ECLI:CZ:US:2020:2.US.3030.20.1
sp. zn. II. ÚS 3030/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Selementové, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Praha 2, Francouzská 28, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, č. j. 25 Co 108/2020-296 s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného výroku rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 6. 2. 2020 č. j. 12 C 161/2017-250 rozhodl tak, že zamítl stěžovatelčinu žalobu na stanovení povinnosti žalované Oblastní nemocnice Příbram, a.s. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 12 milionů korun, dále bylo rozhodnuto, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Proti nákladovému výroku si podala žalovaná odvolání, poukázala v něm na postup původní žalobkyně, která v předžalobní výzvě stanovila žalované lhůtu k plnění v délce pouhých pěti dnů. I když žalovaná požádala o prodloužení této lhůty s ohledem na právní a medicínskou složitost případu, žalobkyně po uplynutí této lhůty ihned podala žalobu. Poté, co se žalovaná seznámila s posudkem znalce MUDr. Hájka, který dal ve věci žalované zapravdu, navrhla právnímu zástupci žalobkyně zpětvzetí žaloby s tím, že nebude požadovat náhradu nákladů řízení. Přesto se žalobkyně rozhodla v řízení pokračovat. Žalovaná poukázala na to, že je sice obchodní korporací, ale jejím jediným zřizovatelem je Středočeský kraj, tudíž disponuje jen veřejnými finančními prostředky, které jsou určeny k poskytování zdravotních služeb. Soud prvního stupně měl pak pečlivěji zvážit aplikaci §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve vztahu k okamžiku vstupu stěžovatelky do řízení či seznámení se s obsahem znaleckého posudku. S ohledem na tuto argumentaci pak žalovaná požadovala uložit stěžovatelce, aby jí zaplatila náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Praze napadeným výrokem přiznal žalované náhradu nákladů ve výši 427 298 Kč.
3. Tento závěr Krajský soud odůvodnil tím, že si je sice vědom toho, že prvostupňový soud aplikoval §150 o. s. ř. s odkazem na skutečnost, že stěžovatelka zdědila nárok, který uplatňuje po své matce. Další argument okresního soudu pak spočíval v tom, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se nikterak citelně nedotkne majetkové sféry žalované. S těmito závěry však krajský soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil nesouhlas. Poukázal na to, že moderační právo podle §150 o. s. ř. je výjimečným procesním institutem. Bylo prokázáno, že žalovaná postupovala při vyšetření původní žalobkyně lege artis. Žalobkyně byla od počátku právně zastoupena a měla pečlivěji zvážit všechny možná rizika procesního neúspěchu. Zažalovala poměrně vysokou částku a stanovila jen pětidenní lhůtu k plnění. Odvolací soud tak ve smyslu §150 o. s ř. zohlednil pouze skutečnost, že stěžovatelka vstoupila do řízení jako dědička žalovaného nároku původní žalobkyně. Usnesení o tomto vstupu nabylo právní moci dne 17. 4. 2019, a od tohoto okamžiku bylo na vůli stěžovatelky, zda bude v řízení pokračovat či vezme žalobu zpět. Proto odvolací soud přiznal žalované náhradu nákladu řízení pouze za úkony a náklady vynaložené po 17. 4. 2019.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že není správné, aby hradila náhradu na soudní jednání dne 19. 9. 2019 a 14. 11. 2019, neboť to nebyla stěžovatelka, ale soudem ustanovený znalec, MUDr. Petr Hájek, Ph.D., kdo se k jednáním soudu ve dnech 19. 9. 2019 a 14. 11. 2019, odročeným za účelem jeho výslechu, opakovaně a bez omluvy nedostavil, čímž jednání soudu opakovaně zhatil a způsobil navýšení nákladů řízení na straně nejen žalované, ale i stěžovatelky. Poukazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, podle níž "nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod" (viz např. nález ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04, či nález ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2313/08). Stěžovatelka se rovněž odvolává na Evropský soud pro lidská práva, který ve své judikatuře konstatoval, že: "Státy jsou zodpovědné za prodlevy přičitatelné jednání jejich soudních nebo jiných autorit. Jsou také zodpovědné za prodlevy při prezentaci zpráv a posudků soudem ustanovených znalců. Státy mohou být shledány odpovědnými nejenom za prodlevy v řešení jednotlivých případů, ale také za opominutí navýšit zdroje v reakci na probíhající případy, nebo za strukturální nedostatky ve svém soudním systému, jež způsobují prodlevy" (viz např. rozsudek ze dne 7. 7. 2015 ve věci Rutkowski a ostatní proti Polsku ě. 72287/10, 13927/11 a 46187/11, bod 128).
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jeho odůvodnění není neudržitelné. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však obecné soudy nevykročily, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv. K argumentaci o odpovědnosti státu za případné průtahy či náklady způsobené absencí soudního znalce na jednání soudu Ústavní soud podotýká, že v dané věci nebyl žalován stát a že žalovaná nemocnice neodpovídá za případné chyby přičitatelné státu - je-li stěžovatelka přesvědčena, že tu odpovědnost státu je, není možno se jí domáhat vůči žalované, která je korporací zřízenou vyšším územně samosprávným celkem.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na spravedlivý proces napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve věci rozhodl bezodkladně, nerozhodoval proto již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu