ECLI:CZ:US:2020:2.US.2657.20.1
sp. zn. II. ÚS 2657/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. C. N., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 11 Tdo 453/2020-5343, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2019 č. j. 1 To 41 /2019-4920 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2018 sp. zn. 33 T 3/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 11 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku. 3. Podle výroku rozsudku měl stěžovatel kooperovat na jednání spočívajícím ve vzájemné dohodě, součinnosti, dělbě úkolů při provozu pěstírny na adrese S., okres F., když zde mělo dojít skrytým způsobem k vypěstování několik tisíc kusů kultivaru konopí. Měl tak činit s vědomím, že z následně vyrobeného množství marihuany lze očekávat získání finančních prostředků ve výši 5 mil. Kč. Stěžovatel měl být dále osobou vystupující pod přezdívkou "K.", která dohodla pronájem nebytového prostoru ve S. s provozovatelem L. W. za měsíční nájemné ve výši 80 000 Kč a měl být osobou podílející se na obstarání pěstební technologie. Podílet se měl také na sestavení jednotlivých komponentů této technologie do funkčního celku v pěstírně ve S.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a dále v extrémních rozporech mezi skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně a provedenými důkazy, které ačkoliv namítal již v dovolání, dovolací soud jim nepřisvědčil. Pokud se Ústavní soud neztotožní s námitkami stěžovatele odůvodňující extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, pak jsou podle stěžovatele minimálně naplněny předpoklady aplikace zásady in dubio pro reo. Tato zásada je stěžejní zásadou trestního procesu a bez řádné aplikace této zásady nemůže existovat spravedlivý proces. Stěžovatel od počátku trestního řízení kategoricky popírá spáchání předmětného skutku, za který byl odsouzen.
6. Stěžovatel namítá, že soudy nižších stupňů shodně a zcela záměrně opomíjí skutečnost, že ačkoliv měl podle nich být zapojen do organizované skupiny čítající vícero lidí, tak nikdo z ostatních spoluobviněných v rámci svých výpovědí zapojení stěžovatele v dané věci nepotvrdil. Stěžovatel rozporoval již v dovolání nezákonnost odposlechů, nicméně dovolací soud tuto námitku vyhodnotil jako neopodstatněnou s tím, že příkazy k odposlechům na zájmová telefonní čísla, vydané Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 16. 3. 2017 a dne 21. 3. 2017 jsou v souladu se všemi zákonnými požadavky. S takovým obecným paušálním vyhodnocením se však stěžovatel neztotožňuje. Příkazy k odposlechům jsou sice rozhodnutím sui generis, ale na jejich odůvodnění jsou podle ustálené judikatury kladeny požadavky minimálně v rozsahu §134 tr. řádu. Stěžovatel namítá, že tyto příkazy mohou být vydány až ve chvíli, kdy policejní orgán disponuje dostatečně konkrétními a validními poznatky, ze kterých vyplývá, že se osoba, vůči níž je příkaz realizován, skutečně dopustila protiprávního jednání. V daném případě má stěžovatel za to, že uvedená podmínka splněna nebyla, když míra takového stupně podezření zde nebyla naplněna a dané příkazy (ani návrhy) tedy neměly být vůbec vydány (realizovány).
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
10. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
11. Ústavní soud z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že ten v případě dovolání stěžovatele dospěl k závěru, že většinou svých v dovolání uplatněných námitek opětovně usiloval o zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se k jeho zapojení do předmětné trestné činnosti a své námitky tak znovu postavil na odmítnutí všech klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině. K tomu uvedl, že oba nižší soudy se v této věci obdobnými námitkami stěžovatele již v předchozích stadiích trestního řízení pečlivě zabývaly a v potřebné míře zkoumaly jak skutečnost, zda je pachatelem uvedeného trestného činu, tak stanovení jeho identity v rámci zajištěné telefonické komunikace. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je přitom Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, což v dané věci prokázáno nebylo. Závěry o podílu stěžovatele na dotčené trestné činnosti navazují na zjištění učiněná v rámci provedeného dokazování (především na rozbor důkazů k identitě uživatele sporného telefonního čísla, kterak jej krajský soud provedl v hodnotící pasáži obsažené v odstavcích 167. až 183. odůvodnění svého rozsudku). Nalézací soud měl pro zjištění skutkového stavu k dispozici mimo jiné i výpověď spoluobviněného H. A. D. a ostatní ve věci provedené důkazy, přičemž v případě rozporů mezi nimi se s těmito řádně vypořádal.
12. K námitce údajné nezákonnosti příkazů Okresního soudu ve Frýdku-Místku k zajištění údajů o telekomunikačním provozu podle §88a tr. řádu, potažmo i návrhů k jejich provedení, a to v důsledku absence dostatečných poznatků o zapojení obviněného do prověřované trestné činnosti, Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že předmětné úkony po stránce formální naplňují všechny zákonné požadavky a je z nich po stránce materiální dostatečně zřejmé, že pro účely trestního řízení je tento postup nezbytný pro ověření podezření o zapojení stěžovatele do organizované trestné činnosti páchané vysoce konspirativním způsobem. Taktéž konkrétní důvody vedoucí k podezření o zapojení stěžovatele do této trestné činnosti shledal Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dostatečnými, když v dané věci byly splněny požadavky dané zákonem, ježto výše uvedený příkaz obsahoval veškeré náležitosti, včetně základních známých skutkových okolností prověřované věci, které dostatečným způsobem odůvodňovaly jeho vydání.
13. Argumenty ohledně údajné nezákonnosti provedených odposlechů se již velmi podrobně zabývaly obecné soudy a jejich odůvodnění zjištěné zákonnosti těchto odposlechů neshledává Ústavní soud ústavně nepřijatelnými. Nad to ve shodě s obecnými soudy poukazuje i na to, že stěžovatel byl usvědčen i jinými důkazy, než jen provedenými odposlechy. K námitkám stěžovatele, že ze strany policejního orgánu a následně navrhujícího státního zástupce nebyly odposlechy dostatečně podloženy jinými relevantními zjištěními, řádně dokládajícími zapojení jeho osoby na prověřované trestné činnosti, Ústavní soud připomíná, že příkaz k odposlechu je zpravidla vydán na samém počátku trestního řízení vedeného proti konkrétní osobě, tedy ještě před zahájením stíhání. V této fázi trestního řízení logicky nemůže obsahovat veškeré relevantní skutečnosti, jež by byly spolehlivě a ve všech detailech objasněny a prokázány. Postačí, je-li příkaz k odposlechu podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání zákonem kvalifikovaného trestného činu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 615/06). Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán na základě opodstatněného podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Šlo tedy o závažnou drogovou trestnou činnost, která byla páchána skrytou formou, takže nelze pochybovat o tom, že povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního prostředku představovalo přiměřený a nezbytný prostředek pro její objasnění.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
16. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu