ECLI:CZ:US:2020:2.US.25.20.1
sp. zn. II. ÚS 25/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Adolfa Formana, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, PhD., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 28 Cdo 3261/2019-219, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2019, č. j. 18 Co 128/2017-189 a Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 2017, č. j. 4 C 178/2014-110 a proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj z 9. července 2014, 1RP 13031/2013-523206, SPU 315855/2014/Pa, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů a rozhodnutí pozemkového úřadu jakožto správního orgánu, kterými bylo rozhodnuto o jeho restitučním nároku.
2. Uvedená rozhodnutí byla podle něj vydána v rozporu se základním právem na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, v rozporu s právem na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, v rozporu s právem na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a v rozporu s principem právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. K porušení práv stěžovatele mělo konkrétně dojít tím, že správní orgány v minulosti nezaevidovaly jeho uplatnění restitučního nároku ze dne 2. 4. 1992 na vydání nemovitého majetku v katastrálním území Olbramovice u Moravského Krumlova a následně s žádostí nakládaly tak, jako by byla podána až o rok později, k datu dodatečného přípisu stěžovatele z roku 1993. Stěžovatel upozorňuje na celou řadu pochybení správních orgánů, které hrály ve stěžovatelům neprospěch, jako například příjem podání správním orgánem bez řádného zaevidování a bez potvrzení přijímacím razítkem, následné přiřazení spisové značky zcela zjevně určené dle původního data podání žádosti, kterého se stěžovatel nyní dovolává (rok 1992) apod. Pakliže nedošlo ke správnému přijetí restituční žádosti, jedná se o pochybení na straně správního úřadu, které ovšem nemůže být stěžovateli v pozici žadatele kladeno k tíži.
4. Restituční zákonodárství vzešlo z rozhodnutí státu s jasným účelem odstranění křivd způsobených státem v době komunistického režimu. Takový postup odpovídá subjektivnímu právu jednotlivce na soudní ochranu jeho práv plynoucímu z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobodách č. 209/1992 Sb. Stěžovatel v této věci odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 302/99 ze dne 9. 2. 2000 (N 24/17 SbNU 177) a odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/19 ze dne 1. 10. 2019 (303/2019 Sb.). Se zřetelem tohoto cíle musí být restituční zákony aplikovány. Výklad předpisů předestřený správními orgány (a potvrzení civilními soudy) svědčí o vybočení z mantinelů zákonnosti.
5. Pozemkový úřad nejednal s vlastníky zapsanými v katastru nemovitostí jako s účastníky řízení. Pokud tyto pozemky stát jako povinná osoba převedl na jiné osoby, byť tak dle stěžovatele učinil nezákonně, vznikla povinnost pozemkového úřadu, aby s novými vlastníky jednal jako s účastníky. Je zcela zřejmé, že jejich práva mohla být v řízení a rozhodnutím dotčena dle §27 odst. 2 správního řádu č. 500/2004 Sb. Tím, že správní úřad, nejednal při vydávání napadených rozhodnutí s těmi, jejichž majetku se řízení týkalo, a soudy tuto chybu nenapravily, došlo k porušení principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 5 Listiny.
6. Nejvyšší soud neměl dovolání stěžovatele odmítnout usnesením, neboť závěry soudů a správních orgánů o prekluzi stěžovatelova restitučního nároku jsou zcela v rozporu s dobrými mravy, a tedy i s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle judikatury Ústavního soudu přitom nenastane promlčení práva, je-li v rozporu s dobrými mravy [nález sp. zn. II. ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018 (N 67/89 SbNU 57)].
7. Stěžovatel rovněž vznesl námitku nedostatku poučení ze strany správních orgánů. Přestože soudy uzavřely, že restituční žádost byla podána nesprávně, pakliže správní orgán přes osobní návštěvy stěžovatele neprovedl řádné poučení stěžovatele o jeho právu dle §3 odst. 2 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) na podání žádosti v řádné formě a nijak nedokázal před soudy opak, zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou je nutné připustit nové projednání věci správním úřadem, k čemuž měly soudy přihlédnout.
8. Okresní soud zprvu nepřiznal náhradu nákladů úspěšnému žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu. Naproti tomu odvolací krajský soud přiznal náhradu nákladů pozemkovému úřadu v paušální částce 300 Kč, což stěžovatel označuje za nezákonné. Je dlouhodobou praxi správního soudnictví i Ústavního soudu, že se nepřiznává náhrada nákladů úspěšným účastníkům, pakliže jsou to správní orgány. Tím, že krajský soud přiznal správnímu orgánu náhradu nákladů řízení, bylo porušeno stěžovatelovo právo na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a návrh jako celek je zároveň přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského i okresního soudu, proti nimž není další opravný prostředek přípustný.
11. Co se týče části stížnosti směřující proti stanovení náhrady nákladů řízení odvolacím soudem, Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv bylo dovolání odmítnuto pro objektivní nepřípustnost ze zákona podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, Ústavní soud považuje stížnost za včasnou. V obecné rovině platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení (přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 občanského soudního řádu), pak je takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku.
12. Ústavní soud tak konstatoval ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019 právě s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, příp. o nich nově rozhodnout. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání směřující toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné, jako je tomu i v nyní projednávané věci. Naopak Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, by byla nepřípustná pro svou faktickou předčasnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní stížnost byla podána včas, je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
14. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Argumentace stěžovatele předestřená v ústavní stížnosti jakoby obsahově a věcně nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím. Ústavní soud konstantně judikuje, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 a II. ÚS 3232/10). Byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny.
16. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 107/04, stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Sb.). Při vědomí výše uvedeného Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 dále uvedl, že lze vycházet z požadavku na vrácení toho, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to stanoví zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"). Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) vychází z toho, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech (srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04); zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně (srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05).
17. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, které svědčí pozdnímu podání žádosti, resp. pozdním uplatnění restitučního nároku. Po Ústavním soudu de facto požaduje opětovnou kvalifikaci skutkového stavu. Tato úloha však tomuto soudu nepřísluší.
18. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se v tomto smyslu jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
19. Ke zmiňované námitce stěžovatele ohledně vadného posouzení skutkových tvrzení Nejvyšším soudem se Ústavní soud vyjadřuje stručně pouze v tom smyslu, že pouhý nesouhlas s posouzením věci nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
20. Rozhodnutí obecných soudů jsou shodně založena na závěru, že stěžovatel svůj restituční nárok na vydání předmětných pozemků uplatnil prokazatelně až dne 19. 3. 1993, kdy byl příslušnému orgánu doručen originál uplatnění restitučního nároku s žádostí o dodatečné zaevidování. S ohledem na lhůtu vymezenou v §13 odst. 4 zákona o půdě, která je stanovena do 31. 1. 1993, pak obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel uplatnil restituční nárok až po uběhnutí zákonné lhůty, přičemž marným uplynutím lhůty došlo k prekluzi práva. Takto vymezené posouzení skutkových okolností přísluší obecným soudům a není rolí Ústavního soudu do něj bez dalšího zasahovat. Námitka, že správně by mělo dojít k obnově správního řízení, již nelze v civilním řízení zohlednit a stěžovatel nemůže v tomto řízení účinky prekluze zvrátit.
21. Podstatou nyní projednávaného případu je skutečnost, že uplynutím prekluzivní lhůty právo stěžovatele na úspěšné uplatnění nároku zaniká a nelze namítat postup v rozporu s dobrými mravy (jako by tomu bylo u prostého promlčení). Jak se pokusil stěžovateli osvětlit již Nejvyšší soud, jím namítané použití korektivu dobrých mravů přichází v úvahu ve vztahu k výkonu, popř. při úvaze o platnosti právního úkonu práva (ve smyslu §3 odst. 1 nebo §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Ve vztahu k právní skutečnosti, jakou je plynutí času, se však již neuplatní. S výše předestřeným výkladem se Ústavním soud ztotožňuje.
22. Co se týče namítaných nákladů řízení přisouzených správnímu orgánu ve výši 300 Kč, Ústavní soud se v obecné rovině staví k problematice nákladů řízení rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít (a i kdyby měla) citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Zároveň však Ústavní soud opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole, závažné pochybení či zjevný omyl soudu nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Ústavní soud takové vybočení ze zákonných procesních pravidel v tomto případě neshledal. Kasační zásah Ústavního soudu v posuzovaném případě ve světle výše uvedeného by byl pak porušením minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů.
23. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů ani rozhodnutím pozemkového úřadu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 nebo čl. 38 odst. 2 Listiny a není ani v rozporu s principem právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
24. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu