DPH) a 390 ks svícnů v ceně 2.200 Kč za kus (bez DPH), celkem za 18.328.920 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20010 ze dne 17.3.2008 a č. 20011 ze dne 18.3.2008 od společnosti P. 80 ks karaf v ceně 1.975 Kč za kus (bez DPH), 50 ks vodních setů v ceně 2.665 Kč za kus (bez DPH), 20 ks dochucovadel v ceně 1.905 Kč za kus (bez DPH), 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.865 Kč za kus (bez DPH), 500 ks broušených váz v ceně 3.855 Kč za kus (bez DPH), 432 ks broušených mís v ceně 3.745 Kč za set (bez DPH) a 390 ks svícnů v ceně 2.185 Kčza kus (bez DPH), celkem za 18.254.340 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/010 ze dne 14.3.2008 a č. 2008/011 ze dne 17.3.2008 od společnosti C. s. d. , XY, ks karaf v ceně 1.875 Kč za kus (bez DPH), 50 ks vodních setů v ceně 2.465 Kč za kus (bez DPH), 20 ks dochucovadel v ceně 1.705 Kč za kus (bez DPH), 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.855 Kč za kus (bez DPH), 500 ks broušených váz v ceně 3.845 Kč za kus (bez DPH), 432 ks broušených mís v ceně 3.735 Kč za set (bez DPH) a 390 ks svícnů v ceně 2.160 Kč za kus (bez DPH), celkem za 18.178.270 Kč (bez DPH), 3) 25.8.2008 za období červenec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 5.596.188 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 4.7.2008 a faktury č. 13/2008 ze dne 4.7.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15, Tripoli, Libye , tel . 00218925073941, 12.900 ks kalhot různých druhů v ceně 1.595 Kč za kus, celkem za 20.575.500 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 14.7.2008 a faktury č. 14/2008 ze dne 14.7.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15, Tripoli, Libye , tel . 00218925073941, 1.080 ks kalhot, 1.345 ks sukní, 575 ks bund, 155 ks sak, 1.300 ks triček, 3.445 ks košil a 300 ks halenek, vše v ceně 1.595 Kč za kus, celkem za 13.079.000 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 5.596.188 Kč, společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080017 ze dne 23.4.2008, č. 6120080018 ze dne 24.4.2008 a č. 6120080025 ze dne 29.5.2008 od společnosti J. 25.800 ks blíže nespecifikovaného textilního zboží v ceně 1.580 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.764.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008016 ze dne 18.4.2008, č. 2008017 ze dne 21.4.2008 a č. 2008024 ze dne 29.5.2008 od společnosti R. C. 20.800 ks blíže nespecifikovaného textilního zboží v ceně 1.577 Kč za kus (bez DPH), 3.800 ks kalhot, 900 ks košil, 300 ks halenek, vše v ceně 1.577 Kč za kus (bez DPH), celkem 25.800 ks textilu za 40.686.600 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20014 ze dne 16.4.2008, č. 20015 ze dne 17.4.2008 a č. 20022 ze dne 28.5.2008 od společnosti P. 19.980 ks kalhot, 2.145 ks košil, 300 ks halenek, 1.345 ks sukní, 575 ks bund, 155 ks sak a 1.300 ks triček, vše v ceně 1.574 Kč za kus (bez DPH), celkem 25.800 ks textilu za 40.609.200 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/013 ze dne 9.4.2008, č. 2008/014 ze dne 10.4.2008 a č. 2008/019 ze dne 27.5.2008 od společnosti C. s. d. , XY,19.980 ks dámských kalhotek , 2.144 ks košil, 300 ks halenek, 1.345 ks sukní, 575 ks bund, 195 ks sak a 1.300 ks triček, vše v ceně 1.572 Kč za kus (bez DPH), celkem 25.839 ks textilu za 40.618.908 Kč (bez DPH), 4) 23.9.2008 za období srpen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 8.464.155 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 4.8.2008 a faktury č. 16/2008 ze dne 4.8.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15, Tripoli, Libye , tel . 00218925073941, 6.037 ks skleněných mís v ceně 3.505 Kč za kus, celkem za 21.159.685 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 5.8.2008 a faktury č. 17/2008 ze dne 5.8.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15, Tripoli, Libye , tel . 00218925073941, 3.963 ks skleněných mís v ceně 3.505 Kč za kus a 1.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.125 Kč za kus, celkem za 19.515.315 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 7.728.250 Kč, společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080026 ze dne 16.6.2008, č. 6120080027 ze dne 17.6.2008 a č. 6120080028 ze dne 18.6.2008 od společnosti J. 10.000 ks skleněných mís v ceně 3.480 Kč za kus (bez DPH) a 1.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.100 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.380.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008025 ze dne 13.6.2008, č. 2008026 ze dne 16.6.2008 a č. 2008027 ze dne 17.6.2008 od společnosti R. C. 10.000 ks skleněných mís v ceně 3.475 Kč za kus (bez DPH) a 1.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.095 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.321.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20023 ze dne 10.6.2008, č. 20024 ze dne 11.6.2008, č. 20025 ze dne 12.6.2008 a č. 20026 ze dne 13.6.2008 od společnosti P. 10.000 ks skleněných mís v ceně 3.470 Kč za kus (bez DPH) a 1.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.090 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.262.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/020 ze dne 9.6.2008, č. 2008/021 ze dne 10.6.2008, č. 2008/022 ze dne 11.6.2008 a č. 2008/023 ze dne 12.6.2008 od společnosti C. s. d. , XY, IČ: XY 10.000 ks skleněných mís v ceně 3.465 Kč za kus (bez DPH) a 1.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.085 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.203.000 Kč (bez DPH), 5) 27.10.2008 za období září 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 8.469.400 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.9.2008 a faktury č. 19/2008 ze dne 3.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15, Tripoli, Libye, tel. 00218925073941 , 4.700 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.130 Kč za kus, celkem za 14.711.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 2.9.2008 a faktury č. 18/2008 ze dne 2.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15, Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, 4.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.130 Kč za kus, celkem za 15.024.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 24.9.2008 a faktury č. 20/2008 ze dne 24.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat generaltrading, Misurata 30, Misurata, Libye , tel. 0021892512626911 , 8.000 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 23.360.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 25.9.2008 a faktury č. 21/2008 ze dne 25.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat general trading, Misurata 30, Misurata, Libye , tel. 0021892512626911 , 7.360 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 21.491.200 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 8.469.400 Kč, přičemž společnost B. nakoupila na základě faktur č. 2008032 ze dne 22.7.2008 a č. 2008033 ze dne 23.7.2008 od společnosti R. C. 9.500 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.100 Kč za kus (bez DPH), celkem za 29.450.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila předmětné mísy nízké na základě faktur č. 20033 ze dne 16.7.2008, č. 20034 ze dne 17.7.2008, č. 20035 ze dne 18.7.2008 a č. 20036 ze dne 21.7.2008 od společnosti P. - viz výše pod bodem A 6b), 6) 25.11.2008 za období říjen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.449.751 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.10.2008 a faktury č. 23/2008 ze dne 9.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat general trading, Misurata 30, Misurata, Libye , tel. 0021892512626911 , 7.360 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 21.491.200 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 8.10.2008 a faktury č. 22/2008 ze dne 8.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat general trading, Misurata 30, Misurata, Libye , tel. 0021892512626911 , 8.000 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 23.360.000 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 8.521.728 Kč, 7) 23.1.2008 za období prosinec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.842.070 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.12.2008 a faktury č. 24/2008 ze dne 15.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C. , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 8.575 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 25.039.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 16.12.2008 a faktury č. 25/2008 ze dne 16.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C. , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 8.575 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 25.039.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 17.12.2008 a faktury č. 26/2008 ze dne 17.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C. , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 4.400 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 5.830 Kč za set, celkem za 25.652.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 18.12.2008 a faktury č. 27/2008 ze dne 18.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C. , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 4.400 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 5.830 Kč za set, celkem za 25.652.000 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.842.070 Kč, 8) 25.2.2009 za období leden 2009 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.841.307 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých - na základě vývozního dokladu XY ze dne 5.1.2009 a faktury č. 28/2009 ze dne 5.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit AL Bawadi, AL chumes 22, Libye, tel . 00218912186260, 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.490 Kč za kus, celkem za 7.470.000 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 23.1.2009 a faktury č. 1/2009 ze dne 23.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C. , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 8.930 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 26.075.600 Kč, - na základě vývozního dokladu XY ze dne 26.1.2009 a faktury č. 2/2009 ze dne 26.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C. , P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E ., tel. 04-2773977, 8.930 setů porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 26.075.600 Kč, a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.841.307 Kč, společnost B. nakoupila na základě faktur č. 2008038-041,048- 050,052-053,061-062,064 za období od 28.8.2008 do 22.12.2008 od společnosti R. C. celkem 65.730 setů porcelánových talířů v ceně 2.900 Kč za set (bez DPH) a 8.800 setů porcelánových talířů v ceně 5.800 Kč za set (bez DPH), vše celkem za 241.657.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila předmětné talíře na základě faktur č. 20037-040,042-050,052-054,057-060 za období od 20.8.2008 do 19.12.2008 od společnosti P. - viz výše pod bodem A 10), dále společnost B. nakoupila na základě faktury č. 6120080023 ze dne 27.5.2008 od společnosti J. 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.480 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.440.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktury č. 2008022 ze dne 27.5.2008 od společnosti R. C. 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.475 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.425.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 20020 ze dne 26.5.2008 od společnosti P. 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.410.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/017 ze dne 24.5.2008 od společnosti C. s. d. , XY, 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.465 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.395.000 Kč (bez DPH). Způsob realizace obchodů se vymykal běžným obchodním zvyklostem, obchody byly prováděny bez písemných smluv v řetězcích s minimálním navyšováním cen, bez adekvátní kontroly, pojištění a zajištění plnění a bez úhrady vykazovaných plnění jednotlivými subjekty či jejího vymáhání, když platby na účtech se týkaly téměř výhradně inkasa a vybírání odpočtů DPH. Popsané obchody obžalovaní uskutečnili ve společném záměru a s vědomím, že nebudou sloužit k reálné ekonomické činnosti jednotlivých obchodních společností a s vědomím, že jde o pouhé předstírání obchodní činnosti za účelem získání neoprávněné daňové výhody spočívající v umělém vytvoření, uplatnění a následné výplatě vysokých nadměrných odpočtů DPH za předstíranou obchodní činnost - vývoz zboží v rozporu s ustanovením §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty. Za období od ledna 2008 do ledna 2009 podal obžalovaný Y. M. N. M. za společnost B. u Finančního úřadu Brno I přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých požadoval nadměrný odpočet ve výši celkem 98.304.222 Kč , který byl v plné výši vyplacen, přičemž na základě dokladů předložených k jednotlivým vývozům popsaným pod body 1) - 8) vylákali obžalovaní výhodu na dani z přidané hodnoty Y. M. N. M. ve výši 59.778.962 Kč, D. M. ve výši 24.523.370 Kč, R. P. ve výši 59.778.962 Kč, M. K. ve výši 59.778.962 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno I, Příkop 25, Brno.“ Obvinění byli odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání 8 let a 3 měsíců (P. S. – za jednání popsané pod písmenem A), 8 let (Y. M. N. M. – za jednání popsané pod písmenem B), 8 let a 6 měsíců (R. P. a M. K. – za jednání popsaná pod písmeny A a B) a 7 let a 6 měsíců (D. M. – za jednání popsaná pod písmeny A a B). Obviněný D. M. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ostatní obvinění byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněným byl dále uložen peněžitý trest podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému P. S. byl uložen ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému R. P. ve výměře 350 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Obviněnému D. M. ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Obviněnému M. K. ve výměře 350 denních sazeb pod 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl všem obviněným uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva, a to v trvání 5 let. Obviněným P. S., D. M., R. P. a M. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, společně a nerozdílně částku ve výši 34 201 585 Kč. Obviněným P. S., R. P. a M. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, společně a nerozdílně částku ve výši 39 562 377 Kč. Obviněným Y. M. N. M., D. M., R. P. a M. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, společně a nerozdílně částku ve výši 24 523 370 Kč. Obviněným Y. M. N. M., R. P. a M. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, společně a nerozdílně částku ve výši 35 255 592 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Všichni obvinění si proti tomuto rozsudku podali odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018 (dále také jen „napadené usnesení“), napadli všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláním. Obviněný P. S. dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož podle něj bylo napadeným usnesením zamítnuto jeho odvolání, přestože rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutek byl podle jeho názoru nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nesprávné právní posouzení spatřoval v absenci objektivní i subjektivní stránky, v absenci řádného vyčíslení nebo určení rozsahu vylákání neoprávněné výhody a také v nesprávně učiněném závěru o spáchání činu nejméně se dvěma osobami. K námitce ohledně absence objektivní stránky uvedl, že soudy sice dospěly k závěru, že vykonávaná činnost nebyla reálnou ekonomickou činností, nýbrž pouze činností předstíranou s cílem získat neoprávněné daňové výhody, on však obchodní činnost vykonával podle platných předpisů, neměl pochyb o faktickém dodavateli obchodní komodity a v tomto status quo je přesvědčen o tom, že jeho činnost byla reálnou ekonomickou činností a měla reálný a faktický ekonomický smysl. Při své činnosti dodržoval zákon o účetnictví, řádně zachytil veškeré transakce své ekonomické činnosti v podkladech, které posléze použil v daňovém řízení a v souladu s podmínkami zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, uplatnil nárok na odpočet daně při vývozu zboží do zahraničí. Po celou dobu své činnosti měl rovněž k dispozici pro správce daně faktury, pro celní úřad doklady, jakož i veškerou přepravní dokumentaci apod. V této souvislosti obviněný poukázal na svědecké výpovědi pracovníků celního úřadu, finančního úřadu a zástupců přepravních společností, když všechny tyto osoby potvrdily existenci obchodovaného zboží a neuvedly jakoukoliv okolnost, čímž by zpochybnily jeho kvalitu nebo kvantitu. Obchodované zboží bylo přitom následně v cílových destinacích převzato oprávněnými osobami. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že neprojevily potřebu vyhodnotit řádně vedené účetnictví, podaná daňová přiznání ve spojení s obchodními transakcemi, z kterých by byla do věci vnesena „čistota“ jeho podnikatelské činnosti. Obviněný dále namítal, že veškeré nesrovnalosti, porušení právních předpisů nebo podvodná jednání se primárně vztahovaly toliko k C. s. d. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by se jakkoli na tvorbě podvodného scénáře podílel, neznal žádné podvodné články řetězce a v žádném případě nezamýšlel získat od státu neoprávněnou výhodu na dani. V tomto směru vyjádřil svůj názor o zcela nelogickém postupu orgánů činných v trestním řízení. Rovněž poukázal na to, že neměl žádný důvod pochybovat o integritě svého obchodního partnera, od kterého odebíral zboží. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Afs 170/2016 a rovněž na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-227/14 PPUH. V návaznosti na to pak uvedl, že neměl žádné informace o účasti družstva C. s. d. nebo společnosti P. na obchodním řetězci. Přezkum jeho činnosti by proto měl být posuzován pouze v kontextu obchodní spolupráce se společností J., potažmo R. C. Nemohl totiž jít nad rámec spolupráce a zjišťovat informace o dodavatelích svých dodavatelů, když k tomu neměl ani dostupné nástroje, přičemž z hlediska obchodního zájmu, kvality zboží, možnosti jeho zobchodování, cenové kalkulace apod. se nenabízely žádné indicie k podezření, jež by zakládalo úsudek k odstoupení od obchodního kontraktu. Postup orgánů činných v trestním řízení se však opíral o nebezpečnou presumpci podvodného jednání, když od počátku trestního řízení bylo podle nich postaveno na jisto, že celý řetězec obchodních společností operoval koordinovaně se společným cílem vylákat neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“). V této souvislosti následně odkázal na stěžejní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017, v němž shledal podobnost ve skutkových okolnostech s daným případem. Obviněný uzavřel, že v jeho případě nedošlo ke spolehlivému prokázání účasti na podvodu, nejednalo se v jeho postavení ani o obchod s reálně neexistujícím zbožím ani o obchodní transakci, která by skutečně neproběhla. Všechny skutečnosti naopak svědčí o opaku. Na základě toho proto namítal, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku, když učinily závěr o tom, že se dopustil trestného činu uvedeného v §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr totiž vůbec nevyplývá ze skutkových zjištění, nýbrž je postaven na nebezpečných presumpcích. Připomenul pak ještě nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, z nějž se podává, že ani jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v extrémním rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. Další námitky obviněného se týkaly absence subjektivní stránky, resp. toho, že ani z jednoho rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností byl dovozen jeho přímý úmysl, a proto jsou v této části nepřezkoumatelná. I v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Soudy nižších stupňů v jeho případě však postupovaly v rozporu s touto judikaturou, neboť zavinění ve formě úmyslu o žádnou konkrétně zjištěnou okolnost neopřely. Na tomto místě znovu uvedl, že svoji ekonomickou činnost uskutečňoval standardním způsobem, když obchodoval s reálně existujícím obchodním subjektem, s faktickým zkontrolovaným zbožím, které bylo řádně vyvezeno mimo Evropskou unii. Toto zboží nakoupil od svého obchodního partnera bez vědomí existence jakékoliv daňové nesrovnalosti na počátku obchodního řetězce. Jestliže soudy nižších stupňů připustily existenci zboží a z provedeného dokazování vyplývá, že se zbožím disponoval, pak měly připustit, že měl objektivně právo na to, aby se jeho výdaje odrazily v jeho daňové povinnosti. Automaticky učiněný závěr o jeho přímém úmyslu zkrátit daň je nepřípustný. Skutkové i právní závěry jsou v této otázce v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jakož i s konstantní judikaturou. Obviněný i v návaznosti na to dále namítal, že soudy nižších stupňů učinily paušální závěr o tom, že rozsah zkrácení daně se odvíjí od výše celé vylákané částky nadměrného odpočtu. Neposoudily však, zda mu mohla vzniknout nějaká daňová povinnost, resp. nárok na nadměrný odpočet. Naopak, soudy prohlásily celou ekonomickou činnost na základě domněnek za fiktivní a vyloučily jakoukoliv možnost vzniku daňového zvýhodnění. Takový postup shledal obviněný v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009 a usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014). Ani závěr soudů nižších stupňů o spáchání činu nejméně se dvěma osobami neshledal obviněný správným. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by byl aktivně a vědomě zapojen do podvodného řetězce. Závěrem namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to s ohledem na extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy ve věci. Soudy přiznaly významnou váhu důkazům podporujícím verzi obžaloby, zatímco důkazy obhajoby byly hodnoceny nesprávně, případně byly z různých důvodů rovnou odmítány. V tom obviněný shledával porušení práva na spravedlivý proces (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1253/2015). Odkázal rovněž znovu i na judikaturu Ústavního soudu, a to na judikaturu týkající se porušení principu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny. S ohledem na vše v dovolání uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadené usnesení. Navrhl rovněž, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu prvostupňového soudu předložil bez zbytečného odkladu spis s návrhem na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který na podkladě napadeného usnesení vykonává. V případě, že tak neučiní, navrhl, aby postupoval Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. Obviněný Y. M. N. M. prostřednictvím svého obhájce podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu závěru odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, že se měl dopustit skutku popsaného ve skutkové větě výroku o vině v přímém úmyslu. Takový závěr o subjektivní stránce podle jeho názoru z provedeného dokazování totiž nevyplývá. Soudy obou stupňů uzavřely, že měl být obviněný posledním článkem karuselového podvodného řetězce, tedy tím, kdo vyvezl zboží mimo Evropskou unii a následně u daňové správy zažádal o vyplacení odpočtu z DPH. Pro tyto podvodné řetězce je přitom typické a současně nezbytné, aby vedle posledního článku existoval také článek první, který má povinnost na území členského státu odvést DPH na výstupu, zboží prodá, ale DPH neodvede. V daném případě měl být tzv. missing traderem Z. P., resp. C. s. d. Obviněný však namítal, že nebyla v rámci trestního řízení prokázána jakákoliv spojitost mezi ním a tímto missing traderem , jakož i to, že by od tohoto družstva odebíral zboží. Z toho důvodu nelze v žádném případě uzavřít, že by jednal s úmyslem spáchat trestný čin. Nelze mu přičítat k tíži, že zboží, které od svých dodavatelů odebíral, mělo či mohlo mít svůj původ u subjektu, který neplnil své daňové povinnosti. Logicky nemohl mít žádné povědomí ani vliv na to, zda osoba, kterou neznal a s níž neobchodoval, odvedla či neodvedla daň. Obviněný pouze odebíral zboží od svých dodavatelů, kterým řádně zaplatil (včetně částky odpovídající DPH, které mělo být plátcem odvedeno) a poté zcela v souladu s platnou právní úpravou požádal o vyplacení odpočtu z DPH v návaznosti na export mimo Evropskou unii. Je-li tedy dovozována jeho úmyslná účast v karuselovém řetězci z toho, že jeho dodavatelé mu dodali zboží, které předtím odebrali od dodavatele, který zboží patrně odebral od C. s. d., jež zřejmě neplnilo své daňové povinnosti, považoval obviněný takový závěr za nesprávný. Dodal, že byla navíc prokázána existence předmětného zboží, jakož i to, že bylo exportováno, přičemž ani finanční úřad neshledal takové pochybnosti, aby uplatněný odpočet nevyplatil. Uzavřel, že nelze na základě porušování daňových povinností ze strany subjektu C. s. d. dovozovat, že se vědomě účastnil na karuselovém řetězci. Nebyl-li prokázán společný postup, nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost. V tomto směru doplnil, že na Z. P. ani nebyla podána obžaloba. Považoval tedy obě rozhodnutí soudů nižších stupňů za absurdní, jestliže učinily závěr, že se měl jako poslední článek účastnit karuselového řetězce, přestože mezi ním a prvním článkem nebyla zjištěna žádná spojitost a přitom jednání prvního článku tohoto řetězce nebylo ani považováno za trestněprávně relevantní. Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí. Obviněný R. P. podal své dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož namítal, že soudy zjištěný skutkový stav neodpovídá použité právní kvalifikaci. Současně namítal, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Následně ve svém dovolání blíže své námitky konkretizoval a zdůvodnil. Prvně namítal, že rozhodnutí obou soudů jsou vnitřně rozporná co do závěru o fiktivnosti obchodů, neboť podle skutkové věty byla pouze část nadměrného odpočtu vyplacena neoprávněně, tudíž pouze část obchodů byla fiktivní, aniž by bylo z rozhodnutí zřejmé, které to byly a v čem soudy spatřovaly jejich odlišnost od obchodů reálně uskutečněných. Jestliže totiž soudy uzavřely, že obchody uskutečněné mezi společnostmi řízenými obviněnými představovaly „pouhé předstírání obchodní činnosti za účelem získání neoprávněné daňové výhody“, je to v rozporu s výší vylákané daňové výhody. Podle citovaných pasáží skutkové věty výroku o vině žádný z obviněných nevylákal výhodu ve výši celého vyplaceného nadměrného odpočtu. Podle judikatury je však v případě fiktivního obchodu „za vylákanou výhodu na dani třeba vždy požadovat celou vylákanou částku“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017). Na základě toho tedy obviněný dospěl k názoru, že nebylo možné skutek právně hodnotit jako vylákání daňové výhody, které je pojmově spjato s fiktivností obchodů, a současně ve skutkové větě uvést, že pouze část vyplacených nadměrných odpočtů představuje vylákanou výhodu na dani. V takovém případě totiž soud tacitně připustil, že část obchodů fiktivních nebyla, aniž by uvedl, které z nich to byly. V odůvodnění se s tím přitom také nijak nevypořádal, při hodnocení obchodů mezi nimi nikterak nerozlišoval, naopak k nim přistupoval paušálně. Není tedy jasné, které z obchodů popsaných ve skutkové větě měly být fiktivní a kterými mělo dojít k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu a které naopak fiktivní nebyly a v čem byla spatřována odlišnost mezi jednotlivými obchody odůvodňujícími jiný závěr ohledně jejich (ne)fiktivnosti. V návaznosti na to pak uvedl, že závěr o fiktivnosti obchodů zároveň nelze na podkladě provedených důkazů učinit, naopak bylo potvrzeno, že zboží existovalo, bylo přepravováno, skladováno, vyvezeno a v zemi určení převzato, potvrzena byla rovněž existence části odběratelů. Otázka, zda byly obchodní transakce mezi jednotlivými společnostmi fiktivní či nikoliv je přitom zcela stěžejní pro určení správné výše daňové povinnosti. V případě jejich fiktivnosti by totiž byla daň na vstupu nulová, žádný nárok na odpočet by nevznikl a jednalo by se o vylákání výhody na dani. Tak je tomu v případě obchodu s reálně neexistujícím zbožím, nebo v případě, že je obchod účelový (předstíraný) a k žádnému předávání zboží reálně nedochází, odehrává se pouze „na papíře“ a nikoliv v hmotné realitě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017). V daném případě přitom podle obviněného nejde o první alternativu a alternativa druhá nebyla prokázána. Soudy proto měly ctít princip in dubio pro reo a vycházet z varianty skutkového děje pro obviněné nejpříznivější. Následně byla dovolací argumentace obviněného v tomto směru shodná jako argumentace i dalších obviněných shrnutá rovněž již výše, spočívající v tom, že zboží existovalo, a to v deklarovaném množství. Kontejnerová námořní přeprava do zemí určení byla dokazováním potvrzena, zboží bylo nejen vyvezeno, ale také v těchto zemích vyzvednuto, toto vyzvednutí společnosti poskytující námořní přepravu potvrdily, přičemž v souvislosti s vyzvedáváním neevidovaly žádný nestandardní problém. Dokazováním nebylo zjištěno ani to, že by zahraniční odběratelé neexistovali, jak kategoricky konstatoval odvolací soud. Svědkyně K. uvedla, že při kontrolách finančního úřadu ověřovali odběratele, přičemž nesrovnalosti nebyly zjištěny, jinak by se DPH nevracelo. Obviněný namítal, že nebyly předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že zboží nebylo v zahraničí vyzvedáváno, resp. že by bylo vyzvedáváno účelově nastrčenými osobami, nebo případně by bylo jako bezcenné likvidováno, čímž by byl podpořen závěr o fiktivnosti obchodů. I na základě dalších námitek v této souvislosti uplatněných obviněný dovozoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Poukázal proto rovněž na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Obviněný následně vyjádřil svůj názor, že pokud nejsou obchody fiktivní, lze zvažovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku prostřednictvím nadhodnocení cen. V takovém případě by se však nejednalo o vylákání výhody na dani, neboť daňová povinnost (nadměrný odpočet) by sice vznikla, ale ve výši nižší než deklarované, nýbrž by se jednalo o zkrácení daně. To však oba soudy nižších stupňů obviněným za vinu nekladou. Na podkladě provedených důkazů však nelze učinit závěr ani o nadhodnocení cen. V takovém případě je totiž soud povinen zkoumat povahu a hodnotu vyvezeného zboží, což sice učinil prostřednictvím znaleckého posudku a výslechu znalce, avšak podle obviněného nelze než trvat na tom, že tyto důkazní prostředky nebyly způsobilé uvedené prokázat. Obviněný přitom v dovolání podrobně své výtky proti znaleckému posudku rozebral. Další námitka obviněného směřovala proti závěrům o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu. I tato námitka se svým obsahem shodovala s námitkou uplatněnou obviněnými P. S. a Y. M. N. M. Obviněný, obdobně jako jmenovaní obvinění, soudům vytkl, že zjištěný skutkový stav neposkytl spolehlivý podklad pro závěr o jeho povědomí o existenci prvního článku řetězce (C. s. d.), natož tak o tom, že toto družstvo neodvádělo DPH. Nebyl si vědom existence řetězce společností, ani vývozu zboží a následného uplatnění nadměrného odpočtu DPH. Z pohledu jím řízené společnosti se jednalo o běžné vnitrostátní obchody. Na základě provedených důkazů přitom nelze podle jeho názoru dovodit opak. O vývozu zboží do zahraničí se s nikým nebavil, tato skutečnost mu nebyla ani nikým sdělena, přičemž ji nemohl poznat ani z jiných indicií. I přesto, že probíhala řada kontrol ze strany správce daně, tak ani při jedné nebyl seznámen s informací, že zboží, se kterým obchodoval, je vyváženo do zahraničí. Jestliže soudy dospěly k opačným závěrům, je tomu tak proto, že nahradily důkazy domněnkou, neboť vědomost o trestné činnosti obviněného automaticky dovozovaly, aniž by ji jakkoliv prokázaly. Takové závěry proto nemají oporu v provedeném dokazování. Obviněný vznesl rovněž námitku spočívající v porušení jeho práva na spravedlivý proces kvůli vadám důkazního řízení. Vady spatřoval jednak v tzv. opomenutých důkazech, neboť soudy odmítly vyslechnout svědka M. a odmítly provést jako důkaz znalecký posudek Bohemia Experts, s. r. o., a jednak v znemožnění účasti obhajoby při výslechu svědka H. Vady spatřoval obviněný rovněž ve výroku o trestu, a to konkrétně v nedostatečném posouzení všech okolností podstatných pro uložení trestu. Jemu uložené tresty shledal proto nepřiměřenými. V poslední části svého dovolání brojil rovněž proti výroku o náhradě škody. V této souvislosti vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, z něhož se podává, že nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle §43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně. Na základě tohoto rozhodnutí tak dospěl obviněný k závěru, že v jeho věci neměl být výrok o náhradě škody vůbec učiněn, neboť v trestním řízení nemohla být škoda finančním úřadem ani řádně uplatněna. Pokud je totiž výše škody ztotožněna s daňovou povinností, nelze škodu ani ve výjimečných případech odůvodňujících její uplatnění přiznat bez toho, aby byla tato daňová povinnost platebním výměrem předepsána. Nadto ani samotné stanovení výše náhrady škody nebylo podle obviněného dostatečně odůvodněné a prokázané, neboť není zřejmé, jak soud prvního stupně k těmto částkám dospěl. Naopak bylo uvedeno, že společnosti dostaly vyplacenou na nadměrném odpočtu jen část neoprávněně, aniž by toto bylo zároveň dostatečně rozvedeno a odůvodněno. S ohledem na vše v dovolání uvedené proto obviněný R. P. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný D. M. napadl usnesení odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I tento obviněný namítal s ohledem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, že uplatněný dovolací důvod je naplněn, neboť v daném případě došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Na základě zjištěného skutkového stavu nelze jeho jednání podřadit pod souzený trestný čin. Soudy nižších stupňů skutkový stav nesprávně zjistily, když ani nepostupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. V hodnocení důkazů shledával podstatné vnitřní rozpory, přičemž soudy se podle jeho názoru v rozhodných okolnostech ani důsledně a logicky nevypořádaly se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje. Namítal také, že byla nesprávně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že i pokud by bylo možné akceptovat výklad obou soudů nižších stupňů o jakémkoliv trestním jednání, tak toho si nebyl obviněný vůbec vědom a jeho jednání spočívalo v právním omylu, které nezahrnovalo znaky trestnosti a úmyslu někoho poškodit. Jednal v intencích dané doby, s ohledem ke svému mladistvému věku a nezkušenostem v obchodní branži, zcela svědomitě s tím, že vše je po právní stránce v pořádku. Tuto tezi lze taktéž dovodit i z toho, že v průběhu jeho projednávaných obchodních aktivit ve společnosti J., byla tato společnost podrobena celou řadou kontrol zejména ze strany finančního úřadu a nikdy nebylo shledáno žádné závažné pochybení. Nelze tak v jeho jednání spatřovat úmysl. Dodal, že v rozporu s provedeným dokazováním bylo soudy rovněž konstatováno, že se měli obvinění na jednání předem domluvit. Soudům vytkl také porušení principu in dubio pro reo , přestože důvodné pochybnosti o jeho vině existují. Shodně jako ostatní obviněný namítal, že z provedených důkazů je zřetelné, že existovalo reálné zboží, které bylo umístěno ve skladech jednotlivých obchodních společností, docházelo k jejich přepravě, k proclení, k vývozu do třetích zemí a k převzetí kupujícími. I ve spojení s dalšími důkazy bylo podle jeho názoru prokázáno, že mezi obchodními společnostmi reálné obchody probíhaly. Společnost J. řádně plnila veškeré předpoklady pro své daňové povinnosti, podávala řádná daňová přiznání i s přílohami. V daných obchodních případech se nejednalo o obchodování s neexistujícím zbožím, fakturace nebyla fiktivní a po celou dobu se obviněný o společnost staral s péčí řádného hospodáře v dobré víře o řádnosti a správnosti celé obchodní činnosti. Pokud přesto došlo k pochybení ve vztahu k daňovým povinnostem, nelze to přičítat k jeho tíži v intencích trestního práva, neboť svoje povinnosti řádně plnil, přičemž případná účast v podvodném řetězci byla objektivně neodhalitelná a nic nenasvědčovalo tomu, že by na počátku řetězce mohl být tzv. missing trader . Na základě uvedeného obviněný dovodil, že soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav, když jeho jednání podřadily pod trestný čin podle §240 tr. zákoníku. Skutková zjištění, ke kterým dospěly, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Důkazní situace soudům proto neumožňovala přijmout závěr s potřebnou mírou jistoty o fiktivnosti transakcí. Pochybnosti o fakticitě obchodní činnosti měly soudy nižších stupňů z toho důvodu, že se způsob jejich realizace vymykal běžným obchodním zvyklostem, byly prováděny bez písemných smluv a s minimálním navyšováním cen, probíhaly bez adekvátní kontroly a bez pojištění či zajištění. Obviněný se k těmto jednotlivým důvodům následně podrobně vyjádřil a uzavřel, že dovozovat nekalost obchodní činnosti z porušování přesně nevymezených obchodních zvyklostí, z využití práva zvolit si formu pro své právní jednání, z podstoupení rizika obchod nepojišťovat či zvláště nezajišťovat, či z provádění obchodů mimo bankovním způsobem, je třeba považovat za nedostatečné. Dovozovat z toho navíc trestněprávní odpovědnost musí být podle obviněného nutně posouzeno jako nepřípustné a odporující nejen zákonu, ale i zdravému rozumu. Zjevně absurdním shledal obviněný rovněž závěr odvolacího soudu, že „není žádných pochyb, že trestná činnost obžalovaných byla značně sofistikovaná a koordinovaná, tedy spáchána formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.“ Jakákoliv domluva nebyla přitom provedeným dokazováním prokázána žádným přímým důkazem ani logickým a uceleným řetězcem nepřímých důkazů, a jedná se tak o pouhé konstatování bez důkazní opory. Z popisu rozhodných skutkových okolností není podle obviněného zřejmé, v čem soudy spatřovaly naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Nebyla-li prokázána žádná domluva, nezbývalo než každé jednání posoudit izolovaně, čímž by nemohl být učiněn závěr o tom, že se dopustil trestného činu uvedeného v §240 tr. zákoníku, navíc ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, resp. nejméně se dvěma osobami ve smyslu §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti v dovolání citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013. Své námitky obviněný vznesl i vůči vyčíslené škodě, resp. rozsahu vylákané výhody na dani, z čehož rovněž dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. I v tomto směru své námitky podrobně zdůvodnil a uvedl, že není vůbec zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k jednotlivým částkám. Škoda byla podle něj nesprávně vyčíslena jako součet celkového uplatněného nadměrného odpočtu DPH. Takový postup přitom shledal nepřijatelným už jen s ohledem na to, že v daném případě zboží fakticky existovalo, bylo prodáno a zaplaceno. Bez ohledu na obvyklou cenu zboží zde vznikl nárok na odpočet DPH, protože došlo k realizaci zdanitelného plnění. Soudy se tak měly řádně zabývat hodnotou plnění, resp. alespoň částečným nárokem na odpočet DPH. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že škodu představuje pouze rozdíl mezi náklady, které byly uplatněny v daňovém řízení, a oprávněnými faktickými náklady. Na podporu tohoto tvrzení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014 a ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014. Obviněný konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně, následně potvrzený odvolacím soudem, je zcela nelogický, a to právě i v části týkající se vyčíslení údajně způsobené škody. Zároveň tuto nesrovnalost, přestože na ni obviněný u veřejného zasedání upozorňoval, odvolací soud zcela ignoroval, a napadené usnesení se tak jeví jako zcela nepřezkoumatelné. Odvolací soud se celkově vůbec nevypořádal ve svém rozhodnutí s obsáhlou argumentací jednotlivých obviněných. Z tohoto důvodu je napadené usnesení procesně vadné, neboť nesplňuje jednu ze základních náležitostí, kterou je důraz na řádné a detailní odůvodnění. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že absolutně vágně konstatoval, že se v případě obviněných jedná o klasický karuselový obchod, učinil tak však bez patřičného zhodnocení důkazní situace, a jeho rozhodnutí tak vykazuje znaky libovůle a nerespektování řádného procesu. Nedůvodně odvolací soud také zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, na kterých obhajoba však trvá, neboť je považuje za nezbytné k řádnému a objektivnímu prokázání faktického stavu věci, včetně naplnění subjektivní stránky ve vztahu k obviněnému z hlediska úmyslného zavinění. V tomto směru obviněný uvedl, že nebude opakovat svou odvolací argumentaci a Nejvyšší soud požádal, aby vycházel ze spisového materiálu. Obviněný D. M. následně označil za nepravdivý závěr soudů o neexistenci společnosti TSHAROKIAT ALBAWADI. K tomuto svému tvrzení k dovolání přiložil výpis z obchodního rejstříku dokladující existenci této společnosti. Obviněný považoval za nutné také doplnit dokazování o připojení trestního spisu o trestním stíhání svědka Z. P., aby bylo zjištěno, jak se k této trestní kauze staví i v rámci jeho trestního stíhání. Opakovaně rovněž uvedl, že o jmenovaném svědku nelze hovořit jako o tzv. bílém koni. Soudům vytkl, že totožnost tohoto svědka nebyla nijak ověřena, přičemž způsob ověření podle data a místa narození považoval obviněný za zcela nedostatečný, neboť kdokoli by se mohl k soudu dostavit a učinit výpověď jen na základě zjištěných osobních údajů toho, kdo by měl jinak svědčit. Z této výpovědi proto nelze vycházet, jelikož není jisté, že vypovídala osoba, která měla svědčit. Nadto obviněný dodal, že svědek Z. P. je osobou několikrát trestanou, drogově závislou, napojenou na kriminální prostředí. Jeho výpověď přitom představuje stěžejní, resp. v podstatě jediný důkaz obžaloby. V opačném případě by zde orgány činné v trestním řízení dovozovaly předstíranou povahu obchodní činnosti pouze ze svých domněnek založených na ústní formě smluv, nedostatečném zajištění, pojištění, porušení obchodních zvyklostí apod. Důvěryhodnost takového svědka je v porovnání s ostatními obviněnými, jichž bylo výrazně více a kteří nebyli dříve soudně trestáni, značně nízká. Na základě jeho výpovědi z hlavního líčení, jejíž obsah částečně citoval ve svém dovolání, obviněný uvedl, že je evidentní, že ke svědecké výpovědi svědka Z. P. došlo pod příslibem orgánů činných v trestním řízení, resp. manipulací, že buď bude svědek vypovídat proti obviněným, dojde k minimalizování jeho trestní odpovědnosti, nebo bylo dokonce přislíbeno úplné vyloučení jeho trestní odpovědnosti v této trestní věci. V rozporu s tímto však došel soud prvního stupně k zcela opačnému závěru. Obviněný poukázal také na postup orgánů činných v trestním řízení, kteří výslech Z. P. ze dne 12. 3. 2014 v rámci přípravného řízení označily za pomocí účelové argumentace za neodkladný a neopakovatelný úkon a obhajobě nebylo umožněno se tohoto úkonu zúčastnit. I v souvislosti s další argumentací obviněného, vylíčenou v jeho dovolání, uzavřel, že k výpovědi svědka Z. P., jenž pod příslibem „trestní imunity“ vypovídal určitým způsobem a navíc měl být v postavení obviněného, nelze přihlížet. V neposlední řadě spatřoval procesní pochybení také v tom, že již v rámci hlavního líčení vznesla obhajoba námitku podjatosti státního zástupce Mgr. Radka Mezníka, vzhledem k tvrzení svědka Z. P., že měl být tímto státním zástupce ovlivňován. O této námitce nebylo ze strany státního zastupitelství nijak řádně rozhodnuto. Za zcela nelogický postup dále obviněný považoval i absolutní ignoraci erudovaných znaleckých posudků předložených ze strany obhajoby oproti znaleckému postupu vytěženým ze strany orgánů činných v trestním řízení. Tyto tři znalecké posudky poukazují na nepřezkoumatelnost použitého znaleckého posudku Ing. Miloše Ondrušky, o nějž se soudy opírají. Dokonce nebyli ani zpracovatelé znaleckých posudků předložených obhajobou připuštěni jako svědci. Znalecký posudek Ing. Miloše Ondrušky nese několik zásadních vad pro jeho relevantnost. Je zpracován pro více trestních kauz a zobecňuje závěry, neuvádí odborné poradce, kteří byli přizváni pro zpracování znaleckého posudku, neuvádí interval ceny obvyklé, resp. rozmezí, od jaké minimální, po jakou maximální cenu se zboží mohlo v dané době pohybovat, a některé položky jsou na haléře ceněny, i když se jedná o jiné zboží. Zarážející je podle obviněného i rychlost zpracování znaleckého posudku. Obviněný považoval za nutné upozornit dále na to, že základním znakem karuselového podvodu je existence tzv. chybějícího obchodníka ( missing trader ), což v obchodních případech obviněného nikdy nebylo. Odvolací soud v tomto směru zcela nedůvodně paušalizoval jednání obviněného a dalších spoluobviněných, řadu skutečností, i když nebyly dostatečně důkazně prokázány, dovozoval pouhými spekulacemi, přičemž takový postup je v rozporu s celkovým pojetím trestněprávní úpravy i s ustálenou judikaturou. Obviněný v dovolání brojil také proti uloženému trestu, když tento shledal absolutně nepřiměřeným, porušujícím ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku. Soud podle jeho názoru nezohlednil jeho poměry, když je obviněný živitelem rodiny a přímý výkon trestu v řádů několika let by jeho rodinu zcela ochromil a rozvrátil. Závěrem na základě všeho v dovolání uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný také navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně Nejvyššímu soudu navrhl ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu rozhodnutí, případně, aby sám Nejvyšší soud z vlastní iniciativy podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon rozhodnutí. Vyjádřil rovněž svůj souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání. Dne 8. 11. 2019 obviněný D. M. doplnil své dovolání stran výroku o náhradě škody. Na základě příslušné judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu totiž nelze pohledávku vůči České republice posuzovat jako škodu, kterou by bylo možno uplatňovat v adhezním řízení. Rozhodnutí soudu je tudíž nesprávné i v tomto ohledu, neboť soud neměl o této otázce vůbec rozhodovat, resp. neměl tento nárok poškozené vůbec připustit. Své dovolání doplnil také o argumentaci stran uloženého trestu. Namítal, že soudy opomenuly při svém rozhodování vzít v úvahu délku trestního řízení. Dovolací návrh zůstal nezměněn. Dovolání proti napadenému usnesení, jakož i jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně, podal také obviněný M. K. I tento obviněný ho podal z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze uvést, že jeho dovolání mělo v některých částech doslova totožnou argumentaci jako obviněný D. M., a proto lze pro stručnost odkázat na to, co bylo uvedeno již výše. Obviněný M. K. se pak podrobně vyjadřoval k ceně zboží a s tím související kvalitě zboží, kterou soud prvního stupně zpochybňoval. Uvedl, že v rámci jednotlivých kontrol ze strany celní správy či finančního úřadu nedošlo k žádnému rozporování ceny, přesto je po více než 10 letech od proběhlých obchodů zpochybňováno, že k jednotlivým obchodům došlo. Obviněný se v této souvislosti vyjádřil i ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Milošem Ondruškem a k odbornému vyjádření Pražské znalecké kanceláře, jakož i ke znaleckému posudku ústavu Česká znalecká, a. s. Stejně jako obviněný D. M. i obviněný M. K. brojil proti tomu, že soud prvního stupně vycházel pouze ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Milošem Ondruškem a naopak z odborného vyjádření ani ze znaleckého posudku České znalecké, a. s., nevycházel. Zpracovatele těchto důkazů ani nevyslechl, což označil obviněný za tzv. opomenuté důkazy. Soudu prvního stupně také vytkl, že stran cen zboží nahradil odborné úvahy svými úvahami laickými a spekulativními. Své výhrady obviněný vznesl rovněž proti závěru soudu prvního stupně o tom, že se jednalo o předstírané obchody mezi jednotlivými společnostmi, který soud učinil mj. na základě toho, že se nepodařilo ztotožnit koncového odběratele zboží, které mělo být společnostmi B. a B. vyvezeno mimo Evropskou unii. I podle soudu prvního stupně totiž některé takové společnosti existovaly, např. obchodní společnost FUTURE HOUSE FOR GENERAL TRADING CO. Skutečnost, že se po téměř 10 letech nepodařilo majitele obchodní společnosti kontaktovat, nelze klást k tíži obviněných. Rovněž šetření svědka J. R. k existenci libyjských společností probíhalo s určitým časovým odstupem. Zboží vyvezené do Libye, Kanady a Spojených arabských emirátů bylo vyzvednuto oprávněnými osobami, které se prokázaly nákladními listy. I přestože podle svědka J. R. bylo v případě společností tasharokit nereálné, aby platily zboží v řádech desítek milionů, tyto společnosti zboží objednaly, řádně odebraly a řádně za něj zaplatily. Jestliže bylo v rozsudku soudu prvního stupně konstatováno, že velké množství kontejnerů nebylo vyzvednuto, nebylo k nim nic bližšího uvedeno, a nelze v tom tedy dovozovat spojitost s obviněnými. Podle obviněného nelze učinit závěr o fiktivnosti obchodů ani na základě toho, že nedošlo k ověření potřebných dokumentů a superlegalizaci. I pokud by došlo v tomto směru k porušení právních předpisů, není namístě uplatňovat trestněprávní odpovědnost. Soud prvního stupně dovozoval některé dílčí závěry o tom, že se nejednalo o běžnou obchodní činnost ze skutečností, které se odehrály před a po údajné trestné činnosti ze strany obviněných, týkající se podnikatelských zkušeností a aktivit jednotlivých obviněných apod. Učinil tak podle obviněného na základě úvah. Tvrzení nebyla podložena relevantními důkazy. K tomu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/03. Obviněný soudu prvního stupně vytkl rovněž to, že mu přičetl k tíži, že se rozhodl ve věci nevypovídat, což je podle obviněného nepřípustné. Na tento nesprávný postup upozorňovali již ve svých odvoláních i další obvinění, odvolací soud se s tím však žádným způsobem nevypořádal. Odvolací soud se podle obviněného však nevypořádal s většinou námitek obviněných. V důsledku toho označil obviněný napadené usnesení za procesně vadné, neboť nesplňuje náležitosti na řádné a detailní odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný namítal také jeho chybějící úmyslné zavinění. Jeho jednání se vyznačovalo úmyslem toho, že podnikal zcela v mezích zákonné právní úpravy i nastaveného obchodního prostředí, kdy tento postup měl i schválen orgány státní správy. V popisu vytýkaného skutku zcela chybí vyjádření intelektové a volní složky úmyslu, tedy především toho, zda věděl o údajné nezákonnosti důsledků popsaného obchodování se zbožím a zda chtěl způsobit neoprávněné vylákání výhody na dani či s tím byl přinejmenším srozuměn. Náležitě není konkretizováno ani jeho jednání, které mělo vést k vylákání výhody na DPH. V žádné části rozsudku soudu prvního stupně se neuvádí ani žádné konkrétní důkazy ve vztahu ke skutečnosti, že by některý z obviněných, byť pouze znal některého z jiných obviněných než ty, se kterými bezprostředně obchodoval. Nebyly uvedeny ani žádné konkrétní důkazy ve vztahu ke skutečnosti, že by některý z článků údajného řetězce věděl či mohl vědět, jak s obchodovaným zbožím naloží další článek a ani to, zda poslední článek tohoto řetězce mohl vědět, že ze strany prvního článku řetězce (ne)byla odvedena DPH na vstupu. V této souvislosti obviněný, podobně jako i jiní obvinění, citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu. V návaznosti na to pak uvedl, že je absurdní závěr odvolacího soudu stran spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Jakákoliv domluva totiž nebyla prokázána ani přímými ani nepřímými důkazy. Závěrem namítal, že škoda nebyla vyčíslena správně. Jestliže totiž bylo prokázáno, že k vývozu došlo, nebylo možné škodu určit jako součet nárokovaných odpočtů DPH, nýbrž bylo třeba zkoumat, v jakém množství bylo zboží vyvezeno. S ohledem na vše v dovolání uvedené obviněný dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí na zcela nedostatečných skutkových zjištěních a nevypořádaly se s okolnostmi významnými pro rozhodnutí v této trestní věci. Ze skutkového děje tak, jak byl vylíčen, nevyplývá a ani z žádného provedeného důkazu nelze dovodit, že by obvinění jednali v úmyslu předstírat vývoz zboží do Libye, Kanady či Spojených arabských emirátů, a vylákat tak nadměrný odpočet DPH. Pakliže soud prvního stupně k takovému závěru přesto dospěl, měl v odůvodnění svého rozhodnutí důkazy o vině obviněných vyhodnotit tak, aby v konečné formě hodnocení důkazů došlo k logickému a přesvědčivému vyústění skutkových závěrů o vině obviněných, což však neučinil. Přezkum ze strany odvolacího soudu obviněný označil za povrchní a zcela nedostatečný. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby ho podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně podal návrh Nejvyššímu soudu podle §265h odst. 3 tr. ř. Tuto svou žádost doplnil samostatným podáním, v němž uvedl, že je živitelem rodiny, přičemž výkon trestu by jeho rodinu zcela ochromil a rozvrátil. Obviněný přitom plní vyživovací povinnost vůči své družce a nezletilé dceři. Státní zástupci činní u Nejvyššího státního zastupitelství využili svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřili. K dovoláním obviněných P. S., R. P., D. M. a Y. M. N. M. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) nejprve shrnul obsah jejich dovolání a poté uvedl, že jejich dovolací námitky směřující proti výroku o vině lze do určité míry sice podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., co do důvodnosti se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupce ve svém vyjádření provedl výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z něhož se podává, že v rámci tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat revize skutkových zjištění ani přezkoumávání správnosti provedeného dokazování. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, to však jen tehdy, je-li dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový extrémní nesoulad však v trestní věci obviněných neshledal, byť obvinění R. P., D. M. a P. S. nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů a vady v procesu dokazování namítali. Podle názoru státního zástupce mají učiněná skutková zjištění zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, přičemž po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale i jednotlivě, takže k odsouzení obviněných došlo na podkladě komplexního zhodnocení celého řetězce z převážné většiny nepřímých důkazů. Naproti tomu obvinění ve svých dovoláních akcentovali z celého důkazního řetězce toliko jimi vybraná dílčí skutková zjištění (bez současného zohlednění širšího kontextu těchto skutkových zjištění), načež tato poté taktéž izolovaně hodnotili, takže dospěli k závěrům zpochybňujícím správnost vývodů soudů obou stupňů, na nichž tyto soudy založily závěr o vině obviněných. Navíc v případě převážné části uplatněných námitek se jedná v podstatě o jejich pouhé opakování, neboť obvinění je na svou obhajobu uváděli již v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádal ve svém rozhodnutí. V této souvislosti proto státní zástupce připomněl, že ve smyslu stávající judikatury Nejvyššího soudu platí, že pokud obviněný v dovolacím řízení uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích stadiích a soudy se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle názoru státního zástupce se tak námitky obviněných směřující proti hodnocení důkazů jeví jako zcela neopodstatněné. Soudy učiněná hodnocení provedených důkazů označil za logická, přesvědčivá a žádné odůvodněné pochybnosti stran správnosti skutkových zjištění z nich nevyplývají. Jestliže v této souvislosti obvinění P. S., D. M. i R. P. namítali nedodržení principu in dubio pro reo , pak k tomu státní zástupce uvedl, že uvedená zásada odráží instituty procesního práva a nikoli práva hmotného, takže již z tohoto důvodu by mohla takováto námitka s ohledem na obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát jen stěží. I přesto ani tato námitka nemá podle státního zástupce jakékoli věcné opodstatnění, neboť z odůvodnění dotčených rozhodnutí je zřejmé, že se jí soudy při posuzování otázky viny důsledně řídily. Toto je patrné např. v souvislosti se způsobem stanovení rozsahu zkrácení daně, pro které byl posléze ten který obviněný uznán vinným, když soudy po porovnání výše uplatněného odpočtu DPH a úhrnné výše DPH na fakturách majících dokládat vývoz vycházely z částky, která byla nižší, a tudíž pro obviněné příznivější. Uvedené současně vyvrací i důvodnost námitky obviněného R. P., který právě v tomto postupu soudu prvního stupně dovozoval údajnou vnitřní rozpornost a nesprávnost závěru s poukazem na to, že podle zjištění soudu prvního stupně byla výše vyplaceného nadměrného odpočtu DPH vyšší než rozsah soudem zjištěného vylákání daňové výhody. Za zcela nepřípadnou označil státní zástupce rovněž námitku obviněného D. M. poukazující na nutnost respektovat v daném případě „při posuzování trestní odpovědnosti vyplývající z obchodněprávních či občanskoprávních vztahů zásadu subsidiarity trestní represe“. Žádný z obviněných nebyl v tomto řízení totiž stíhán pro trestný čin, jehož základem by byly soukromoprávní vztahy, nýbrž pro trestný čin daňový, jehož základem jsou normy práva veřejného. Ani další námitky obviněných P. S., R. P. a D. M. stran povahy obchodní činnosti a jejich reálnosti neshledal státní zástupce opodstatněnými. V tomto směru poukázal a ve stručnosti zopakoval závěry soudů obou stupňů a v návaznosti na to dodal, že zjištění o tom, že k částečnému vývozu deklarovaného zboží skutečně došlo, je třeba hodnotit v kontextu s dalšími zjištěními, z nichž soudy vycházely (a v odůvodnění svých rozhodnutí blíže popsaly) a jež se týkají především skutečné povahy (kvality) formálně přeprodávaného a posléze deklarovaně vyváženého zboží, dále deklarované kupní ceny tohoto zboží na jednotlivých stupních řetězce, výše marže jednotlivých článků řetězce (která by z povahy věci musela být v některých případech dokonce záporná), rychlosti přeprodávání tohoto zboží mezi jednotlivými články řetězce, neexistencí řady deklarovaných konečných příjemců zboží apod. Soudy obou stupňů též náležitě zdůvodnily podstatu, logiku, smysl a cíl těchto obchodních transakcí, a to s poukazem na model tzv. chybějícího obchodníka, který byl již v minulosti v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu popsán. Soudy obou stupňů se podle státního zástupce náležitě vypořádaly i s otázkou vyčíslení celkového rozsahu zkrácení daně, jehož se měli obvinění dopustit, a také s otázkou úmyslného zavinění obviněných, když zejména pak z rozhodnutí soudu prvního stupně lze dovodit, že úmysl všech obviněných spáchat trestný čin, jakož i jejich vědomí, že se posuzovaného trestného činu dopouštějí nejméně se dvěma osobami je dovozován z povahy celého obchodního řetězce, z povahy jednotlivých obchodních transakcí, z bližších okolností, jakož i z časové návaznosti uskutečnění těchto transakcí, z okolností svědčících o reálném neuskutečnění řady deklarovaných obchodních transakcí, z charakteru a způsobu jednání jednotlivých obviněných v rámci deklarované obchodní činnosti a v neposlední řadě i z následného jednání jednotlivých obviněných (zejména způsob a okolnosti ukončování jejich angažmá v zainteresovaných obchodních společnostech). Pro úplnost státní zástupce dodal, že úmyslné zavinění obviněných je náležitě vyjádřeno i ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů podle názoru státního zástupce dostatečně rozvedly i své důvody pro neprovedení obviněnými navrhovaných důkazů. Důvodnými neshledal ani námitky poukazující na údajně nesprávné hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi svědka Z. P. Námitky obviněného D. M. stran údajných procesních pochybení v řízení před soudy nižších stupňů nemohou podle státního zástupce obstát, neboť takové námitky již ze samotné povahy věci jdou zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněných proti výroku o vině nemohou odůvodnit závěr o existenci tvrzeného extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž současně tyto námitky s ohledem na svou povahu z převážné části ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Určitou výjimku tvoří námitky poukazující na údajnou absenci úmyslného zavinění, které by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod vztáhnout, nicméně podle názoru státního zástupce se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Za zcela zjevně neopodstatněnou označil státní zástupce rovněž argumentaci obviněných D. M. a R. P., prostřednictvím které byla s poukazem především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, namítána údajná nemožnost přiznat poškozené České republice, zastoupené příslušným finančním úřadem, nárok na náhradu škody v adhezním řízení. Státní zástupce ve svém vyjádření citoval právní větu z předmětného rozhodnutí a uvedl k tomu, že ji nelze interpretovat tak, že by podmínkou pro přiznání nároku státu na náhradu škody z titulu zkrácení daně, a to vůči obviněné fyzické osobě, která jednala jménem právnické osoby jako daňového subjektu (plátce daně), bylo předchozí vydání platebního výměru vůči takovéto právnické osobě. Podle státního zástupce je třeba dané rozhodnutí Nejvyššího soudu třeba interpretovat tak, že soud může přiznat nárok na náhradu škody vůči fyzické osobě jednající jménem právnické osoby jakožto povinného daňového subjektu tehdy, je-li vzhledem ke zjištěným okolnostem zřejmé, že vymožení daňového nedoplatku od samotného daňového subjektu nepřichází v úvahu. Tato podmínka byla přitom podle jeho názoru v dané věci splněna, neboť společnost B. jako jeden z daňových subjektů zanikla a společnost B. na adrese uvedené v obchodním rejstříku nesídlí a nemá ani žádný majetek. Vydání platebního výměru by proto nepřicházelo v úvahu, nebo by již v případě jeho vydání bylo zřejmé, že takovýto platební výměr nebude možné vykonat. Státní zástupce proto v této souvislosti uzavřel, že přiznání nároku poškozené bylo za této situace zcela namístě a v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak rozhodně nelze dovodit v případě námitek obviněných R. P. a D. M. směřovaných výlučně do výroku o trestu, jejichž prostřednictvím oba poukazovali na údajnou nepřiměřenost jim uloženého trestu. Státní zástupce k tomu předně konstatoval, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií zakotvených v §39 až §42 tr. zákoníku, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Dovolací argumentace obviněných tak směřovala mimo uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněných sice formálně alespoň zčásti naplnila tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno, jsou tato dovolání zjevně neopodstatněná. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání tato dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. K dovolání obviněného M. K. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně ve svém vyjádření dospěla k téměř totožným závěrům jako státní zástupce, proto lze jen ve stručnosti poznamenat, že ani ona namítaný extrémní nesoulad v této trestní věci neshledala, námitky procesního charakteru označila za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitkami stran zavinění sice obviněný naplnil tento dovolací důvod, státní zástupkyně je však neshledala důvodnými. Nepřisvědčila ani námitce tohoto obviněného týkající se (ne)naplnění znaku skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to spáchání činu nejméně se dvěma osobami, jakož i námitce, že se daného jednání nedopustil ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V posuzovaném případě bylo podle ní jednoznačně prokázáno, že obvinění věděli o účasti dalších osob zapojených do řetězce firem, kdy se nejednalo o běžnou obchodní činnost, nýbrž o činnost fiktivní vedenou se záměrem získat neoprávněně nadměrný odpočet DPH a i v případě kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve znaku „nejméně se dvěma osobami“ byla splněna podmínka úmyslného zavinění. Z okolností případu se podává, že se jednalo o kooperované jednání všech obviněných, a to po předchozí domluvě získat právě majetkový prospěch. Jednání obviněných vykazuje jak znaky společného jednání, tak společného úmyslu, jenž je potřebný k naplnění formy trestné součinnosti ve smyslu §23 tr. zákoníku. K poslední námitce obviněného, že ze strany soudu prvního stupně nebyla vyčíslena správně škoda, neboť nedošlo k zohlednění uskutečněného vývozu zboží, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka nesměřuje proti hmotněprávnímu posouzení skutku. Výše způsobené škody totiž není znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu, nýbrž jím je rozsah. Způsob určení rozsahu daňového úniku je přitom podrobně popsán v bodech 181. a 182. rozsudku soudu prvního stupně, na které státní zástupkyně odkázala a zcela se s nimi ztotožnila. Námitku, že bylo potřeba zkoumat, v jakém množství bylo zboží vyvezeno a že škodu nelze určit jako součet nárokovaných odpočtů, považovala jako námitku směřující do skutkových zjištění, nikoli do právního posouzení. Navíc považovala za nutné uvést, že vývoz byl jen deklarován za účelem inkasování nadměrného odpočtu DPH. Po zvážení všech skutečností proto dospěla státní zástupkyně k závěru, že dovolání obviněného M. K. je jako celek zjevně neopodstatněné. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, a to v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Obvinění R. P. a D. M. podali své repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný R. P. k tvrzené zjevné neopodstatněnosti námitek uvedl, že státní zástupce opomenul některé jeho podstatné argumenty. K jednotlivým námitkám se vyjádřil pouze v obecné rovině, případně se s nimi vůbec nevypořádal. Pokud jde o námitky stran tzv. opomenutých důkazů, k nimiž státní zástupce uvedl, že v odůvodnění svých rozhodnutí soudy náležitě rozvedly, přičemž tato odůvodnění žádné pochybnosti nevyvolávají, s tímto názorem obviněný nesouhlasil. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas rovněž se závěrem státního zástupce ohledně znemožnění účasti při výslechu svědka H., když tuto námitku státní zástupce označil za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle obviněného mu však bylo postupem soudů nižších stupňů odepřeno právo na spravedlivý proces. Zásah do práva na spravedlivý proces je přitom s ohledem na judikaturu Ústavního soudu vždy přípustným dovolacím důvodem. Obviněný nesouhlasil ani s vyjádřením státního zástupce stran aplikace závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013. Obviněný totiž nebyl osobou jednající jménem společností B. a B., a ani na tyto společnosti neměl žádnou vazbu. Ve zbytku obviněný odkázal na svou dovolací argumentaci. Obviněný D. M. se nejprve vyjádřil k nezohlednění délky řízení při ukládání trestu. Ztotožnil se sice s názorem státního zástupce, že námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, nicméně z tohoto pravidla existuje výjimka, jestliže jde o nepřiměřenou délku trestního řízení. V tomto směru obviněný odkazoval na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu a také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Uvedl přitom, že soudy obou stupňů v nyní posuzované věci toto nezohlednily. Stejně jako R. P. se i obviněný D. M. vyjádřil také k otázce náhrady škody. Podle jeho názoru neměl soud prvního stupně vůbec o nároku příslušného finančního úřadu na náhradu škody rozhodnout s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, neboť se jedná o škodu, kterou nelze uplatňovat v adhezním řízení. Závěrem své repliky také považoval za nutné zmínit, že obhájce JUDr. Pavel Pohorský vznesl v řízení před soudem prvního stupně námitku podjatosti vůči státnímu zástupci Mgr. Radku Mezníkovi. O této námitce však nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Tímto postupem bylo proto porušeno právo všech obviněných na spravedlivý proces. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018, jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu §265e tr. ř. zachovány. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejprve je třeba zmínit dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který jako jediný uplatnil obviněný P. S. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V nyní posuzované věci uplatnil obviněný P. S. tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě s tím, že bylo odvolacím soudem zamítnuto jeho dovolání, přestože rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který uplatnili všichni zbylí obvinění je tedy dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných směřovaly z převážné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění svými námitkami totiž soudům nižších stupňů vytýkali primárně nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž polemizovali se zjištěním, že souzený trestný čin byl skutečně spáchán. Brojili rovněž proti provedeným důkazům, když shledávali vadným znalecký posudek Ing. Miloše Ondruška či zpochybňovali věrohodnost svědeckých výpovědí, nebo jejich procesní použitelnost. Soudům vytýkali rovněž neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů. Opětovně předkládali tvrzení, že neměli ponětí o existenci podvodného řetězce, žádná domluva mezi nimi v tomto směru neprobíhala, neměli ponětí ani o neodvedení daně z přidané hodnoty družstvem C., s. d., zastoupeným svědkem Z. P., a naopak tvrdili, že se z jejich strany jednalo o reálně uskutečněnou obchodní činnost bez úmyslu neoprávněně vylákat výhodu na dani. Pokud soudy učinily závěr opačný, nemá oporu v provedeném dokazování. Je možné proto konstatovat, že tak prezentovali (svá) jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž měnili skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a až v návaznosti na to pak dospěli k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve spojení s písm. l) tr. ř.]. Uvedené se týká i námitek obviněných stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a rovněž některými namítané absence naplnění znaku objektivní stránky, konkrétně znaku uvedeného v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. spáchání činu nejméně se dvěma osobami. Obvinění tedy v naznačené části dovolací argumentace primárně nenamítali rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, nýbrž soudům nižších stupňů vytýkali, že nedodržely zásady zakotvené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i princip in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny. Předmětné zásady se přitom vztahují k procesu dokazování a k učiněným skutkovým zjištěním, a jako takové proto ani nejsou, s ohledem na výše uvedená východiska, zásadně způsobilé naplnit uplatněné a ani jiné dovolací důvody. Na tomto místě je však vhodné poznamenat, že všichni obvinění s výjimkou obviněného Y. M. N. M. v rámci svých dovolání vznesli námitku tzv. extrémního nesouladu. Přestože námitky obviněných D. M. a M. K. ohledně absence subjektivní stránky byly také do určité míry spíše postaveny opět na jejich nesouhlasu s hodnocením důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly, lze konstatovat, že s jistými výhradami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. těmito námitkami formálně naplnili. Obviněný D. M. totiž namítal, že jednal v právním omylu, tudíž nezaviněně, což s naplněním subjektivní stránky nepochybně souvisí. Obviněný M. K. pak namítal, že v popisu skutku zcela chybí vyjádření intelektové a volní složky jeho úmyslu. Nejvyšší soud v obecné rovině nejdříve uvádí, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle §240 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek anebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Citovaná skutková podstata má dvě části. Za prvé jde o zkrácení daně (nebo jiné povinné platby), čímž se rozumí jakékoliv jednání pachatele, v důsledku kterého je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena , nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde . Zjednodušeně řečeno pachatel v tomto případě v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah své daňové povinnosti, nebo že takovou povinnost vůbec nemá. Za druhé je zde vylákání daňové výhody , které lze charakterizovat jako fingované předstírání skutečnosti , z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. V prvém případě tedy pachatel sníží svou existující daňovou povinnost , zatímco v druhém žádná daňová povinnost z důvodu předstírání rozhodných skutečností ani nevznikne . Popsaný rozdíl se pak rozhodujícím způsobem promítne do rozsahu zkrácení daně, resp. vylákání výhody na dani , kdy v prvém případě představuje výši zkrácení rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil. Jen pokud nebyla daň vůbec přiznána či vyměřena rovná se výše zkrácení celé výši této povinné platby. Naopak v druhém případě je za vylákanou výhodu na dani třeba vždy považovat celou vylákanou částku . Z pohledu námitek, které uplatnili obvinění v podaných dovoláních, jež směřovaly primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy a do jimi učiněných skutkových zjištění [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněné vinnými ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně hodnocení všech provedených důkazů řádně zdůvodnil (str. 54-60 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když uvedl, že soud prvního stupně dovodil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění a jednání obviněných na základě toho kvalifikoval podle odpovídajících hmotněprávních ustanovení. Odvolací soud se vypořádal s námitkami obviněných, které uplatnili v rámci podaných odvolání, a jež jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnili i v rámci podaných dovolání (stran svědecké výpovědi svědka Z. P., procesní použitelnosti svědecké výpovědi M. H., zpochybňování znaleckých závěrů znalce Ing. Miloše Ondrušky, ale také s námitkami stran naplnění subjektivní stránky atd.). V této souvislosti s opakováním námitek v dovolání, které již byly uplatněny v rámci podaných odvolání, je třeba poznamenat, že o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. půjde zpravidla tehdy, pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterým se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení §125 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obhajoba obviněných spočívala v tom, že předmětné obchody fakticky proběhly, tedy že předmětné zboží existovalo, jednotlivé společnosti mezi sebou reálně toto zboží v rámci České republiky nakupovaly a následně prodávaly a poté bylo společnostmi B. a B. prodáváno a vyváženo do zahraničí, resp. do zemí mimo Evropskou unii, v nichž bylo převzato oprávněnými osobami. Jelikož tak k uskutečnění zdanitelných plnění došlo, jmenované společnosti měly nárok na uplatnění odpočtu z daně z přidané hodnoty, když zároveň obvinění P. S. a Y. M. N. M., tj. osoby jednající za tyto společnosti, nevěděli, že družstvo C., s. d., neodvedlo DPH. To přitom nevěděl žádný z obviněných podle jejich tvrzení, když ani jeden z nich neměl ponětí o existenci nějakého podvodného řetězce. Každý z obviněných jednal jen s tím z obviněných, se kterým bezprostředně obchodoval. Podle některých se mezi sebou navzájem ani neznali (př. M. K.). Obviněný R. P. zastupující společnost R. C. ani nevěděl, že docházelo k vývozu zboží a následnému uplatnění nadměrného odpočtu, neboť z jeho pohledu se jednalo o běžné vnitrostátní obchody. Lze však konstatovat, že zejména soud prvního stupně se řádně zabýval objasněním otázky, zda k obchodům skutečně došlo, či zda se jednalo o obchody fiktivní, a to i v souvislosti s tím, zda družstvem C., s. d., došlo k uhrazení DPH či zda to mohli obvinění reálně předpokládat. Pokud obvinění ve svých dovoláních tvrdili něco jiného a snažili se zpochybnit výsledky provedeného dokazování, je možno poznamenat, že tak činili za současného vytrhávání jednotlivých důkazů z kontextu celého hodnocení důkazů. Soudem prvního stupně přitom bylo konstatováno, že pokud by nazíral na jednání každého z obviněných zvlášť a posuzoval je izolovaně, na první pohled by se jednalo o běžné podnikání spočívající v nákupu různého druhu zboží a jeho dalším prodeji. Pokud bylo však jednání všech obviněných posuzováno ve vzájemných souvislostech, nemohl jejich obhajobám přisvědčit. V obecné rovině, fiktivnost deklarovaných obchodních transakcí je dána tehdy, když by předmětem obchodu nebyla prohlašovaná věc; šlo by totiž vlastně o obchod s reálně neexistujícím zbožím . Za této situace pak nelze požadovat zkoumání skutečné hodnoty vyvezeného zboží . Takové zkoumání by již nebylo zapotřebí, neboť by postačovalo zjištění, že nárok na vyplacení nadměrného odpočtu byl odvozován od zcela nepravdivé (předstírané, fiktivní) skutečnosti. V opačném případě by to totiž v praxi neúměrně ztížilo, až znemožnilo, vyšetřování dalších případů obdobné sofistikované trestné činnosti, kdy by orgány činné v trestním řízení byly, nadneseně řečeno, povinny zkoumat přesnou povahu a přesnou hodnotu veškerého (třeba i odpadního či jiného obdobného) materiálu vyvezeného (za účelem obohacení se pachatelů na DPH) kamsi do exotických zemí a nepravdivě vydávaného za hodnotné zboží. Podobně je pak nutno postupovat i v případě, pokud by samotná obchodní transakce (prodej/koupě zboží), z níž by plynul nárok na nadměrný odpočet, byla pouze účelová a k žádnému předávání a nabývání zboží, resp. vlastnických práv k němu by reálně nedocházelo s tím, že kupní smlouvy by pouze nepravdivě dokládaly skutečnost, která nenastala. Jednalo by se o obchodní transakci, která ve skutečnosti neproběhla . Pak už by nebylo vůbec potřebné jakkoliv se zabývat povahou a hodnotou vyvezeného zboží (a to dokonce i kdyby šlo o deklarované zařízení), jelikož by s ním ve skutečnosti nebylo obchodováno, nebyly by vynaloženy žádné náklady na jeho pořízení , z čehož by neplynula daň na vstupu, možnost jejího odpočtu a žádný nárok na nadměrný odpočet by tudíž nemohl nikomu vzniknout. Lze zopakovat, že v tomto i předtím popsaném případě by proto rozsahem vylákání výhody na dani byla celá částka , uplatněná v daňovém řízení jako nárok na nadměrný odpočet, a to mimochodem (a s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius jen čistě teoreticky) včetně nákladů na dopravu zboží do zahraničí, neboť proplacení výdajů na spáchání trestné činnosti pochopitelně nelze od státu žádat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017). V návaznosti na to k povaze obchodní činnosti obviněných Nejvyšší soud uvádí, že nebylo zpochybněno, že by předmětné zboží existovalo a bylo vyvezeno. Nicméně v tomto směru byla relevantní následující zjištění. První, stran původu předprodávaného zboží, když původ zůstal zcela neobjasněn. Zároveň Z. P. (družstvo C. s. d., které stálo na počátku řetězce) jednoznačně vypověděl, že žádnou obchodní činnost v družstvu nevykonával a družstvo zastupoval pouze „formálně“. Potvrdil, že předmětné zboží, které měl prodávat, neměl vůbec k dispozici a ani za něj nedostával zaplaceno, obdržel pouze odměnu za podepisování faktur obviněnému M. K., jenž zastupoval společnost P., která stála v řetězci nad jmenovaným družstvem. Obviněný M. K. přitom v této části odmítl vypovídat. Rozhodně mu to však nebylo přičteno k tíži, jak bylo namítáno, avšak do jisté míry to nepochybně vypovídá a zapadá do celkového zjištění stran skutečného původu zboží. Jednou ze zásadních skutečností je i ta, že DPH za předmětné zboží nebylo nikdy družstvem C. s. d. odvedeno. K tomu přistupují další zjištění, zejména způsob, jak k předprodávání zboží mezi společnostmi docházelo, kdy jednotlivé faktury na sebe navazují v rozmezí dnů, přitom se jednalo o přeprodej a převoz velkého množství zboží. Vypovídající je i marže, jakou si jednotlivé společnosti nasazovaly, když cena za zboží byla v rámci řetězce jen nepatrně navyšována v řádech jednotek korun českých, což by snad ani nemohlo pokrýt údajné vynaložené náklady, natož tak představovat zisk z takového obchodu. Pokud se pak toto zjištění spojí s výpověďmi obviněných, že obchod zboží probíhal tak, že se nejprve dotazovali u svých dodavatelů, zda mohou určité zboží sehnat, je třeba se přiklonit k závěru soudu prvního stupně, že toto značí již dříve předjednané obchody, které našly svůj odraz ve vytváření jednotlivých faktur majících dokladovat nákup a prodej jednotlivých druhů zboží, ke kterému však ve skutečnosti nedošlo. Nemůžou na tom ničeho změnit ani taková zjištění, jako že zboží bylo skutečně přepravováno, a to i v rámci České republiky, neboť se jednalo o zcela účelové úkony směřující k zastření skutečného důvodu této jejich činnosti. Navíc lze poukázat na výpověď svědka P. J., který měl provést vnitrostátní přepravu zboží, že vystavené faktury nebyly vydány jeho společností, razítko na nich bylo staré. Dále registrační značky přepravujících vozidel patřila osobním automobilům. Toto pouze na dokreslení však uváděl již soud odvolací. Některá vnitrostátní přeprava zboží čítajícího i několik tisíc kusů se jeví s ohledem na to proto pochybnou. Pokud bylo namítáno, že byla fiktivnost obchodní činnosti dovozována skrze absenci písemných smluv, pojištění zboží, neexistenci předávacích protokolů apod., opět byly takové námitky vytrhávány z kontextu zjištění posouzených v jejich vzájemných souvislostech. Soud prvního stupně si byl samozřejmě vědom toho, že nebyla potřeba mít sepsané smlouvy či že například nebylo povinností mít zboží pojištěné. Takové počínání obviněných, kteří obchodují se zbožím v řádech milionů Kč, přepravují ho v rámci České republiky a vyvážejí navíc do zemí mimo Evropskou unii, se však jeví pochybným, když neměli jistotu, že o zboží nepřijdou například jeho poškozením či dokonce ztrátou, nebo zda za zboží dostanou vůbec zaplaceno. V této souvislosti je vhodné na tomto místě dodat, že svědek M. H. vypověděl, že za zboží, které jim bylo do Kanady dopraveno, ani nezaplatili. Relevantní je dále také zjištění, že částky za zboží vyvážené do Kanady, uvedené ve vývozních dokladech poskytnutých Českou republikou nesouhlasí s informacemi poskytnutými kanadskému úřadu pohraniční služby, neboť hodnoty byly v databázi výrazně nižší. I jmenovaný svědek H. při své výpovědi uvedl, že faktury v uváděných částkách neodpovídaly, resp. že faktury zněly na několikanásobně nižší částky. Zboží, resp. jeho ceny tedy byly fakturovány rozdílně. Prováděným šetřením se nepodařilo dále ztotožnit prakticky žádného koncového odběratele zboží, které mělo být společnostmi B. a B. vyvezeno mimo území Evropské unie. Nelze vytknout ani odvolacímu soudu, že se vyjádřil tak, že společnosti v zemích mimo Evropskou unii namnoze neexistují. Podstatným totiž zůstává, že snad jen s výjimkou společnosti Atlantic Trading v Kanadě, za níž vypovídal svědek M. H., bylo šetřením zjištěno, že jednotlivé společnosti na uváděných adresách nesídlí apod. O adrese údajného přemístění sídla společnosti Atlantic Trading, a to na adresu 238 Tedlo Street Missisauga Ontario bylo zjištěno, že tato neexistuje. Pokud pak jde o libyjské společnosti typu tasharokit, byly využity jen jejich názvy, přičemž se opět nepodařilo ani zjistit jejich sídla. Proto je mj. zcela bezpředmětný výpis z rejstříku o společnosti TSHAROKIAT ALBAWADI, který k dovolání přiložil obviněný D. M. Mimoto, že Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zásadně ani důkazy neprovádí, pouhým seznámením se s touto listinou vyzjistil, že kontaktní údaje jsou nezjistitelné nebo nesedí s poskytnutými údaji s danou společností. To přitom bylo zjištěno právě již prováděným šetřením, jak bylo uvedeno a rozvedeno už v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nebylo možné odhlédnout ani od zjištění, že pro rodinné firmy typu tasharokit je naprosto nereálné, aby platili za zboží v řádech desítek milionů Kč. Bylo sice zjištěno, že zboží bylo v zemích určení převzato, s ohledem na výše uvedené však vznikají pochybnosti o tom, kdo skutečně zboží převzal a zda za něj bylo zaplaceno. Zjištění svědčí o tom, že zboží bylo po domluvě převzato nějakými osobami v zemích určení, aniž by za něj zaplatily, opět jen pro účely věrohodného potvrzení, že dochází k jistým zdanitelným plněním. Je třeba dodat, že zjišťování povahy a hodnoty zboží nebylo v tomto směru ani natolik důležité, když k závěru o fiktivnosti obchodů postačovala i jiná zjištění, a to s přihlédnutím k výše uváděným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu. Nepochybně však i zjištění ohledně kvality zboží a jeho cen opět jen dokresluje celou povahu činnosti obviněných. Nejen znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že se jednalo o zboží střední kvality, v některých případech spíše kvality pochybné. Rovněž svědek M. H. se ke kvalitě jim dováženého zboží vyjádřil tak, že se jednalo o zboží „skladové, staré, vadné z výroby“. Znalec Miloš Ondrušek zboží oceňoval. Z jeho závěrů plyne, že se jednalo o zboží několikanásobně nadhodnocené. Jestliže bylo namítáno, že soud prvního stupně v bodě 168. svého odůvodnění nahradil svůj laický náhled a výpočet odborným zkoumáním, lze k tomu uvést, že toto jeho tvrzení neodporuje se závěry učiněnými znalcem. Nejvyšší soud si snad jen dovoluje k tomu také poznamenat a přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že na ceny za textilní zboží jako dámské kalhotky a další je možno i laickým pohledem nahlížet jako na nadhodnocené, pokud v době před více než 10 lety cena za kus bez DPH čítala 422 Kč, aniž by se jednalo zároveň o zboží luxusní či zjednodušeně řečeno „značkové“. Pokud jde o znalecké zkoumání stran posouzení hodnoty a kvality zboží a výhrady obviněných s tím spojené, je třeba uvést, že jimi bylo opět jen zasahováno do procesu dokazování a oblasti skutkových zjištění. Oba soudy se přitom k obhajobě obviněných v tomto směru již vyjadřovaly a obdobnými námitkami se zabývaly. Soud prvního stupně provedl postupem podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. obhajobou předložené odborné vyjádření či znalecký posudek ústavu Česká znalecká, a. s. Dostatečným způsobem taktéž zdůvodnil, proč z těchto důkazů nevycházel. Ani námitky ohledně svědecké výpovědi Z. P. a jeho věrohodnosti, stejně tak námitka o použitelnosti výpovědi svědka M. H. nemůže obstát. Svědek Z. P. měl v tomto řízení postavení svědka. Jak uváděly rovněž již soudy nižších stupňů, bylo na státním zástupci, aby případně postupoval v souladu se zásadou oficiality zakotvenou v §2 odst. 3 tr. ř. K ověření totožnosti svědka Z. P. Nejvyšší soud uvádí, že v přípravném řízení byla jeho totožnost ověřena podle dokladu totožnosti, tudíž nebylo pochyb o tom, že byla vyslechnuta právě osoba Z. P. Při hlavním líčení pak byla jeho totožnost ověřena podle data a místa narození, rodného čísla a trvalého bydliště, pravděpodobně v porovnání s údaji uvedenými v kopii cestovního pasu a občanského průkazu, která se nacházela ve spise z jiné trestní věci a kterou měl soud prvního stupně k dispozici (bod 141. rozsudku soudu prvního stupně) či s údaji z dostupné evidence, což lze považovat za dostačující způsob ověření totožnosti v případě, že vyslýchaná osoba nemá u sebe doklady totožnosti (srov. §101 odst. 1 tr. ř., §63 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Navíc lze dodat, že výpověď svědka z přípravného řízení a z hlavního líčení si vzájemně neodporovala. Jeho výpověď pak korespondovala i s výpověďmi dalších vyslechnutých svědků. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám stran údajného donucení svědka P. k jeho výpovědi orgány činnými v trestním řízení. Samotný svědek při své výpovědi v hlavním líčení vypověděl, že mu nebylo řečeno, jak má odpovědět a ani mu nebyla z jejich strany učiněna žádná nabídka. Z části výpovědi, kterou považoval obviněný D. M. či obviněný M. K. za pochybnou, nelze dovodit, že by měl být svědek k něčemu donucen či by mu mělo být něco přislíbeno. Ze samotné citace této výpovědi plyne, že pokud se svědkem bylo tímto způsobem v rámci výslechu v přípravném řízení komunikováno, pak se to týkalo případného využití institutu spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř. V takovém sdělení nelze spatřovat nezákonný postup, stejně jako ve sdělení, že „se to k soudu ani nedostane“ pro nedostatek důkazů, čímž dojde pravděpodobně k odložení věci. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že výpověď tohoto svědka nebyla výlučným důkazem, na jehož základě by byli obvinění uznáni vinnými. K jeho věrohodnosti se vyjadřoval již soud prvního stupně, taktéž odvolací soud. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k námitce týkající se údajné podjatosti státního zástupce z důvodu údajného donucení svědka Z. P. k výpovědi. Je třeba uvést, že tuto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Se zřetelem k námitce obsažené v dovolání je zjevné, že nebyly splněny formální předpoklady pro použití označeného důvodu dovolání. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. totiž plyne, že jej lze úspěšně uplatnit jen ve vztahu k tomu orgánu, který je nejen z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, ale který současně ve věci samé rozhodl, tj. vyloučenému soudu či soudci. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoliv z osob podílejících se na vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena, přičemž učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by dokonce ani, byl-li by za podjatého označen např. soudce, který se podílel na dřívějším stadiu řízení, nepodílel-li by se na vlastním rozhodnutí; stejně tak by nepostačovalo, byl-li by za podjatého označen státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. Komentář. 7. vydání. Praha C. H. Beck, 2013, s. 3157). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze proto použít vůči státnímu zástupci Mgr. Radku Mezníkovi, jak bylo namítáno obviněným D. M., poněvadž tento subjekt se na rozhodnutí ve věci samé ani nepodílel. Nehledě na to, že nelze ani spatřovat v postupu jmenovaného státního zástupce s ohledem na výše uvedené, že by měl být podjatý ve smyslu §30 tr. ř. K procesní použitelnosti svědecké výpovědi svědka M. H. je třeba uvést, že jmenovaný svědek byl vyslechnut v Kanadě cestou právní pomoci. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a na to navazující judikatury Ústavního soudu plyne, že použití předchozího výslechu svědka, kterého se neměl obviněný (obhajoba) možnost účastnit a klást mu otázky, je možno pouze za splnění několika podmínek, které musí být splněny (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2011, č. 26766/05 a 22228/06, ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2015, č. 9154/10, ve věci Schatschaschwili proti Německu či nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14). V rámci třístupňového testu je třeba posoudit, zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka (u hlavního líčení), a tedy i pro připuštění výpovědi tohoto nepřítomného svědka jako důkazu, zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného a zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé. Byť se opět i touto námitkou zabývaly soudy nižších stupňů, je třeba zopakovat, že požadované podmínky použitelnosti takovéto výpovědi je možno považovat za splněné. V první řadě výpověď svědka M. H. rozhodně nebyla výlučným základem pro odsouzení obviněných. Nejednalo se ani o nějak zásadní důkaz, přičemž platí, že čím důležitější výpověď svědka je, tím větší „záruky vyvažující obtíže obhajoby“ je třeba poskytnout. Zároveň bylo možno tento důkaz považovat za spolehlivý. Orgánům činným v trestním řízení byl poskytnut úplný přepis výslechu tohoto svědka, který byl následně přeložen. Primárně soud prvního stupně provedl komplexní a pečlivé hodnocení důkazů, k nimž připojil a do kontextu svého hodnocení zasadil i tento důkaz. Orgány činné v trestním řízení zároveň předtím vyvinuly snahu, aby se mohli obhájci zúčastnit výslechu přímo v Kanadě, když urgovaly kanadskou stranu s požadavkem sdělení termínu konání výslechu právě z důvodu zájmu obhájců účastnit se tohoto výslechu. Ze strany kanadských orgánů však bylo odpovězeno s delší časovou prodlevou, a to navíc zhruba 10 dní před konáním výslechu (srov. č. l. 1249). Obhájcům byl termín konání výslechu sdělen 7 dní před jeho konáním, žádný z obhájců přitom například ani nezaslal seznam otázek, které by svědkovi v rámci výslechu mohly být případně položeny. Vzhledem k tomu, že jmenovaný svědek se dlouhodobě nacházel v zahraničí a po výslechu měl opět z Kanady odcestovat, přičemž již realizace tohoto prvního výslechu byla spojena s jistými obtížemi (což sdělila přímo kanadská strana), lze si jen stěží představit, že by byl svědek vyslechnut znovu, či že by snad měl být vyslechnut při hlavním líčení v České republice. Závěrem lze ještě doplnit, že obvinění ani nenamítali nevěrohodnost tohoto svědka, pouze se snažili zpochybnit použitelnost tohoto důkazu v souvislosti s jeho získáním. Soud prvního stupně tedy na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obvinění pouze předstírali prodeje a nákupy předmětného zboží, a tudíž se jednalo o činnost fiktivní, což potvrdil i odvolací soud, který svůj závěr rovněž dostatečně zdůvodnil. Zároveň byl na základě toho učiněn závěr o úmyslném a společném jednání obviněných. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Na takový úmysl je třeba přitom usuzovat z celého jednání pachatele. Namítali-li obvinění, že nebylo v řízení prokázáno jejich úmyslné zavinění, opět lze poznamenat, že soudy k tomuto závěru dospěly a na úmyslu obviněných usuzovaly z jejich jednání, na něž bylo nahlíženo ve vzájemných souvislostech s ohledem na všechna zjištění po celkovém zhodnocení všech dostupných a provedených, především nepřímých důkazů. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, jakým byl i tento s ohledem na sofistikovanost a promyšlenost jednání obviněných, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé, než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují a navazují na sebe. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy všechny úvahy, které soud prvního stupně a také soud odvolací vyjádřily ve svých rozhodnutích, vedly k závěru o skutečném smyslu vývozu zboží, které existovalo, bylo kontrolováno příslušným finančním i celním úřadem, bylo v námořních kontejnerech námořní přepravou dopravováno do místa určení a zde bylo i převzato. Obvinění však nevyvíjeli reálnou podnikatelskou činnost, nýbrž cílem jejich jednání, kdy se snažili vytvořit zdání legálnosti těchto obchodů, bylo využít příslušné právní úpravy k získání daňového zvýhodnění. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní odpovědnost za předmětný trestný čin nevylučují právní ani faktická jednání, která by za jiných okolností byla v souladu s právem, jestliže jejich skutečným cílem je dosažení daňového úniku, ať již zkrácením daně, nebo vylákáním výhody na ní. Podstatné totiž je jednání, které k tomu směřuje bez ohledu na dodržení příslušných právních předpisů. Námitka obviněného D. M. o jednání v právním omylu je s ohledem na učiněná zjištění zcela bezpředmětná. Obviněným navíc nebylo vytýkáno, že by porušovali právní předpisy při uplatňování nadměrného odpočtu, nýbrž že záměrně činili takové kroky, aby jejich jednání působilo zdánlivě v souladu s právem a aby bylo pro účely daňového řízení potvrzeno, že došlo k zdanitelnému plnění, ačkoliv tomu tak nebylo, čímž bylo vylákání nadměrného odpočtu neoprávněné. S ohledem na učiněná zjištění pak není pochyb ani o naplnění znaku uvedeného v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Není podstatné, že se někteří obvinění údajně neznali či že svědek Z. P. vypověděl, že kromě obviněného M. K. ostatní obviněné neznal. Relevantní totiž je, že tito věděli o vzájemné součinnosti k dosažení konkrétního cíle a za tím účelem činili jisté kroky. O tom svědčí všechna zjištění podrobně zdůvodněná a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, ačkoliv obvinění tvrdili, že k žádné dohodě mezi nimi nedošlo. Obvinění se opět svými námitkami jen pokoušeli vytrhávat a izolovat svá jednotlivá jednání. Je tedy možno rovněž poznamenat, že odkaz obviněných na některá soudní rozhodnutí nebyl přiléhavý. Předmětem obchodu bylo zboží, jehož původ zůstal zcela nejasný, obvinění nemohli předpokládat, že v případě tohoto zboží byla uhrazena DPH. Naopak si této skutečnosti, která byla součástí celého podvodného scénáře, byli vědomi. Byť namítali, že tuto skutečnost nemohli vědět, když se mezi sebou ani neznali, ani nedošlo k žádné jejich vzájemné domluvě, Nejvyšší soud opakuje, že z celkového kontextu všech zjištění to nevyplývá. V dané věci nebylo pochyb o tom, že jisté zboží bylo skutečně vyvezeno do zahraničí, ovšem nikoliv proto, aby byla realizována obchodní činnost za účelem zisku. Přestože tedy obchody proběhly, což nerozporoval ani jeden ze soudů, nelze je posoudit jinak než jako účelové. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, i s ohledem na námitky obviněných, kteří svou obhajobu podporovali tvrzeními, že ze strany pracovníků příslušného finančního úřadu nebylo zjištěno žádné pochybení, že to byl nakonec právě Finanční úřad Brno I, který podával trestní oznámení. Nejvyšší soud v tomto směru uzavírá, že nemá důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud považuje současně za vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Je zřejmé, že rozhodnutí soudů obou stupňů obviněným nevyhovují, a proto se snaží závěry soudů zpochybnit. Lze však konstatovat, že hodnocení důkazů odpovídá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť soudy při provádění důkazů dodržely ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, přičemž následně provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, takže zjistily takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci. Obecně lze v souvislosti s námitkami obviněných, kteří vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu dostály. Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátu spravedlivého procesu ani ve formě opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že s návrhy obviněných se oba soudy nižších stupňů zabývaly. Dospěly přitom k závěru zejména o nadbytečnosti těchto důkazů s ohledem na dostatečný rozsah ostatních provedených důkazů. Zde je třeba též poznamenat, že není povinností soudu vyhovět absolutně každému návrhu obviněného, ale ani státního zástupce, na provedení jakéhokoli důkazu v řízení před soudem. Musí se vždy jednat o důkaz podstatný a nezbytný pro rozhodnutí soudu. V projednávaném případě tomu tak zjevně nebylo, když soudy nižších stupňů svůj postup o nevyhovění návrhů obviněného zároveň dostatečně a logicky zdůvodnily. Pro stručnost lze odkázat na body 152. až 156. rozsudku soudu prvního stupně a body 147. či 152. napadeného usnesení odvolacího soudu. Jestliže bylo namítáno, že odvolací soud nezdůvodnil, proč neprovedl důkaz znaleckým posudkem Bohemia Experts, s. r. o., ani této námitce nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění je zjevné, že tak učinil proto, že stejně jako soud prvního stupně považoval závěry znaleckého posudku znalce Ing. Miloše Ondruška za správné, tudíž považoval za nadbytečné provádět další důkaz stran této otázky, když ke znevěrohodnění znaleckých závěrů Ing. Ondrušky již soud prvního stupně provedl důkazy navrhované obhajobou, avšak z nich nevycházel (znalecký posudek České znalecké, a. s., odborné vyjádření Pražské znalecké kanceláře). S jistými výhradami byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplněn i námitkami obviněných stran rozsahu vylákání daňové výhody jako znaku skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Přesto ani tyto námitky neobstojí. Skutek, kterým byli obvinění uznáni vinnými, a ve kterém je spatřováno spáchání shora uvedeného trestného činu, podle skutkových zjištění soudů spočíval v tom, že obvinění předstírali obchod s určitým zbožím, kdy zároveň za žádnou z komodit, o které se ve věci jednalo, nebylo DPH družstvem C. s. d. odvedeno. Protože obvinění si museli být vědomi skutečnosti, že za zboží, kterého se obchody týkaly, nebyla odvedena DPH (jedná se o skutkový závěr), tak při stanovení rozsahu výše daňové výhody, kterou vylákali, je třeba vycházet z částky, která byla fakticky požadována a následně také vyplacena. V případě fiktivnosti obchodů totiž žádný nárok na nadměrný odpočet nevzniká. Jestliže obvinění namítali, že byl rozsah nesprávně vypočten, je třeba jim dát za pravdu. Soud prvního stupně totiž do rozsahu nezahrnul celou vylákanou částku, resp. částku, která byla požadována a která byla finančním úřadem vyplacena, nýbrž rozsah určil tak, že na základě příslušných vývozních faktur a dokladů vypočetl DPH, přičemž jen takto vypočtená částka podle něj představovala neoprávněně vylákaný nadměrný odpočet. Je však třeba zdůraznit, že takto zjištěná částka je ve prospěch obviněných, neboť neoprávněně vylákaná částka byla ve skutečnosti o několik desítek milionů Kč vyšší. V důsledku zásady zákazu reformationis in peius by tedy ani nebylo možné rozsah, v jakém byla výhoda na dani vylákána, upravit, neboť by to bylo značně v neprospěch obviněných. Takový postup by snad ani obvinění nepožadovali. Bylo-li namítáno, že soud prvního stupně dal tímto postupem najevo, že jen část obchodů považoval za fiktivní, nelze této námitce přisvědčit. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že všechny obchody za fiktivní požadoval, pouze nesprávně postupoval při výpočtu rozsahu vylákání výhody na dani. V případě obviněného D. M. lze navíc jeho námitkám přisvědčit v tom směru, že soud prvního stupně pochybil při poměrném vypočtení podílu tohoto obviněného na vylákání výhody na dani. Z odůvodnění totiž není zřejmé, jak při výpočtu jeho účasti na vylákání postupoval. Na druhou stranu sečtením požadovaných a zároveň vyplacených nadměrných odpočtů v bodech A 1) až 5) a 11) nutno dospět k vyšší částce, než která byla obviněnému D. M. přičtena i se zahrnutím vylákané výhody pod bodem A 6). Opět je tedy možno učinit závěr, že soudem prvního stupně vypočtená částka je ve prospěch obviněného, byť není z odůvodnění přesně seznatelný postup tohoto soudu. Totéž lze uvést i v případě druhého podvodného řetězce a vypočtení podílu jmenovaného obviněného na vylákání výhody. V tomto případě soud prvního stupně sečetl jím vypočtenou neoprávněně vylákanou výhodu pod body B 1) až 4), ačkoliv uvedl, že se společnost J., podílela jen v bodech B 4) a 5), a v bodě B 8) vypočetl 19 % z částky 7 470 000 Kč. Součet těchto částek je 24 523 370 Kč. Přestože tedy postup je zjistitelný, s ohledem na výše uvedené, není správný. Opět je však třeba konstatovat, že byl vypočten ve prospěch obviněného D. M., neboť kdyby byl rozsah stanoven sečtením skutečně požadovaných a finančním úřadem neoprávněně vyplacených částek, jen v případě vylákání daňové výhody pod body B 1) až 4), na nichž se tento obviněný podílel, by byl rozsah vyšší než ten vypočtený soudem. Ani námitce stran výroku o náhradě škody, resp. přiznání nároku Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj – Územní pracoviště Brno I. v adhezním řízení nelze přisvědčit, byť se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok soudu prvního stupně o náhradě škody, potvrzený odvolacím soudem totiž není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013), o níž obvinění D. M. a R. P. opírali svou argumentaci. Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle §43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-11. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu §228 a §229 tr. ř. Dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití §135 odst. 2 obchodního zákoníku), na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle §240 tr. zákoníku (příp. podle §241 tr. zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku (příp. podle §241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-1. a č. 20/2002-11. Sb. rozh. tr.). Ačkoliv je v citované části zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené dáváno do souvislosti pouze se zkrácenou či neodvedenou daní, lze tento závěr vztáhnout i na případy týkající se neoprávněného vylákání výhody na dani ve smyslu §240 tr. zákoníku. To z důvodu toho, že v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení. Zkrácená nebo neodvedená daň se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr, který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené (neodvedené) platby a zároveň exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí. Vzhledem k tomu ani v adhezním řízení nepřichází v úvahu nahrazovat uvedený postup rozhodnutím soudu podle §228 tr. ř. a vytvářet tak jiný podklad pro další postup a event. i pro výkon rozhodnutí. Rovněž nesrovnalosti při vyplacení nadměrného odpočtu by byly řešeny v rámci daňového řízení. Námitky stran přiznaného nároku na náhradu škody byly vzneseny pouze obviněnými D. M. (J.) a R. P. (R. C.). Z toho důvodu je třeba s ohledem na citované judikatorní závěry konstatovat, že povinnost k náhradě škody těchto obviněných, stejně jako obviněného M. K., toho času jednatele společnosti P., je možno vyvodit už jen proto, že jmenované společnosti, za něž jednali, ani nebyly plátci daně, tudíž by ani vůči nim nebylo možné vydat platební výměr či jinak postupovat v daňovém řízení. Nadto společnosti P. a J., byly již zrušeny, společnost R. C. byla převedena na osobu D. H., k němuž bylo ovšem zjištěno, že tento neexistuje a převod obchodního podílu byl tak pravděpodobně proveden s využitím padělaných nebo pozměněných dokladů. Zároveň u těchto obviněných bylo možno vyvodit povinnost k náhradě škody proto, že se podíleli na vylákání výhody na dani ve spolupachatelství s obviněnými P. S. a Y. M. N. M. Ani v případě společností B. a B., jakožto plátců daně, by nebylo možné případné vymáhání daňového nedoplatku, neboť jakýkoliv případný exekuční titul by nebylo možno ani vykonat. Obě společnosti byly totiž zrušeny s likvidací (v době rozhodování soudu prvního stupně byla zrušena pouze společnost B., přičemž stran společnosti B. bylo zjištěno, že nemá žádný majetek a na uvedené adrese ve veřejném rejstříku ani nesídlila). Z tohoto pohledu je proto třeba uzavřít, že učiněný výrok o náhradě škody je správný, neodporující judikatuře Nejvyššího soudu. Za právně relevantně uplatněnou námitku se dá považovat námitka obviněného D. M., jíž soudům nižších stupňů vytýkal neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považoval za vhodné se k této námitce vyjádřit až na závěr, přesto ani tato námitka nemůže obstát. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. Obviněný D. M. namítal, že jeho jednání nedosahovalo potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění případné trestní odpovědnosti. S tímto jeho názorem však nelze souhlasit. Jestliže obviněný namítal, že „jeho jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nejpřísnější trestněprávní úpravy“, je k tomu třeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Tím spíše, pokud byli obvinění v nyní posuzovaném případě odsouzeni za trestný čin daňový, jehož základy jsou v právu veřejném, nikoliv soukromém. Nadto lze poznamenat, že i tuto námitku obviněný uplatnil především ve spojitosti s námitkou stran naplnění subjektivní stránky a opět i v tomto případě spíše zpochybňoval učiněná skutková zjištění a až skrze ně dovozoval nedostatek společenské škodlivosti jeho jednání. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Hodnocení kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku se pak uplatní pouze z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu §39 tr. zákoníku a násl. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). S ohledem na způsob, jakým obvinění v nyní posuzované věci jednali, je zjevné, že se nejedná o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, a to i vzhledem k rozsahu, v jakém vylákali výhodu na dani z přidané hodnoty, který převyšoval mnohonásobně rozsah, který je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tj. velký rozsah (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Nebylo na místě proto uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Naopak, i soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na rozsah vylákání daňové výhody, a s tím tedy i související způsobenou škodu, konkrétní stupeň společenské škodlivosti jednání obviněných výrazně převyšoval typový stupeň společenské škodlivosti, se kterým se soudy setkávají v jiných obdobně se vyskytujících případech. Ani v dovolání uplatněná námitka obviněných D. M. a R. P., jíž brojili proti výši, resp. nepřiměřenosti uloženého trestu, pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nespadá. Pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud, který Nejvyššímu soudu rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, v rámci svých rozhodnutí opakovaně vytkl, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu, jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, vyslovil názor, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti). Z rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci je zjevné, že tento při ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody zohlednil mj. právě i délku řízení a dobu, která od spáchání trestného činu uplynula. Z odůvodnění je patrné, že bylo přihlédnuto ke složitosti věci, jakož i k průtahům, jež stály na straně soudu. Také z napadeného usnesení soudu odvolacího, který i v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně již přezkoumával, se podává, že daná trestní věc je složitější a rozsáhlejší, s poměrně velkým rozsahem prováděného dokazování a také obtížnější dostupností některých důkazních prostředků (využití právní pomoci v zahraničí). Bylo rovněž konstatováno, že se jedná o závažnou trestnou činnost, na druhé straně však nebyly zjištěny žádné průtahy na straně obviněných. Samotná délka trestního stíhání cca čtyři roky byla soudy vyhodnocena jako přiměřená. Tato doba se jeví přiměřenou i Nejvyššímu soudu, když zároveň nemůže ničeho vytknout soudům v posouzení a zohlednění jednotlivých okolností a jejich řádnému zdůvodnění. Soudy ve svých rozhodnutích respektovaly podmínky stanovené v §39 odst. 3 tr. zákoníku, a proto z tohoto pohledu nelze výši uložených nepodmíněných trestů posoudit jako nepřiměřenou. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že obvinění naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, včetně subjektivní stránky. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že úmyslné zavinění obviněných je náležitě vyjádřeno i ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu. Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 53 T 1/2017, proto netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněných P. S., R. P., D. M. a M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Jediné dovolání obviněného Y. M. N. M. odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. K návrhu obviněných P. S., D. M. a M. K. na odložení, resp. přerušení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud uvádí, že předsedou senátu soudu prvního stupně mu nebyl předložen návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. S ohledem na to, jak rozhodl Nejvyšší soud, neshledal ani důvod postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. 4. 2020 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu