ECLI:CZ:US:2020:2.US.3050.19.1
sp. zn. II. ÚS 3050/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Davidem Kadlecem, advokátem se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019 č. j. 23 Cdo 2287/2019-395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, rozsudkem ze dne 20. 2. 2018 č. j. 10 C 161/2016-189 Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 2 473 250 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 21. 8. 2018 č. j. 47 Co 120/2018-299 potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I a ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 146 245 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu pro vady odmítnuto.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel přibližuje vývoj předchozího soudního řízení a namítá, že v roce 2004 došlo k vadnému zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ve vztahu k posuzované věci brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Konstatuje, že v dovolání nesouhlasil s posouzením námitky promlčení.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. V projednávané věci Ústavní soud ústavní zásah do práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře ctí zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017). V projednávaném případě však žádnou z výše uvedených vad Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, že stěžovatel neuvedl, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud v posuzované věci odchýlil, čímž nesplnil předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelovo odvolání proto muselo být odmítnuto.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu