ECLI:CZ:US:2020:2.US.3062.20.1
sp. zn. II. ÚS 3062/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Kubínové, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 2110/2020-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v posuzovaném řízení domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla, coby zúčastněné osobě (oprávněné z věcného břemene), vzniknout především tím, že s ní nebylo po určitou dobu v posuzovaném řízení jednáno, a celková délka řízení v rozsahu, v němž se rozhodovalo o prodeji nemovitosti, byla vůči ní nepřiměřená. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 9. 2019 č. j. 11 C 86/2018-81 konstatoval, že v exekuci nařízené usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 1. 2011 č. j. 13 EXE 13297/2010-24 a prováděné nejprve soudním exekutorem JUDr. Ivo Dědkem, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 012 EX 4766/10, a následně soudním exekutorem Mgr. Markem Jenerálem, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 177 EX 27197/13, došlo při provádění exekuce prodejem nemovitostí na základě exekučního příkazu ze dne 23. 2. 2011 č. j. 012 EX 4766/10-21 k porušení práva stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I). Žalobu v části, ve které stěžovatelka požadovala zaplacení částky 429 928 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 č. j. 15 Co 19/2020-107 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti odmítnutí svého dovolání ze strany Nejvyššího soudu, napadené rozhodnutí považuje za projev mimořádně přepjatého formalismu. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná, a že jí mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích. Stěžovatelka zdůrazňuje, že exekuční řízení pro ni mělo zásadní význam, neboť byla dotčena prodejem nemovitosti povinného; nemovitost legálně užívala a byla s ní spojena její investice do fotovoltaické elektrárny. Upozorňuje též, že do nemovitosti legálně užívané stěžovatelkou vnikl bez předchozího upozornění soudní znalec a že soudní exekutor byl odsouzen za trestnou činnost spojenou s výkonem exekutorské činnosti.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
8. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303) či sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [srv. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)]. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální (srv. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1370/19 ze dne 3. 9. 2019).
9. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelčina návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů, na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal.
10. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srv. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání srozumitelně a podrobně odůvodnil; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu