ECLI:CZ:US:2020:2.US.2830.20.1
sp. zn. II. ÚS 2830/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 8. července 2020, č. j. 1 T 124/2014-1055, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2020, č. j. 7 To 288/2020-1061, za účasti Okresního soudu v Blansku a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 9. 2014, č. j. 1 T 124/2014-964, který nabyl právní moci dne 12. 9. 2014, uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 8. 7. 2020, č. j. 1 T 124/2014-1055, rozhodl, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020, č. j. 7 To 288/2020-1061, že se podle §83 odst. 1 tr. zákoníku za použití §330 odst. 1 tr. ř. nařizuje výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání tří let, uložený výše uvedeným pravomocným rozsudkem, pro jehož výkon se stěžovatel zařazuje do věznice s ostrahou. Proti posledním dvěma rozhodnutím obecných soudů (specifikovaným i v záhlaví) stěžovatel brojí ústavní stížností.
3. Z přiložených dokumentů a obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá následující. Stěžovatel se v průběhu zkušební doby výše uvedeného podmíněně odloženého trestu dne 27. 9. 2015 dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když řídil motorové vozidlo, ačkoli mu byla tato činnost rozhodnutím správního orgánu zakázána. Za tento přečin byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 12 T 202/2015-28, v právní moci dne 19. 2. 2016, uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let a dále mu byl uložen peněžitý trestu v celkové výši 18 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.
4. Dne 2. 5. 2019, tedy ve zkušební době podmíněného odsouzení, však stěžovatel znovu řídil motorové vozidlo, ačkoli mu byla tato činnost zakázána. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 8. 2019, č. j. 2 T 85/2019-45, v právní moci dne 9. 10. 2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 To 337/2019-62, byl za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Z uloženého (a přeměněného) nepodmíněného trestu odnětí svobody byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 6. 2020, č. j. 21 PP 101/2020-24, podmíněně propuštěn.
5. Stěžovatel uvádí, že Okresní soud v Blansku mohl o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody rozhodnout kdykoli v průběhu pětileté zkušební doby. O nařízení výkonu trestu však bylo rozhodnuto 2 měsíce před skončením jednoleté lhůty podle §83 odst. 3 tr. zákoníku.
6. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, z něhož dovozuje a obsáhle cituje, že výjimečnost okolností případu jako hledisko uvedené v §86 odst. 1 tr. zákoníku může spočívat i v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která je v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že by se na něj měl výjimečný postup předvídaný uvedeným ustanovením vztahovat. Stěžovatel nesouhlasí s výkonem v pořadí třetího trestu odnětí svobody tentokrát v délce tří let, jelikož by měl vykonat kumulovaný trest v délce 4 let a 4 měsíců. Stěžovatel údajně obecným soudům navrhoval i možnost použití výjimečného postupu ponechání podmíněného odsouzení v platnosti zejména s ohledem na svůj zdravotní stav, který podle jeho názoru zcela vylučuje nástup výkonu trestu odnětí svobody. Výjimečnost pak spatřuje i v kumulaci (řetězení) výkonů trestu odnětí svobody. Celková doba výkonu trestu je dle něj nepřiměřená k závažnosti trestné činnosti, které se dopustil, a ztěžuje i jeho nápravu a znovuzařazení do společnosti. Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu vztahující se k rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Stěžovatel srovnává ukládání trestů za souběh a za recidivu. Dodává, že vyhlášení rozsudku nehraje samo o sobě natolik zásadní roli z hlediska varování pachatele. Zahraniční literatura (uvedená ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu) za sdělení morálního odsouzení označuje až výkon trestu, neboť až ten morální odsouzení znásobuje. Příkladem nízké odrazující role vyhlášeného rozsudku je pak údajně i stěžovatel.
7. Obecné soudy se však při nařízení výkonu trestu nijak nezabývaly otázkou nařízení dříve uložených podmíněně odložených trestů odnětí svobody ani tím, že stěžovatel byl dne 9. 6. 2020 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Nyní nařízený tříletý trest odnětí svobody je pro stěžovatele demotivující a není nutný pro jeho nápravu.
II.
8. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
11. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
12. Zákonodárce umožňuje, aby soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného mohl ponechat podmíněně odložený trest odnětí svobody v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a to za současného učinění dalších opatření vyjmenovaných v §83 odst. 1 tr. zákoníku. Zákonodárce tímto dal jasně najevo, že nepředpokládá zautomatizované jednání soudců, dopustil-li se pachatel ve zkušební době dalšího trestného činu. I pokud pachatel v průběhu zkušební doby spáchá trestný čin, tak soud nutně nemusí přistoupit k nařízení výkonu trestu odnětí svobody, ale výjimečně může zohlednit zvláštní okolnosti případu či specifika na straně odsouzeného a ponechat podmíněné odsouzení v platnosti.
13. Judikatura ani teorie neklade na obecný soud rozhodující o osvědčení striktní požadavky ohledně načasování okamžiku vhodného pro rozhodnutí o něm. V zásadě může rozhodnout o neosvědčení, resp. o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, kdykoli v průběhu zkušební doby, pokud stěžovatel nevede řádný život. Může tak případně učinit i v průběhu jednoho roku od uplynutí zkušební doby (ve smyslu §83 odst. 3 tr. zákoníku). Pokud tak soud do uplynutí jednoho roku od konce zkušební doby bez viny odsouzeného neučiní, nastává fikce osvědčení se. Je obecně přijímáno, že soud rozhodující o osvědčení může vyčkat pravomocného rozhodnutí v probíhajícím trestním řízení (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3402/18 ze dne 27. 3. 2019, bod 15). V posuzované věci stěžovatel v průběhu zkušební doby páchal opakovaně protiprávní činnost. Obecné soudy napadenými usneseními rozhodly o nařízení podmíněně odloženého trestu před uplynutím zákonem vymezené doby pro takové rozhodnutí. V tomto směru jejich postup nepředstavuje dotčení stěžovatelových práv. Jedná se toliko o důsledek opakovaného páchání trestné činnosti stěžovatelem. O osvědčení fikcí v případě stěžovatele nedošlo.
14. Stěžovatel se v průběhu zkušební doby opětovně dopustil stejného úmyslného trestného činu (za první přečin mu byl soudem uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody se zkušební dobou a zákazem činnosti, přesto obdobný přečin spáchal znovu) a také úmyslného přestupku obdobného charakteru. Při ukládání trestu za druhý z takto spáchaných přečinů Okresní soud Brno-venkov v rozsudku ze dne 13. 8. 2019, č. j. 2 T 85/2019-45, výslovně uvedl, že ani dva podmíněně odložené tresty odnětí svobody nebyly pro stěžovatele dostatečnou výstrahou a zkušební doba s ohledem na opětovné páchání trestné činnosti v jejím průběhu nepřinesla žádoucí nápravu. Proto přistoupil k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud dále uvedl, že si je vědom toho, že stěžovateli reálně hrozí nařízení výkonu dříve uložených trestů, vyměřil mu proto toliko mírný čtyřměsíční trest odnětí svobody právě v první šestině sazby. Soud přitom výslovně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18 (na nějž nyní odkazuje i stěžovatel) s tím, že jeho závěry Ústavního soudu ke kumulaci trestů při ukládání trestu stěžovateli zohlednil. K výjimečné okolnosti spočívající v kumulaci trestů tak obecné soudy při ukládání trestu po neosvědčení se stěžovatele ve zkušební době přihlédly.
15. Protože námitky stěžovatele směřují předně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
16. Ústavní soud připomíná, že zákonný požadavek vedení řádného života (srov. §83 odst. 1 tr. zákoníku) předpokládá, že se podmíněně odsouzený v průběhu zkušební doby vyvaruje jakékoli protiprávní činnosti, tím méně pak další trestné činnosti. Jednoznačně zásadní důvod, o který se opírají napadená rozhodnutí, spočívá v tom, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil dalších trestných činů, za něž byl pravomocně odsouzen, a přestupku. Tato okolnost sama o sobě představuje dostatečný důvod pro závěr, že ve zkušební době nevedl řádný život.
17. Jen na okraj lze dodat, že aktuální zdravotní stav není hlediskem, které by soud posuzoval při rozhodování o osvědčení či neosvědčení v rámci zkušební doby podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. K ochraně života nebo zdraví odsouzených se zhoršeným zdravotním stavem slouží jiné instituty. Stěžovatel neuvádí, že by mu v jejich využití něco bránilo.
18. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu