ECLI:CZ:US:2020:2.US.2137.20.1
sp. zn. II. ÚS 2137/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Slípky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2020 č. j. 8 Co 649/2020-55 a výroku III. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. dubna 2020 č. j. 23 C 65/2020-36, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2020, podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví majetku a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (jako povinný) spatřoval zásah do jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí proti žalované (oprávněné I-Xon a.s.), řízení zastavil pro zpětvzetí. Stěžovatel se domáhal v řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou pod sp. zn. 203EX 50918/16 vyloučení části příslušenství nemovitosti (oplocení - drátěného pletiva na kovových sloupcích). Stěžovatel vzal žalobu zpět po upřesnění příslušenství nemovitosti, protože soudní exekutor vyhověl jeho nároku a sporné příslušenství vypadlo z prováděné exekuce. Okresní soud stěžovateli vrátil část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a uložil žalované nahradit náklady řízení ve výši 7 534 Kč.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání tak, že změnil výrok o náhradě nákladů řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náklady řízení před okresním soudem. Stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před krajským soudem ve výši 1 367,30 Kč s odůvodněním, že nebyla splněna povinnost, vyplývající z §142a občanského soudního řádu, vyzvat oprávněnou před zahájením řízení. Tvrzení stěžovatele, že postačí komunikovat jen se soudním exekutorem, neshledal krajský soud za případné, protože ho nelze ztotožnit s oprávněnou, když se jedná o zásah do jeho majetkových práv.
II.
4. Stěžovatel tvrdil, že řízení před obecnými soudy nebylo vedeno spravedlivě; stěžovatel vzal žalobu zpět, protože soudní exekutor vyhověl jeho nároku tím, že v nové dražební vyhlášce neuvedl v příslušenství nemovitosti předmětný plot. Okresní soud sice správně dovodil, že zastavení řízení bylo zaviněno žalovanou stranou, ale přiznal mu náhradu nákladů řízení, i když v nesprávné výši, což však krajský soud změnil.
5. Krajský soud nesprávně posoudil věc stěžovatele, který nesouhlasil se znaleckým posudkem na cenu obvyklou dražené nemovitosti a exekutora opakovaně upozornil, že je nesprávně zahrnuto i příslušenství (oplocení). Exekutor ho vyzval k podání vylučovací žaloby, což stěžovatel učinil a následně byla opravena dražební vyhláška po podání vylučovací žaloby. Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím krajského soudu, který mu z důvodu nesplnění podmínky vyzvat žalovanou před podáním žaloby nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí považuje za nepřiměřené, hraničící s prvky svévole, nesouhlasí s jeho závěry a zpochybňuje, proč by měl ještě vyzývat oprávněnou, když už podal několik výzev soudnímu exekutorovi. Dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, která spočívá v absenci odůvodnění aplikace §150 občanského soudního řádu, když nehodnotil majetkové poměry účastníků, shledal důvody hodné zvláštního zřetele a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a ještě mu uložil zaplatit žalované náklady řízení před krajským soudem. Stěžovatel poukázal na nesoulad rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 546/06, sp. zn. I. ÚS 269/16 a navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
III.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv, zakotvených v podústavních předpisech, měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení po zpětvzetí žaloby, byť řízení exekučního. Dle své konstantní judikatury Ústavní soud při posuzování takových rozhodnutí postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť, byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze jí klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů (soudních exekutorů v exekučním řízení) a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení podústavních předpisů [srov. příkladmo usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 či nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453)]. Žádné takové extrémní vybočení z relevantních podústavních pravidel však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
9. Ústavní stížnost stěžovatele je nesouhlasem s právním posouzením věci a rozhodnutím o výši náhrady nákladů řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí řádně zabýval, jak uvedl krajský soud. K odvolání účastníků krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu, který zastavil řízení po zpětvzetí žaloby dle §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu proto, že po zahájení řízení soudní exekutor upřesnil příslušenství nemovitosti. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým závěrem okresního soudu, pokud jde o popis procesních okolností předmětného řízení a s jeho právním závěrem o tom, že dle §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu je namístě dovodit zavinění žalované strany pokud jde o vznik nákladů daného řízení, neboť je správný jeho závěr, že postup soudního exekutora, který legitimní požadavek stěžovatele na odstranění neurčitosti dražební vyhlášky a jí předcházejícího znaleckého posudku věcně neřešil v zájmu odstranění pochybností, nýbrž odkázal stěžovatele právě na podání excindační žaloby dle §267 občanského soudního řádu. Soudní exekutor řešení přijal teprve po podání excindační žaloby, což byla zjevná příčina vyvolání a následného zastavení řízení pro zpětvzetí stěžovatele. Není pak důležité, do jaké míry nejasnost v označení předmětného příslušenství nemovité věci stěžovatele byla způsobena špatným pochopením stěžovatele nebo nesprávným (neurčitým) vyjádřením znalce. Podstatný je přístup soudního exekutora, ve kterém spočívá příčina vyvolání předmětného řízení, když za postup soudního exekutora je v kontextu daného typu řízení skutečně objektivně odpovědná oprávněná. Okresní soud přiléhavě poukázal na právní názory obsažené v recentní judikatuře Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu z 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 546/06), tedy odpovědnost oprávněné za iniciaci vadně vedeného exekučního řízení. Krajský soud odmítl argumentaci stěžovatele, že postačí komunikovat se soudním exekutorem, protože s případnými jeho kroky je spojena následná majetková odpovědnost oprávněné.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že krajský soud se neshodl s právním náhledem okresního soudu k posouzení procesních okolností věci ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (bod 9 - 10 usnesení). Pokud stěžovatel, v rozporu s §142a občanského soudního řádu nezapojil do řešení vzniklého problému žalovanou a před zahájením excindačního řízení jednal jen se soudním exekutorem, je namístě odmítnout jeho náhradu nákladů řízení. Tvrzení stěžovatele o tom, že soudní exekutor mohl oprávněnou o svých krocích informovat, je nepřípadná, ničím nepodložená. Stěžovatel pouze spekuluje, nepodává skutkové tvrzení, ničím spekulaci nedokládá a z celkové konstrukce jeho argumentace je zřejmé, že pokud by žalovaná o takové informaci měla povědomí, pak by ji namítl. Současně platí, že účastníkem sporného kontradiktorního řízení je výlučně oprávněný, nikoli také soudní exekutor, proto je nutné výzvu podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu adresovat žalované ve lhůtě nejméně 7dnů před podáním návrhu na zahájení řízení a zaslat na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu.
11. Ústavní soud přisvědčil závěru krajského soudu dle výše uvedeného, že nezapojení žalované (oprávněné) do řešení problému popsaného v žalobě v předmětné věci před zahájením řízení, se příčí smyslu a účelu §142a občanského soudního řádu, když oprávněná, která ve vedené exekuci nerealizuje jednotlivé kroky sama, je překvapena podanou žalobou, ale současně má být odpovědná za výsledek řízení při jeho zahájení.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně objasnil, proč úspěšné žalované náleží náhrada nákladů odvolacího řízení a v jaké výši, jakož i to, proč změnil výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a aplikoval §150 občanského soudního řádu. Lze proto uzavřít, že rozhodování o nákladech řízení v posuzované věci nebylo mechanické, ale zohledňovalo okolnosti případu, tak jak vyžaduje ustálená judikatura Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1701/13). V tomto směru lze závěry vyslovené v napadeném usnesení považovat za ústavně souladné, když argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu neshledal případnou.
13. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu