ECLI:CZ:US:2020:2.US.3278.20.1
sp. zn. II. ÚS 3278/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Plzeňská 168/27, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020 č. j. 7 Tdo 770/2020-3209, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 5 To 132/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 2018 sp. zn. 4 T 126/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena její základní práva a principy zakotvené v čl. 11, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem obvodního soudu shledána vinnou ze zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně s tím jí bylo uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a dále jí byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení jednotlivým poškozeným. Zločinu podílnictví se stěžovatelka podle zjištění obvodního soudu dopustila tím, že v období od 20. 9. 2011 do 22. 10. 2012 si nechala na svůj účet zaslat a dále užívala finanční prostředky podvodně vylákané jejím bývalým manželem I. B. (dále jen "pachatel"), pravomocně odsouzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j.: 1 T 58/2014-1221 pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatelka věděla, že finanční prostředky jsou získané trestnou činností a byly vylákány pod záminkou různých investic od poškozených osob, přičemž předmětné finanční prostředky průběžně vybírala v hotovosti či platebními kartami či jinak čerpala v Praze 10 a na dalších místech, v různé výši, které umožňoval týdenní limit bankovních produktů. Současně stěžovatelka věděla, že předmětné finanční prostředky nebudou poškozeným vráceny, užívala pro svoji potřebu a získala na úkor poškozených prospěch celkově ve výši 4 433 000 Kč.
3. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze co do výroku, jímž bylo stěžovatelce uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a ve výroku, kterým byl jeden z poškozených odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v tomto rozsahu znovu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil, aby bezdůvodné obohacení získané trestným činem vydala podle svých sil, ve lhůtě podmíněného odsouzení. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Soud konstatoval, že trestní řízení proti stěžovatelce bylo zahájeno a vedeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, soud prvního stupně provedl většinu reálně dostupných, pro věc podstatných důkazů. Odvolací námitky stěžovatelky přitom podle soudu korespondují s její obhajobou, vedenou v přípravném řízení i hlavním líčení. Poukázal rovněž na to, že byla jedinou disponentkou k účtu, na který byly zasílány finanční prostředky získané podvodnou činností pachatele. Proto soud neuvěřil její výpovědi, že o pohybech na účtu nevěděla. Z výpovědi svědků naopak vyplynulo, že jednání s poškozenými se stěžovatelka aktivně účastnila, finanční prostředky na účtu využívala, platila jimi nákupy platební kartou, prováděla výběry hotovosti, a to vše ve velkém objemu prostředků, které byly potřeba pro její nákladný luxusní život. V závěru dodal, že trest uložený stěžovatelce je výrazně výchovného charakteru, zohledňující osobu stěžovatelky a to, že doposud nebyla soudně trestána. Jako správné shledal též uložení povinnosti stěžovatelce nahradit poškozeným vzniklou a spolehlivě prokázanou škodu způsobenou trestnou činností.
4. Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek městského soudu, a to ve výroku o vydání bezdůvodného obohacení, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost vydat poškozenému bezdůvodné obohacení ve výši 248 000 Kč, a dále ve výroku, kterým byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně s tím zrušil další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poškozeného O. P. (dále jen "poškozený") odkázal s celým uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud konstatoval, že mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu a provedenými důkazy není žádný, natož extrémní rozpor; skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech. Stěžovatelka naplnila všechny znaky dovozené skutkové podstaty, když jednala ve vztahu k věci - finančním prostředkům na bankovním účtu - získané trestnou činností, kterou do jisté míry páchala spolu s pachatelem, věc ukryla (nikoliv všichni poškození věděli, že peníze zasílají na její účet) a převedla je na sebe (umožnila jejich vložení, a tím se dostaly do její dispozice). S užitím účtu uvedeným způsobem, tedy k zasílání plateb od podvedených klientů, souhlasila a pachateli trestné činnosti následně předala potřebné dokumenty a údaje umožňující přístup k jejímu bankovnímu účtu, přičemž sama prokazatelně peníze z účtu užívala. Stěžovatelka si byla vědoma jednání pachatele, tedy že poškozeným tvrdí mylné skutečnosti a získává na jejich úkor finanční prostředky, které jim nevrátí. Jedinou opodstatněnou námitkou stěžovatelky bylo podle zjištění soudu tvrzení, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl přiřčen poškozenému přesto, že s ním sjednala smlouvu o narovnání, kterým původní závazek zanikl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá poměrně rozsáhlou argumentaci a vlastní náhled na skutkové okolnosti daného případu. Tvrdí, že byla od pachatele sama podvedena a necítí se být bezprostředním dlužníkem poškozených z trestné činnosti. V textu postupně brojí proti uložení povinnosti nahradit poškozeným škodu způsobenou trestnou činností a namítá, že nárok na bezdůvodné obohacení byl přiznán i přesto, že na bankovní účet byly zasílány finanční prostředky, které následně vybral či přeposílal pachatel, nikoliv stěžovatelka. Dále podle stěžovatelky obecné soudy učinily pouze ta skutková zjištění podporující verzi o její vině, přičemž jí nesprávně připisovaly i dříve vyvrácené skutečnosti (luxusní život aj.) a nezabývaly se jejími tvrzeními například o tom, kdo prováděl transakce prostřednictvím internetového bankovnictví aj. Rovněž uvádí, že výběry z bankovního účtu sice prováděla, ale peníze předávala pachateli, jelikož se jednalo o jeho prostředky na účtu; na předchozím listu ovšem uvádí, že pachateli dříve poskytla k užívání svůj bankovní účet a jednalo se tedy o bankovní účet společný. Poté rovněž uvádí, že neměla potuchy o převodech prostředků na účet, který považovala za společný.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud poukazuje zejména na to, že již z napadeného usnesení Nejvyššího soudu či rozsudku městského soudu je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení, přičemž s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala a na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné, přičemž závěry obecných soudů nejsou neudržitelné. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neopomněly při stanovení výše trestu přihlédnout k osobě stěžovatelky. S námitkami stěžovatelky stran uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem se vypořádaly již obecné soudy, poukázat lze mj. na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (bod 27. a násl). V tomto směru je podstatné, že stěžovatelka byla shledána vinnou za zločin podílnictví a získala na svůj bankovní účet finanční prostředky pocházející z trestné činnosti pachatele, na které se podílela. Naopak to, že s nimi následně nakládala stěžovatelka i pachatel, na její povinnosti ničeho nemění; uvedené reflektuje i závěr Nejvyššího soudu, podle něhož povinnost plnit dluh zanikne splněním povinnosti alespoň jedním z nich - pachateli a podílníkovi (stěžovatelce) nelze uložit, aby uhradili škodu společně a nerozdílně, avšak k plnění povinnosti (náhradě škody) jsou fakticky zavázání oba dva.
8. S ohledem na výše uvedené je možné uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu