ECLI:CZ:US:2020:2.US.3071.20.1
sp. zn. II. ÚS 3071/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Ondřejem Bahníkem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2020 sp. zn. 70 Nt 31/2020 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. 7. 2020 č. j. KRPB-129127-6/TČ-2020-060281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu Policie České republiky, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. 7. 2020 pod č. j. KRPB-129127-6/TČ-2020-060281 (dále jen "Usnesení o zajištění věci") bylo rozhodnuto o zajištění věci, kterou byly peněžní prostředky ve výši celkového zůstatku na bankovním účtu, a to až do částky 2.323.321 Kč, včetně jejich příslušenství a peněžní prostředky dodatečně došlé, na účtu číslo XX vedeném u peněžního ústavu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s.
3. Proti Usnesení o zajištění věci podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě stížnost k Městskému soudu v Brně, který rozhodl napadeným usnesením dne 3. 1. 2019 sp. zn. 70 Nt 31/2020 o tom, že se její stížnost zamítá. Své rozhodnutí soud odůvodnil tak, že ze spisového materiálu, který měl k dispozici, bylo zjištěno, že trestní řízení bylo zahájeno na podkladě trestního oznámení Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 8. 7. 2020. Městský soud uvedl, že dle zjištění oznamovatele existuje podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se mohly dopustit v trestním oznámení konkrétně označené osoby, mimo jiné společnost X a její jednatel. Z analýzy kontrolních hlášení bylo zjištěno, že stěžovatelka vykázala v oddílu B. 2 kontrolních hlášení za období února 2020, března 2020, dubna 2020 a května 2020 přijatá plnění od dalších obchodních společností, přičemž tyto vykázaly výhradně přijatá zdanitelná plnění v oddílu B. 3 kontrolních hlášení v hodnotách v milionech Kč včetně daně. Takto velký objem dílčích přijatých plnění s hodnotou do 10 000 Kč považuje správce daně za nestandardní, neboť tyto položky by měly představovat spíše drobné náklady. Lze předpokládat, že plnění je přeprodáváno v rámci uměle vytvořeného řetězce, v jehož rámci není řádně odvedena daň společností, jejíž identita, je zastřena vykazováním plnění v oddílu B. 3 kontrolního hlášení. Dle šetření správce daně u jednotlivých společností bylo zjištěno, že tyto mají zřejmě pouze virtuální sídla a žádné skutečné zaměstnance. Zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 trestního zákoníku v celkové výši daně z přidané hodnoty 2 323 321 Kč. Dané skutečnosti pak oznamovatel dokládal listinami, které v rámci vlastního šetření zajistil. Ve věci je podle napadeného soudního rozhodnutí dáno důvodné podezření, že peněžní prostředky skutečně pocházejí z trestné činnosti. Při svém závěru se soud opíral zejména o analýzu provedenou Finančním úřadem, který detailně a velice podrobně popsal jednání podezřelé stěžovatelky a dalších osob. Tvrzení Finančního úřadu se ve světle doložených podkladů jeví jako logické a věrohodné. Podezření z trestné činnosti vyplývá zejména z množství plnění vykázaných v oddílu B. 3 kontrolních hlášení podezřelých společností a z provedeného šetření k jejich činnosti, sídlům a zaměstnancům. S ohledem na již zmíněný účel institutu zajištění věcí pocházejících z trestné činnosti v rámci přípravného řízení soud zdůraznil, že skutečnosti tvrzené v rámci podané stížnosti budou s ohledem na dosavadní stav trestního řízení nepochybně předmětem dalšího prověřování policejního orgánu, přičemž v současné době nelze předjímat jeho výsledek, o to víc pak potenciálního řízení před soudem. Pokud tak policejní orgán přistoupil po zjištění konkrétních skutečností odůvodňující tento úkon, k zajištění předmětných peněžních prostředků na konkrétním účtu stěžovatelky, pak nepochybil, neboť s ohledem na charakter trestné činnosti je zřejmé, že v době zajištění hrozilo reálné nebezpečí z prodlení a mohlo dojít k maření trestního řízení. V současné fázi trestního řízení se lze ztotožnit i s výší zajištěné částky a způsobem jejího výpočtu, neboť tato představuje výši možné neodvedené daně z přidané hodnoty.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že jsou napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněna a že se napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně nedostatečně vypořádalo s námitkami stěžovatelky.
5. Orgány činné v trestním řízení postupují podle stěžovatelky způsobem, který nepřiměřeně zasahuje do jejích práv.
6. Stěžovatelka se odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, a to na nález ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 o povinnosti dostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí a na nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 o povinnosti soudu vypořádat se ve svém rozhodnutí s předloženými důkazy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Současně nelze opomenout ani faktor plynutí času. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. V posuzovaném případě však jde o zajištění nikoli dlouhodobé, a proto v aktuálním čase provedené zajištění obstojí.
11. K námitce stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí se sice kuse, ale přesto dostatečně vypořádává s namítanými argumenty.
12. K stěžovatelkou citovaným rozhodnutím Ústavního soudu je třeba poznamenat, že se týkají odůvodnění meritorních rozhodnutí ve věci, nikoli rozhodnutí vydaných v přípravném řízení trestním. Na odůvodnění meritorních závěrečných rozhodnutí je třeba dle konstantní judikatury Ústavního soudu klást mnohem vyšší požadavky než na odůvodnění dočasných majetkových zajišťovacích institutů v trestním řízení.
13. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu