ECLI:CZ:US:2020:2.US.27.20.1
sp. zn. II. ÚS 27/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, se sídlem Lesní Jakubov 44, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 7 Tdo 1134/2019-849 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2019 č. j. 5 To 85/2018-742, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 12. 4. 2018 č. j. 10 T 6/2016-657 uznán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání státní zástupkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku, zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Dovolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti provedenému dokazování a zjištění rozhodných skutkových okolností. Namítá, že odvolací soud znovu nehodnotil nalézacím soudem provedené dokazování, neprovedl některé ze stěžovatelem navržených důkazů a nepřihlédl k výpovědím poškozených z opatrovnického řízení. Dále uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily právní otázku nepřetržitosti jeho protiprávního jednání.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva.
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel nijak neodůvodňuje, jakým způsobem a proč má jeho věc ústavněprávní rozměr ve smyslu v předchozím bodě vymezeného rámce. Obecné soudy své právní i skutkové závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, řádně odůvodnily. Odvolací soud mohl v souladu se zákonem hodnotit jen ty důkazy, které provedl v řízení o odvolání; těžiště dokazování a hodnocení důkazů spočívá v řízení před nalézacím soudem. Provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby opětovně hodnotil údajné nesrovnalosti ve výpovědích poškozených. Bylo úkolem obecných soudu srozumitelně a logicky vysvětlit, proč uvěřily výpovědi toho či onoho vyslýchaného (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012), což v přezkoumávané věci obecné soudy učinily. Závěry obecných soudů nejsou z ústavního pohledu neudržitelné. Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková. v. r.
předsedkyně senátu