ECLI:CZ:US:2020:2.US.2229.20.1
sp. zn. II. ÚS 2229/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele ŠTÁDLÍK STAVBY s.r.o., se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019 č. j. 32 Cdo 2186/2019-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného a jemu předcházejících rozhodnutí zjistil, že předchůdce stěžovatele uzavřel s Generali Českou pojišťovnou, a.s. (dále jen "žalovanou") Smlouvu o pojištění obytných budov a souvisejících staveb. Dne 3. ledna 2013 došlo k sesuvu svahu nad pojištěnými objekty, v důsledku čehož došlo k částečnému poškození kolny a totálnímu poškození opěrné zdi. S ohledem na to, že žalovaná odmítla vzniklou škodu uhradit, předchůdce stěžovatele podal žalobu, jíž se domáhal náhrady nákladů na opravy způsobené popsanou událostí ve výši 213 666 Kč. Stěžovatel tvrdil, že k poškození pojištěných objektů došlo sesuvem půdy, což je pojistné nebezpečí uvedené v pojistné smlouvě, v bodě 3 písm. d) a zakládá povinnost žalované na výplatu pojistného plnění. Naproti tomu žalovaná argumentovala, že škoda nebyla způsobená žádným z pojištěných nebezpečí, k poškození pojištěných objektů tvrzeným sesuvem půdy došlo v důsledku lidské činnosti. K tomu stěžovatel uvedl, že před sesuvem půdy nebylo do svahu po dobu několika desítek let jakkoli člověkem zasahováno s výjimkou běžných zahradnických prací.
3. Ve věci bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 vydáno rozhodnutí ze dne 29. 11. 2016 č. j. 30 C 267/2013-147, kterým byl stěžovatelův návrh zamítnut. Podle tohoto rozhodnutí byla tloušťka poškozené zdi pouze 500 mm, kdežto vyžadovaná bezpečná tloušťka zdi by měla být cca 700 mm v koruně, s tím, že směrem k patě zdi měla mít rozšiřující se charakter. Znalec uvedl, že předmětná opěrná zeď vzhledem k jejím rozměrům nemohla plnit ani funkci zárubní zdi, natožpak zdi opěrné. Ze znaleckého posudku č. 084/2016 soudem ustanoveného Znaleckého ústavu stavebního s.r.o., plyne, že došlo k úplnému kolapsu střední části opěrné zídky a vyklonění horních partií obvodové stěny kolny. Kolaps původní opěrné zídky je podle jedné varianty v důsledku postupného vyplavování pojiva v zídce nebo degradací maltové či hliníkové výplně spár a následného sesutí. Druhá varianta opět poukazuje na velmi chatrnou a subtilní konstrukci zdi a vypadnuvší části její konstrukce s následným vypadnutím svrchních vrstev zeminy ze svahu v souvislosti s možným náhlým zvýšením tlaku na zídku pravděpodobně táním sněhu při úplné absenci odvodnění rubu zídky. Výslech likvidátora Nymburského soud zamítl, neboť jeho názor na škodnou událost lze zjistit ze zápisu o prohlídce škody, po vypracování revizního znaleckého posudku byl okresním soudem shledán jeho výslech jako nadbytečný. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal ve lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2018 č j. 20 Co 426/2017-189, jímž rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, a to proti výroku I., II. a IV. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto s tím, že námitka, že v napadeném rozhodnutí absentuje právní posouzení věci, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Právní posouzení v rozsudku odvolacího soudu neabsentuje. Odvolací soud v odvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně (viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu), jenž věc "posoudil s odkazem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §72 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, podle §788 odst. Zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013" (viz bod 3 rozsudku odvolacího soudu). Ani skutečnost, že odvolací soud v popisné části svého rozhodnutí nesprávně ztotožnil rozhodné znění §788 občanského zákoníku (do 31. 12. 2004) s účinností občanského zákoníku jako celku (do 31. 12. 2013), nic nemění na správnosti jeho právního posouzení a na tom, že na věc aplikoval správnou právní normu. Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani námitka stěžovatele, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opravňující žalovanou odmítnout pojistné plnění. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. totiž je, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti - stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici na www.nsoud.cz). Otázku odmítnutí pojistného plnění odvolací soud neřešil a ani řešit nemohl - zabýval se toliko otázkou, zda lze stěžovatelem tvrzenou událost považovat podle pojistné smlouvy a pojistných podmínek za událost pojistnou, neboť v projednávané věci nejde o právo pojistitelky odmítnout pojistné plnění, nýbrž o splnění předpokladů pro vznik pojistné události sjednaných v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách a vznik práva na pojistné plnění. K námitkám stěžovatele stran dokazování, jež jsou rovněž námitkami vad řízení, a k tvrzení, že neprovedením důkazu výpovědí svědka Nymburského mu byla odepřena spravedlnost, Nejvyšší soud uvedl, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 135/2017 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky). K argumentaci stěžovatele o neurčitosti pojmů použitých v pojistných podmínkách a otázce jejich výkladu, byť s ní přišel až v dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že na způsobu, jímž nižší soudy vyložily definice pojmů obsažených ve smluvní dokumentaci mezi účastníky řízení, neshledal nic rozporného s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně pak na rovné postavení účastníků. Jelikož žalované nebyla soudem určena povinnost vyložit neurčité pojmy a konkretizovat velmi pregnantně, z jakého důvodu nepovažuje událost za pojistnou událost, neměl stěžovatel možnost řádně hájit svá práva, když nemohl vědět, proti jakému významu obsahu pojistných podmínek brojí. Stěžovatel tak nemohl v řízení unést důkazní břemeno. (Konkrétně pak se jedná zejména o význam pojmu "lidská činnost", resp. "zásah lidskou činností", jeho specifikaci, časové ukotvení mezi zásahem lidskou činností a nastalou událostí, "dlouhodobá rovnováha" apod. Je totiž jisté, že jelikož do svahu nebylo zasahováno po dobu nejméně několika desítek let, lze mít takový stav za dlouhodobou rovnováhu.). Žádný ze soudů neposuzoval rozpor pojistných podmínek s dobrými mravy. Soudy neprovedly stěžovatelem navrhovaný důkaz výpovědí svědka likvidátora Nymburského, který byl za pojišťovnu první a jedinou osobou, která škodnou událost viděla tzv. na vlastní oči. Odůvodnění soudu, proč neprovedl tento důkaz, shledává stěžovatel jako nesrozumitelné a nedostatečné, zejména pokud soud konstatuje, že "úlohou likvidátora pojišťovny je pouze prvotní ohledání místa ohlášené pojistné události." Stěžovatel namítá, že takové tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování ani je nelze považovat za notorietu. Stěžovatel považuje navrhovaný důkaz za jeden ze zásadních pro řádné a správné právní posouzení věci. Právě likvidátor pojišťovny ubezpečil stěžovatele, že posuzovaná událost je událostí pojistnou a že stěžovateli náleží pojistné plnění.
6. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze podle stěžovatele nelze seznat právní posouzení věci, tedy dle jaké právní úpravy soud meritum věci posuzoval, čímž odepřel stěžovateli spravedlnost a porušil jeho právo na soudní ochranu. Soud ryze formálně přejal argumentaci soudu prvního stupně. Soud prvního stupně však právně uvažoval dle ustanovení §788 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Předmětné ustanovení §788 však bylo zrušeno zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a ve znění zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013, nebylo obsaženo. Navíc toto ustanovení ve znění platném pro posouzení dané věci je pouhou obecnou úpravou pojistné smlouvy a jejích náležitostí. Stěžovatel je toho názoru, že soud měl postupovat dle hlavy XV., oddílu prvního až třetího a oddílu šestého zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 30. 4. 2005. Aplikace výhradně osamoceného ustanovení §788 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013, navíc bez uvedení právní úvahy, je podle stěžovatele pro právní posouzení věci nesprávné a nedostačující.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
11. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Zásadní pro posouzení věci byl revizní znalecký posudek, z nějž jasně vyplynulo, jaké byly důvody poškození stavby, a obecné soudy tyto závěry právně posoudily v souladu s provedeným znaleckým posouzením v neprospěch stěžovatele. Byť i nižší soud ve své argumentaci použil nesprávné právní ustanovení, ani tato vada nemůže sama o sobě vést k závěru o neústavnosti jinak řádně a srozumitelně odůvodněného soudního rozhodnutí, tím spíše, že tento nedostatek byl pak nepraven odůvodněním soudů vyšších.
12. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s tím, proč nebyl v řízení vyslechnut likvidátor pojišťovny, netrpí ústavně relevantním deficitem a tento důkazní návrh stěžovatele nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak již správně vysvětlil Nejvyšší soud.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu