ECLI:CZ:US:2020:2.US.2354.20.1
sp. zn. II. ÚS 2354/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 pod č. j. 30 Cdo 3885/2019-232 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019 pod č. j. 51 Co 3/2019- 136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán ve věci vedené Policií ČR pod sp. n. KRPA-431077/TČ-2014-001472 a Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 4T 187/2015 pro obvinění ze zločinu domácího násilí. Přípravné řízení skočilo dne 30. 12. 2015, kdy byla podána obžaloba na stěžovatele k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4T 187/2015. Trestní stíhání bylo ukončeno vydáním usnesení ze dne 5. 12. 2017 pod sp. zn. 4 T 187/2015, kterým soud rozhodl tak, že podle §222 odst. 2 trestního řádu se trestní věc postupuje Úřadu Městské části Praha 4, se sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4, k posouzení, zda v jednání stěžovatele nelze spatřovat přestupek. Stěžovatel poukazoval na to, že poškozená se do role poškození stylizuje, nebyla ekonomicky a ani sociálně izolovaná, připustil, že s poškozenou neměli harmonické soužití, avšak jeho útoky byly ojedinělé a nebyla mezi nimi žádná časová souvislost.
3. Na základě ukončení trestního řízení se stěžovatel vůči státu domáhal náhrady škody za nepřiměřenou délku řízení. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019 pod č. j. 51 Co 3/2019- 136 byl změněn vyhovující rozsudek Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne 13. 11. 2018 pod č. j. 35C 55/2018-96 a stěžovatelova žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Podle městského soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že šlo po skutkové stránce o věc velmi složitou, mimo vypracování znaleckého posudku proběhla řada hlavních líčení, v přípravném řízení byli vyslechnuti svědci, v průběhu hlavního líčení byli tito svědci znovu vyslechnuti a byli dále vyslechnuti i znalci. Z této skutkové složitosti pak vyplývá i složitost po stránce právní, a nelze tak souhlasit se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že nešlo o právně složitou věc. Právní složitost věci totiž vyplývala právě ze skutkové složitosti věci, neboť bylo třeba právně posoudit, zda intenzita násilného jednání stěžovatele vůči poškozené dosahovala intenzity trestního jednání, či šlo pouze o intenzitu přestupkovou. Nakonec trestní soud uzavřel, že z hlediska jednání žalobce šlo toliko o jednání přestupkové, nikoli trestní, avšak bylo prokázáno, že k fyzickému násilí stěžovatele ve vztahu k poškozené skutečně došlo. Nelze proto konstatovat, že by šlo o řízení po právní stránce jednoduché. Odvolací soud dále konstatoval, že je nutno přihlédnout k tomu, že se jednalo o řízení trestní, jemuž vždy předchází přípravné řízení, v němž orgány činné v trestním řízení shromažďují podklady pro podání obžaloby, provádí šetření ve věci, včetně výslechů obviněných osob a svědků. Tato okolnost je nepochybně významná z hlediska času a celkové délky řízení a je proto nutné jí při posouzení celkové délky trestního řízení zohlednit. Nelze proto bez dalšího učinit závěr, že pokud následné trestní řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 spolu s přípravným řízením trvalo 2 roky a 8 měsíců šlo o řízení nepřiměřeně dlouhé, zvláště za situace, kdy ve věci byly provedeny úkony těchto orgánů ve velkém množství, a to až na jednu výjimku (zpracování znaleckého posudku) zcela plynule a bez průtahů.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 pod č. j. 30 Cdo 3885/2019-232 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže přiměřenost délky posuzovaného řízení hodnotil s ohledem na kritéria v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a s náležitým odůvodněním je promítl do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posouzení žádného z těchto kritérií stěžovatel relevantním způsobem nezpochybnil a nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí záviselo a jež by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Jeho argumentace obsažená v dovolání tak představuje pouhou kritiku právního posouzení odvolacího soudu, která není způsobilá založit přípustnost dovolání. Ani výtka, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí a že tato vada měla povahu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu, nemůže založit přípustnost dovolání. Stěžovatel nebyl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat k otázce přiměřenosti délky posuzovaného řízení, neboť skutečnosti rozhodné pro její posouzení byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nepřihlížel k ničemu jinému, než co bylo známo také účastníkům řízení. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za překvapivé (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 32 Cdo 1040/2009 či ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3342/2016).
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je formalistické a v rozporu s principem povinnosti přezkoumávat meritorně rozhodnutí, která ve svém důsledku porušují základní práva. Stěžovatel namítá, že z hlediska průtahů řízení způsobených vypracováním znaleckého posudku Psychiatrickou nemocnicí Bohnice a provedením takového důkazu v rámci trestního řízení došlo v časové dimenzi k "natažení řízení" na dvojnásobek (je nutno počítat dobu od 9. 6. 2015 jako vzniku potřeby znaleckého posudku do 27. 11. 2017 do výslechu zástupce znaleckého ústavu). Tuto skutečnost je podle stěžovatele nutno dát do souvislosti s nulovou vypovídací hodnotou znaleckého zkoumání pro meritorní rozhodnutí soudu (soud znalecký posudek v rámci meritu věci ignoroval) a tím, že rozhodnutí soudu, přišlo až 5. 12. 2017, tedy o cca 1,5 roku později než skutková zjištění (která pocházela z doby do 9. 6. 2015).
6. Z celého průběhu a výsledku trestního řízení podle stěžovatele vyplývá, že prima facie díky neprofesionalitě a strannosti a nerespektování principu ultima ratio trestního práva bylo řízení vedeno zcela zjevně nepřiměřenou délku řízení. Nepřiměřenost není dána jen délkou tohoto řízení, ale účelností a profesionalitou zpracování věci.
7. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud shledává nepřiměřenou délku řízení na úrovni 3 let např. u soudního přezkumu správních rozhodnutí. Při srovnání významu pro účastníky v kauzách o přezkumu správních rozhodnutí a významu trestního řízení pro obviněného (nepoměrně vyšší význam v "tom, oč v řízení jde") je pak z materiálního hlediska nutno hodnotit takovéto trestní stíhání z hlediska jeho délky za nepřiměřeně dlouhé.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že nesouhlasí se skutkovými závěry a právními hodnoceními obecných soudů; stěžovatelovy argumenty však nemají ústavněprávní relevanci.
11. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení argumentů obecných soudů pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu