ECLI:CZ:US:2020:2.US.2805.20.1
sp. zn. II. ÚS 2805/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., právně zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Brně, Ambrožova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 849/2020-977 ze dne 26. 8. 2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 6/2020-915 ze dne 27. 2. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 43 T15/2018-831 ze dne 30. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl uznán vinným pokusem zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §141 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil uvedeného pokusu zločinu v podstatě tím, že po slovní výměně názorů s poškozeným ohledně účasti syna poškozeného na kurzech plavání (kdy poškozený užil řadu vulgárních výrazů), ho začal pronásledovat. Poškozený před ním utíkal, přitom nezjištěným způsobem vytáhl legálně drženou nabitou pistoli a třikrát vystřelil do vzduchu, přičemž stěžovatel jej stále pronásledoval a ještě před třetím výstřelem se snažil poškozeného odzbrojit, kdy mu ruku s pistolí tlačil směrem do boku, a došlo k výstřelu do vzduchu. Stěžovatel se v důsledku střelby dostal do stavu přechodné duševní poruchy, tzv. akutní reakce na stres, silné a prudké emoční reakce spojené s výrazně úzkostným prožíváním, intenzivním strachem, úlekem, zmatkem a zúžením vědomí s neschopností se komplexně v situaci plně rozumově orientovat, dále pronásledoval poškozeného a došlo mezi nimi k fyzické potyčce. Při ní stěžovatel poškozeného několikrát uhodil pěstí a snažil se jej odzbrojit, poškozený se bránil kopy nohama, ale podlehl fyzické převaze stěžovatele a upadl. Přesto na něj stěžovatel dále útočil a snažil se odejmout poškozenému zbraň a přitom došlo k prvnímu nechtěnému výstřelu. Poškozený se neustále bránil tím, že ležící na zemi proti stěžovateli kopal nohama. Poté, co se stěžovatel zmocnil zbraně, tuto namířil na poškozeného zvedajícího se ze země a vystřelil směrem do oblasti jeho ramen vlevo a způsobil mu zranění a bezvědomí, kdy v důsledku těchto zranění byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě a byl zachráněn jen díky rychlé specializované lékařské pomoci.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
4. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci. Soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně dle §2 odst. 6 tr. řádu, neboť provedené důkazy nehodnotily tak, aby na jejich základě učinily logická a důsledná skutková zjištění. V hodnocení důkazů jsou podstatné vnitřní rozpory, mající dopad na logiku skutkových zjištění soudu vycházející z toho, že zejména nalézací soud se v rozhodných okolnostech důsledně a logicky nevypořádal se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje v jejich vzájemných souvislostech. Stěžovatel namítá, že nic z toho, co je mu kladeno za vinu, se mu v průběhu dosavadního řízení nepodařilo prokázat bez důvodných pochybností. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od počátku této trestní věci namítá, že jednal ve skutkovém omylu, případně v mezích nutné obrany, a jeho jednání tak nenaplňuje znak skutkové podstaty trestného činu. V ústavní stížnosti pak stěžovatel obsáhle komentuje skutkový děj a cituje z výpovědí svědků. Dále stěžovatel uvedl, že ve věci jako předseda senátu rozhodoval JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., který byl v nedávné době činný jako soudce Vrchního soudu v Olomouci. Podle stěžovatele by tento soudce neměl rozhodovat kauzy rozhodované Vrchním soudem v Olomouci z doby, kdy byl ještě aktivním soudcem u tohoto soudu, protože lze v jeho možném rozhodování najít možný znak podjatosti s ohledem na kolegiální vztahy se soudci Vrchního soudu v Olomouci, které se mohou projevovat i v jeho rozhodovací činnosti o podaných dovoláních v kauzách směřujících proti rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
8. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Ústavní soud z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že ten se stěžovatelovými námitkami, které lze podřadit pod uplatněný dovolací zevrubně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. K namítnutému skutkovému omylu dovolací soud uvedl, že ze soudy učiněných skutkových zjištění nevyplývají skutečnosti, které by stěžovateli umožnily se domnívat, že zachází s pouhou neletální atrapou zbraně, a to ať už plynovou, nebo i kuličkovou. Jeho jednání, kdy se zbraně snažil za každou cenu zmocnit, stejně jako následné zacházení se zbraní a výstřel do oblasti ramen, vylučuje jeho domněnku o tom, že by zbraň nebyla letální, přičemž složitější úvahy stěžovatele v tomto směru nebyly s ohledem na jeho znalecky potvrzené mentální rozpoložení rovněž možné. Navíc žádný z výstřelů nesměřoval přímo na stěžovatele, nemohl tudíž z pouhé skutečnosti, že sám nebyl při incidentu zraněn, předpokládat, že jsou náboje slepé, případně že je zbraň pouhou atrapou. S možným posuzováním pravosti zbraně stěžovatelem, stejně jako s námitkou skutkového omylu, se zevrubně zabýval soud prvního stupně.
10. Co se týče námitky, dle které stěžovatel v daném případě postupoval v mezích nutné obrany, Nejvyšší soud uvedl, že jeho jednání ve chvíli, kdy reagoval na konání poškozeného, který vytáhl zbraň a potencionálně by s ní mohl ohrožovat stěžovatele i okolí, by se dalo pokládat za jednání v nutné obraně, a to i s ohledem na akutní stresovou reakci stěžovatele. Avšak v době, kdy byl poškozený již na zemi a stěžovatel jej odzbrojil, poškozený již nemohl ani stěžovatele, ani okolí jakkoli dále ohrožovat. V takovém případě, kdy byl poškozený na zemi a odzbrojen (byť se mohl pokoušet ze země zvednout), jeho útok již fakticky skončil. S ohledem na ukončení útoku a na zjevnou fyzickou převahu stěžovatele a na to, že se zmocnil zbraně poškozeného, pak jeho jednání, kdy poškozeného střelil do oblasti hrudníku, již zcela vybočilo z mezí nutné obrany. Soud prvního stupně pak podle názoru Nejvyššího soudu správně k této skutečnosti přihlédl jako k polehčující okolnosti podle §41 písm. g) tr. zákoníku
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
13. Námitka stěžovatele týkající se osoby soudce JUDr. Petra Angyalossyse, Ph.D., je v ústavní stížnosti odůvodněna natolik neurčitě a vágně, že ji nelze považovat za námitku podjatosti tohoto rozhodujícího soudce, kterou by se měl Ústavní soud podrobněji zabývat. Optikou argumentace stěžovatele by se totiž tento soudce nemohl podílet na žádném rozhodování dovolacího soudu, jehož předmětem by bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, což je samozřejmě řešení zcela nepřiměřené.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu