ECLI:CZ:US:2020:2.US.2725.19.1
sp. zn. II. ÚS 2725/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem Mořinka 70, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019 č. j. 17 Co 16/2019-456 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2018 č. j. 8 C 282/2013-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti k žalované K. J. H. (dále jen "žalovaná"), a to od 1. 10. 2012. Vyživovací povinnost vůči žalované ve výši 4 500 Kč měsíčně byla stěžovateli uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012 č. j. 19 Co 420/2012-286.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že vyživovací povinnost stěžovatele k žalované (viz předchozí bod) zrušil ke dni 20. 10. 2016 (výrok I.). Dále návrh v části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení nebo snížení vyživovací povinnosti pro žalovanou za období od 1. 10. 2012 do 19. 10. 2016, zamítl (výrok II.) Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud uvedl, že žalovaná souhlasila se zrušením vyživovací povinnosti stěžovatele ke dni 20. 10. 2016, neboť ukončila studium na vysoké škole. Z provedených důkazů soud zjistil, že stěžovatelka zahájila dne 1. 9. 2010 studium na vysoké škole. Oproti tomu stěžovatel nedoložil ani soudu jinak nesdělil, jaké jsou (byly) jeho příjmy v období od roku 2012 dosud; ze zaslané výpovědi pouze plyne, že stěžovatel ukončil pracovní poměr dohodou v roce 2008.
4. Městský soud k odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl tak, že odvolání do výroku I. rozsudku odmítl (výrok I), ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 038,40 Kč. Konstatoval, že stěžovatel není osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku rozhodnutí, kterým bylo jeho žalobě vyhověno (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu označil odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Požadavek stěžovatele na zrušení nebo snížení vyživovací povinnosti k žalované za období od 1. 10. 2012 do 16. 1. 2013 není podle závěrů soudu důvodný pro nepřípustnost reparace dřívějšího, již pravomocného rozhodnutí o výživném. V období od 17. 1. 2013 do 19. 10. 2016 odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, neshledal důvody pro snížení nebo zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele; stěžovateli se nepodařilo prokázat, že v dotčeném období došlo k významné změně v jeho majetkových poměrech. V závěru soud dodal, že neshledal žádná pochybení ani v postupu soudu prvního stupně, který umožnil oběma stranám jednat před soudem, avšak stěžovatel se omezil pouze na písemný kontakt a požadavek, aby se jednání konalo prostřednictvím videokonference. Pro tento postup však soud neshledal dostatečně závažný důvod.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti postupu obecných soudů, které mu neumožnily využít k jeho výslechu videokonferenční hovor a neposkytly mu přes opakovanou žádost seznámit se s metodou výpočtu dříve stanoveného výživného. Dále stěžovatel převážně opakuje své námitky stran jeho dlouhodobé nezaměstnanosti a tedy nemožnosti platit výživné.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství, srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se obecné soudy nedopustily v rámci svého postupu stěžovatelem vytýkaných pochybení. Své závěry odůvodnily způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Není možné vytýkat obecným soudům, že nepřistoupily k výslechu stěžovatele, který jinak se soudy podle dostupných informací téměř nekomunikoval, prostřednictvím videokonferenčního hovoru. Svůj postup nadto řádně zdůvodnily, neopomněly uvést ani to, že stěžovatel soudu nezaslal téměř žádné požadované důkazy a ani jinak neprokázal výši příjmů v daném období. Soudy přitom poukázaly i na "dobrovolný" způsob ukončení pracovního poměru stěžovatele, který přivodil ztrátu jeho výdělku. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu