ECLI:CZ:US:2020:2.US.2975.19.1
sp. zn. II. ÚS 2975/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimíčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem Na Hradbách 119/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Karviná, 2. oddělení obecné kriminality, ze dne 9. 5. 2019 č. j. KRPT-228271-118/TČ-2018-070372 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 6. 2019 č. j. 2 Nt 2920/2019-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Karviná, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "Policie ČR") a Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie ČR ze dne 9. 5. 2019 došlo v souladu s ustanovením §79a odst. 1 trestního řádu k zajištění finanční hotovosti stěžovatele (celkem přibližně 170 000 Kč; bližší specifikace viz výrok napadeného usnesení), a to po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. 5. 2019 pod sp. zn. 1 ZT-98/2019, ve věci zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že finanční prostředky stěžovatele jsou výnosem z trestné činnosti.
3. Proti usnesení Policie ČR podal stěžovatel (spolu s další obviněnou L. R., nyní D.) stížnost, která byla napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné zamítnuta. Soud konstatoval, že oba obvinění jsou stíháni pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přičemž této činnosti se měli dopouštět ve značném rozsahu. Dále uvedl, že sám stěžovatel připustil, že (přinejmenším) část zajištěné finanční hotovosti (jde o společné finanční prostředky stěžovatele a L. R., nyní D.) pocházela z prodeje marihuany. Na závěr dodal, že stěžovatel ani druhá obviněná nemají pravidelný legální zdroj příjmů, jsou evidováni jako uchazeči o zaměstnání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu Policie ČR, která podle něj bezdůvodně přistoupila k zajištění jeho finančních prostředků, jejichž původ dostatečně - minimálně do výše 50 000 Kč - prokázal (dar od matky, práce z brigád aj). Ústavněprávní argumentace stěžovatele se zúžila pouze na tvrzení, že Policie ČR a okresní soud zcela zřejmě nerespektovali kogentní normy, což zakládá porušení základních práv a svobod stěžovatele.
5. Ústavní soud nejprve musí připomenout své dlouhodobě prezentované závěry, že přípustnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2611/18 ze dne 12. 11. 2018). V rámci zásady subsidiarity uplatňované na jakoukoli realizaci postupu Ústavního soudu při posuzování individuálních ústavních stížností, je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění (viz i shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, bod 51).
6. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo takto dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 369/03 ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004 či sp. zn. I. ÚS 700/19 ze dne 21. 5. 2019).
7. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje spíše pokračující polemiku se závěry, učiněnými ve věci Policií ČR a obecným soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Z pohledu Ústavního soudu nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu