ECLI:CZ:US:2020:2.US.2684.20.1
sp. zn. II. ÚS 2684/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Koláře, právně zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Novotného lávka 5, Praha 1 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2020 č. j. 15 C 183/2018-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že je v rozporu s jeho základními právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v civilním soudním řízení týkajícím se žaloby o zaplacení částky 8 372 Kč s příslušenstvím, kterou podal stěžovatel proti společnosti RCI Financial Services, s. r. o. (dále jen "žalovaná" nebo "věřitel"). Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve konstatoval, že stěžovatel byl v rozhodné době statutárním orgánem společnosti DAZUI s. r. o. Stěžovatel jakožto třetí osoba dlouhodobě plnil za společnost DAZUI s. r. o. (dlužník) žalované společnosti RCI Financial Services, s. r. o., (věřitel) splátkový kalendář úvěru poskytnutého na hrazení části kupní ceny osobního vozidla. V rámci toho i dne 22. 6. 2015 za dlužníka dobrovolně a vědomě zaslal na účet žalované platbu označenou jako "splátka úvěru za vozidlo Renault, DAZUI s. r. o." ve výši 8 372 Kč. Stěžovatel následně tvrdil, že tato platba byla odeslána omylem a navíc v době, kdy byl celý dluh společnosti DAZUI s. r. o. již splacen; žalovaná naopak tvrdila, že v rozhodné době evidovala vůči jmenované společnosti dluh ve výši 8 511 Kč z titulu předmětné úvěrové smlouvy, pročež zaslanou částku na tento dluh započetla. Na základě provedených důkazů vzal obvodní soud za prokázané, že v rozhodné době skutečně existovala pohledávka žalované vůči společnosti DAZUI s. r. o. v uvedené výši. Pokud tedy stěžovatel vědomě a dobrovolně plnil závazek za společnosti DAZUI s. r. o., která byla v rozhodné době pořád dlužníkem žalované, nelze než dospět k závěru, že žalovaná přijala platbu od stěžovatele po právu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ke dni 12. 10. 2015 vystavila žalovaná jmenované společnosti potvrzení o splacení dluhu a zániku uvěrové smlouvy splněním, neboť to nijak nevyvrací závěr obvodního soudu, že v době zaslání sporné platby (tj. přibližně čtvrt roku před vystavením potvrzení) tento dluh existoval. Obvodní soud navíc poznamenal, že stěžovateli zůstává zachováno právo požadovat po společnosti DAZUI s. r. o. vydání bezdůvodného obohacení. Ze všech uvedených důvodu obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 6 534 Kč (výrok II.).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje průběh řízení a důvody, které ho vedly k podání žaloby. Byť si je vědom toho, že se jedná o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci, má za to, že obvodní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti zbraní. Namítá, že obvodní soud založil napadený rozsudek na neprůkazných důkazech, nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nekriticky převzal tvrzení žalované a neumožnil mu tím předkládat důkazy prokazující neexistenci dluhu společnosti DAZUI s. r. o. vůči žalované v době provedení sporné platby. Odůvodnění rozhodnutí je navíc nedostatečné, pročež stěžovatel doposud dle vlastních slov neví, na jaký údajný dluh byla jeho platba započtena, zda tento dluh existoval, jak byl zápočet proveden a ani zda je platný. Nakonec rozporuje i závěr obvodního soudu, že ze stěžovatelem předloženého potvrzení o zániku úvěrové smlouvy splněním (říjen 2015) nelze nikterak dovodit, že v době učinění sporné platby (červen 2015) byl dluh společnosti DAZUI s. r. o. již splacen. Má za to, že tento závěr je nelogický a svévolný.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v soudním řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Předmětem nyní posuzovaného sporu ve věci samé je částka ve výši 8 372 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní; ostatně i samotný stěžovatel tuto skutečnost připouští. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení vymezil pro podání opravných prostředků proti danému rozhodnutí soudu. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, případně dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.); usnesení sp. zn. III. ÚS 1892/20 ze dne 11. 8. 2020].
7. Z toho důvodu Ústavní soud opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž bagatelnost věci zpravidla bez dalšího zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [v podrobnostech srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89); usnesení sp. zn. IV. ÚS 272/20 ze dne 5. 5. 2020]. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou typově složitější a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Výklad přijatý Ústavním soudem přitom nelze chápat jako odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce [srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu v případě odvolání a §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v případě dovolání].
8. Výjimky z naznačeného pravidla budou dle ustálené judikatury shledány pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je napadené rozhodnutí stiženo tak závažnými vadami ústavněprávního charakteru nebo má tak závažný negativní dopad do právní či majetkové sféry stěžovatele, že posuzovaná věc získá i ústavněprávní rozměr. Jinými slovy, nepředstavuje-li napadené rozhodnutí extrémní vybočení ze standardů, jež jsou z pohledu práva na spravedlivý proces esenciální pro zjišťování skutkového stavu věci a pro jeho právní posouzení, Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů [v podrobnostech srov. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139); nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583); usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013; usnesení sp. zn. III. ÚS 4497/12 ze dne 12. 12. 2012]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti řádně vysvětlil a případně doložil, proč věc i přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014].
9. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být s ohledem např. na své osobní, sociální či majetkové poměry napadeným rozhodnutím podstatně dotčen ve své majetkové sféře (kvantitativní hledisko). Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž řádně a přesvědčivě nevyložil, z jakých důvodů by měl Ústavní soud shledat dostatečně intenzivní - extrémní - zásah do některého z jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod (kvalitativní hledisko). Nakonec stěžovatel nepředložil ani argumenty svědčící o tom, že věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou, resp. stěžovatelovy individuální zájmy. Naopak Ústavní soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že ve věci bylo provedeno dokazování, které svým rozsahem a podrobností odpovídá složitosti posuzovaného případu a nijak zásadně nevybočuje ani z limitů práva na spravedlivý proces, ani ze standardů typických pro dokazování v obdobně složitých kauzách. Obvodní soud následně na základě provedených důkazů učinil skutková zjištění, které se nejeví být svévolnými, nelogickými nebo stojícími v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z těchto skutkových zjištění pak obvodní soud dovodil odpovídající právní závěry a své rozhodnutí odůvodnil sice zjednodušeným způsobem, jak mu občanský soudní řád dovoluje (viz §157 odst. 4 ve spojení s §202 odst. 2 citovaného zákona), avšak řádně, srozumitelně a koherentně. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce navíc měli dostatečný prostor k tomu, aby se na ústních jednáních vyjádřili k věci. Ústavní soud proto nemohl konstatovat, že by došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nebo zásady rovnosti zbraní.
10. Nad rámec uvedeného však Ústavní soud podotýká, že je poněkud překvapivé, že s ohledem na mimořádně malý rozsah spisového materiálu a relativně nízkou složitost věci trvalo soudní řízení v jednom stupni přibližně dva roky, přičemž mezi jednotlivými ústními jednáními ve věci byl více než ročný odstup. Stěžovatel proti tomu však nijak nebrojil ani v ústavní stížnosti a patrně ani jinými prostředky (srov. §164 nebo §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud se proto touto otázkou dále nezabýval.
11. Dále Ústavní soud podotýká, že stěžovatel svou ústavní stížností formálně napadá také výrok rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení, avšak neuplatňuje žádné argumenty svědčící o jeho protiústavnosti. Ústavní soud proto pouze stručně poznamenává, že ani v tomto rozsahu nelze považovat napadené rozhodnutí za rozporné se základními právy stěžovatele.
12. Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu