ECLI:CZ:US:2020:2.US.2574.20.1
sp. zn. II. ÚS 2574/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. prosince 2019 č. j. 30 P 100/2017-3631 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2020 č. j. 101 Co 122/2020-3841, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti podané podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy a právo na rodičovství podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Okresní soud v Příbrami svěřil rozsudkem napadeným ústavní stížností nezletilou dceru stěžovatele do péče matky (výrok I.) a stěžovatele zavázal s účinností od 19. 4. 2017 přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně a s účinností od právní moci rozsudku částkou 3 000 Kč měsíčně. Dlužné výživné nebylo stěžovateli vyměřeno (výrok II.). Výrokem III. upravil okresní soud styk stěžovatele s nezletilou tak, že je oprávněn stýkat se s nezletilou vždy první středu v dubnu, první středu v srpnu a první středu v prosinci každého kalendářního roku vždy od 14:00 hodin do 15:00 hodin v zařízení SVP‚ Přední Chlum Orlíček, o.p.s., za asistence osob pověřených tímto zařízením.
3. K odvolání podanému stěžovatelem proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé s účinností od 19. 4. 2017 částkou 2 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 12. 2019 a nadále částkou 3 000 Kč měsíčně. Ve výroku III. pak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou vždy třetí středu v lednu, třetí středu v květnu a třetí středu v září každého kalendářního roku v době od 14:00 hodin do 15:00 hodin v zařízení SVP Přední Chlum Orlíček za asistence osob pověřených tímto zařízením.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů a zpochybnil provedené důkazní řízení. Stěžovatel uvedl, že v soudním řízení předložil množství důkazů, které prokazovaly, že v době, kdy měl nezletilou v péči, se o ni řádně staral a pečoval o ni ve smyslu jejího fyzického, psychického a intelektuálního vývoje. Stěžovatel rovněž zpochybnil správnost znaleckého posudku vypracovaného znalkyní PhDr. V. Strakovou, neboť je podle jeho tvrzení založen na domněnkách znalkyně. Stěžovatel namítal, že v provedeném soudním řízení došlo k podstatnému vychýlení z principu rovnosti účastníků a práva na spravedlivý proces ve smyslu volného hodnocení důkazů.
5. Stěžovatel má za to, že celé řízení bylo vedeno tak, že tvrzení matky byla brána i jako důkaz o jejích schopnostech ve věci péče o nezletilou a jeho tvrzení, podpořená důkazy, pak byla bagatelizována na úroveň nevýznamnosti. Soudy odmítly nechat zpracovat revizní znalecký posudek, a to i přes výslovný návrh stěžovatele a přes skutečnost, jak drastickým způsobem rozhodly o právech a povinnostech stěžovatele vůči nezletilé, kde jej fakticky i právně vyloučily z jejího života.
III.
Procesní podmínky řízení
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení tvrzených základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) a ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
9. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Oba ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
10. Krajský soud v Praze dovodil, že okresní soud nepochybil, pokud nezletilou svěřil do péče matky, neboť je třeba nezletilé zajistit stabilní prostředí a střídavá péče se ukázala v daném případě jako nevhodná, neboť při střídavé péči by na psychiku nezletilé byly kladeny nepřiměřené nároky z důvodu odlišnosti dvou výchovných prostředí. Odvolací soud se zabýval i otázkou styku stěžovatele s nezletilou, zvažoval, zda asistovaný styk v rozsahu 3 x ročně není nedostatečný. Po zhodnocení všech skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné. Podle závěru učiněného odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení nebyla shledána potřeba zpracování revizního znaleckého posudku, popřípadě doplnění dokazování audionahrávkami založenými stěžovatelem do spisu, neboť dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu pro rozhodnutí ve věci samé před soudem prvního stupně a doplněno v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud nepřistoupil ani k provedení pohovoru s nezletilou, neboť nezletilá byla v průběhu posledních tří let vyšetřována psychologicky nejméně 5 x a další zjišťování jejího názoru by mohlo vést k její viktimizaci a neurotizaci.
11. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné svévoli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu