ECLI:CZ:US:2020:2.US.2552.19.1
sp. zn. II. ÚS 2552/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Alana Havlice, soudního exekutora Exekutorského úřadu Jeseník se sídlem Otakara Březiny 229, Jeseník, zastoupeného Mgr. et Mgr. Lucií Šatrovou, advokátkou se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 č. j. 21 Cdo 1154/2019-536 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 6. 2018 č. j. 40 Co 39/2016-476, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, manželé Leoš Haltmar a Sylva Haltmarová (dále jen "povinní") uzavřeli dne 8. 7. 2002 se společností CDC - Credit and Development Company, a. s., smlouvu o půjčce částky 750 000 Kč, kterou se povinní zavázali vrátit do šesti měsíců i se sjednanými smluvními úroky, které tvořily 5,5 %, tj. 41 250 Kč, z půjčené částky měsíčně a byly splatné rovněž měsíčně. Zároveň bylo ujednáno, že v případě prodlení povinných s placením dlužné částky, jejích částí, úroků, úroků z prodlení či jiných peněžitých nároků se stává celá půjčená částka v plném rozsahu okamžitě splatnou; v případě prodlení měli povinní platit za každý den prodlení smluvní pokutu ve výši z 0,1 % z dlužné částky. Povinní uhradili na jistinu dne 7. 11. 2003 částku 300 000 Kč a dne 23. 2. 2004 částku 450 000 Kč. Zároveň uhradili na smluvních úrocích dne 7. 8. 2002 částku 41 250 Kč, dne 9. 9. 2002 částku 41 250 Kč, dne 11. 10. 2002 částku 41 250 Kč, dne 22. 11. 2002 částku 41 250 Kč, dne 3. 2. 2003 částku 41 250 Kč, dne 6. 2. 2003 částku 41 250 Kč, dne 6. 2. 2003 částku 20 000 Kč, dne 10. 2. 2003 částku 41 250 Kč, dne 2. 5. 2003 částku 41 250 Kč, dne 2. 5. 2003 částku 41 250 Kč a dne 31. 3. 2004 částku 67 244,-Kč. Celkem tak společnosti CDC-Credit and Development Company, a. s., uhradili 1 208 494 Kč.
3. Dne 16. 8. 2011 nařídil Okresní soud v Jeseníku exekuci k vymožení pohledávky ve výši 1 053 244,40 Kč s příslušenstvím ve prospěch společnosti BONERA, s. r. o., právní nástupkyně společnosti CDC - Credit and Development Company, a. s., (dále jen "oprávněná"); pohledávka sestávala z částky 376 510 Kč za smluvní úroky a z částky 676 734 Kč za smluvní pokutu.
4. Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 4. 9. 2015 č. j. 2 EXE 1724/2011-313 exekuci zcela zastavil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit povinným na nákladech řízení částku 204 206 Kč (výrok II.) a stěžovateli na nákladech exekuce částku 303 298, 60 Kč (výrok III.). Soud první instance dovodil, že smluvní úroky z půjčky a smluvní pokuta byly sjednány jako nepřiměřené, jejich smluvní ujednání proto bylo pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Oprávněná tak přistoupila k vymáhání pohledávky za situace, kdy již měla pohledávku řádně uhrazenou.
5. K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 4. 2016 č. j. 40 Co 39/2016-354 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011 č. j. 2 EXE 1724/2011-21 se zastavuje pro smluvní úroky ve výši 376 510 Kč a pro smluvní pokutu ve výši 276 984,40 Kč, a návrh povinných, aby exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011 č. j. 2 EXE 1724/2011-21 pro smluvní pokutu ve výši 399 750 Kč, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce byla zastavena, se zamítá. Dále rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 19 809, 80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 490 Kč.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2018 č. j. 21 Cdo 5254/2016-420 dovolání oprávněné odmítl a k dovolání povinných rozhodl, že usnesení odvolacího soudu se zrušuje ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh povinných, aby exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2011 č. j. 2 EXE 1724/2011-21 pro smluvní pokutu ve výši 399 750 Kč, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce se zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu.
7. Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje i ve vztahu k zastavení exekuce pro částku 399 750 Kč a pro náklady předcházejícího řízení (výrok I.), oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 7 865 Kč (výrok II.) a oprávněná je povinna zaplatit povinným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 202 729 Kč (výrok III.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 271 Kč (výrok IV.). V souladu se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že výše smluvních úroků sjednaných ve smlouvě o půjče byla nepřiměřená a odporující dobrým mravům, ujednání o smluvních úrocích bylo proto neplatné. Ke smluvní pokutě odvolací soud, vázán názorem Nejvyššího soudu, konstatoval, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné, nicméně vzhledem k tomu, že smluvní pokuta je sankcí za prodlení dlužníka, může být vypočtena pouze z částky, kterou dlužník opravdu k okamžiku výpočtu konkrétní pokuty dluží. S ohledem na uhrazené splátky povinných na smluvních úrocích (viz bod 2 tohoto usnesení), jejichž sjednání bylo soudy shledáno jako neplatné, vznikl oprávněné nárok na smluvní pokutu za dobu od 8. 1. 2003 do 23. 2. 2004 pouze ve výši 104 550 Kč. Ke dni zahájení exekuce, tj. ke dni 4. 8. 2011, povinní na pohledávku oprávněné zaplatili 1 208 494 Kč, přičemž po právu oprávněné dlužili pouze částku ve výši 854 550 Kč (750 000 Kč na jistině a 104 550 Kč na smluvní pokutě), fakticky tak přeplatili částku 353 944 Kč. Exekuce proto byla nařízena nedůvodně, neboť pohledávka oprávněné byla uhrazena nejpozději ke dni 23. 4. 2004. S ohledem na uvedené odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, že byly splněny předpoklady, aby nařízená exekuce byla v celém rozsahu zastavena.
8. K náhradě nákladů exekuce odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že oprávněná zavinila zastavení exekuce, je povinna podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění, k náhradě nákladů exekuce. Základem pro určení odměny exekutora je částka vymoženého plnění. V posuzované věci nicméně stěžovatel nic nevymohl, neboť jistota složená spolu s podáním návrhu na odklad exekuce do doby pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce nemá povahu vymoženého plnění. Odměnu stěžovatele proto tvoří podle §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění do 31. 3. 2017 (dále jen "exekuční tarif") částka 3 000 Kč, tedy 3 630 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Další náklady exekuce představují hotové výdaje exekutora ve výši 3 500 Kč, tedy 4 235 Kč včetně daně z přidané hodnoty (§13 odst. 1 exekučního tarifu). Celkem tak náklady exekuce tvoří částku 7 865 Kč.
9. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele proti výroku o nákladech exekuce odmítl z důvodu nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že částka ve výši 1 985 093,40 Kč složená povinnými dne 23. 10. 2012 byla dle úředního záznamu předchozího soudního exekutora č. j. 014 EX 2227/11-79a výslovně povinnými označena za dobrovolné plnění v exekučním řízení, není proto pochyb, že se jednalo o vymožené plnění, které bylo povinnými uhrazeno pod tíhou exekuce. Stanovení výše náhrady nákladů exekuce je dle stěžovatele v rozporu s platným právem (§3 odst. 1 exekučního řádu a §5 a §6 exekučního tarifu), dobrými mravy a legitimním očekáváním; náhrada nákladů exekuce zabezpečuje nezávislost exekutora na státu. Stěžovatel učinil v průběhu exekuce velké množství úkonů, přičemž nemohl nijak ovlivnit ani nařízení exekuce, ani její následné zastavení; k zastavení exekuce došlo z důvodu na straně oprávněné. Stěžovatel poukazuje na hrubý nepoměr mezi náhradou nákladů řízení přiznané povinným a náhradou nákladů exekuce přiznané stěžovateli. Exekuční řízení bylo co do počtu úkonů, jejich objemu a náročnosti mimořádně složité; stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně rekapituluje celé exekuční řízení. Stěžovatel upozorňuje, že náklady exekuce byly v rámci exekučního řízení řádně určeny příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 10. 2012 č. j. 014 EX 2227/11-79, přičemž proti tomuto rozhodnutí nepodala oprávněná žádné námitky. Svou argumentaci stěžovatel podporuje odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983.
11. Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v postupu Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, aniž by se jím meritorně zabýval. Namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení citelně zasahuje do majetkové sféry účastníků řízení, a upozorňuje, že předcházející právní úprava podání dovolání i proti výroku o náhradě nákladů řízení umožňovala. Stěžovatel zdůrazňuje, že náklady soudního exekutora nejsou příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným nárokem, a konstatuje, že povaha nákladů exekuce je dlouhodobě diskutovanou teoretickou otázkou, která zatím nebyla soudy závazně zodpovězena. Stěžovatel rovněž namítá, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se nevypořádal s jeho argumentací, napadené rozhodnutí proto není řádně odůvodněné a porušuje tak čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je nicméně přípustná, jak bude blíže vysvětleno dále, pouze v části, v níž směřuje proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
15. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře ctí zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srv. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017].
16. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. h) téhož zákona, které ve znění účinném od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatele, zde přitom dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Posouzení dovolání se opírá o citované zákonné ustanovení, přičemž připodobnění nákladů exekuce k nákladům účastníka řízení vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 ze dne 15. 2. 2006. Výkladová východiska Nejvyššího soudu nejsou z ústavněprávního hlediska neudržitelná a v takovém případě Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného Nejvyšším soudem, který je ze zákona ke sjednocování výkladu předmětné právní úpravy příslušným. V nepřípustnosti dovolání nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu, neboť dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany. Stěžovatel mohl (a měl) proti výroku o nákladech exekuce v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci brojit přímo ústavní stížností tak, jak to ostatně činí ostatní soudní exekutoři, brojí-li proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech exekuce (srv. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/20 ze dne 17. 3. 2020 či sp. zn. III. ÚS 3827/19 ze dne 14. 4. 2020). Pokud jde o vytýkaný nedostatek odůvodnění v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud postupoval podle §243f odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení; vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo ex lege nepřípustné, tak Nejvyšší soud nebyl povinen vypořádávat stěžovatelovu dovolací argumentaci.
17. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelem podané dovolání nelze pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V posuzovaném případě se neuplatní ani §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jelikož dovolání stěžovatele bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (ve znění účinném od 30. 9. 2017), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro uvážení prostor. Dovolání stěžovatele tak nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto na základě uvážení soudu, ale bylo posouzeno jako nepřípustné ex lege. Vzhledem k výše uvedenému počala dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti běžet ode dne doručení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci stěžovateli, tj. dne 13. 8. 2018. Ústavní stížnost byla stěžovatelem podána dne 5. 8. 2019, ústavní stížnost je proto opožděná.
18. Nad rámec nutného odůvodnění Ústavní soud k stěžovatelově argumentaci proti stanovení výše nákladů exekuce odvolacím soudem stručně konstatuje následující. Podle §11 odst. 2 exekučního tarifu, ve znění účinném do 31. 3. 2017, zanikne-li oprávnění
exekutora k vedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo změnou exekutora podle §51 písm. a), b) a d) zákona, činí odměna exekutora, jehož oprávnění zaniklo, 3000 Kč, nestanoví-li se dále jinak. Podle §11 odst. 3 exekučního tarifu, pokud exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 2 zaniklo jeho oprávnění k vedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle §6 z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2. Odvolací soud řádně odůvodnil, že vzhledem k tomu, že povinní od počátku exekuce oprávněné nic nedlužili a exekuce neměla být vůbec nařízena, stěžovatel žádné peněžité plnění nevymohl (a ani s ohledem na neexistenci dlužného plnění nemohl). Namítá-li stěžovatel nespravedlnost takového závěru s odůvodněním, že nařízení exekuce bylo zaviněno oprávněnou, Ústavní soud podotýká, že závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s výše citovanou právní úpravou. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/17 ze dne 14. 8. 2018 (200/2018 Sb.) plénum Ústavního soudu připomnělo, že nalezení optimálního způsobu stanovení náhrady nákladů exekuce a odměny soudního exekutora je v kompetenci Parlamentu České republiky a exekutivy. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor nemůže pověření soudu k provedení exekuce odmítnout, přísluší mu odpovídající odměna za vykonanou práci; samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, však není protiústavní (srv. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012). Stanovení odměny dle výše citovaných usnesení exekučního tarifu v případě, kdy exekuce neměla být vůbec nařízena, Ústavní soud aproboval v řadě svých předchozích rozhodnutí (srv. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3827/19 ze dne 14. 4. 2020 či sp. zn. I. ÚS 3390/19 ze dne 4. 2. 2020).
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu