ECLI:CZ:US:2020:2.US.3341.20.1
sp. zn. II. ÚS 3341/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Černého, zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Chmelová 357/II., Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020 č. j. 6 As 151/2019-53, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 6. 2019 č. j. 52 A 38/2019-96 a proti části opatření obecné povahy obce Opatovice nad Labem č. UZ/01/2018 ze dne 21. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní přezkum aktu orgánu veřejně správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal zrušení části územního plánu obce O., neboť nesouhlasí se zařazením svého pozemku do ploch veřejných prostranství veřejné zeleně. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že stěžovatel (ani jeho právní předchůdce) nepodal proti návrhu územního plánu včas námitku. Jeho opožděně uplatněné výhrady nemohly aktivovat povinnost obce provádět v rámci přípravy územního plánu dokazování ke stávajícímu způsobu využití stěžovatelova pozemku nebo proces přípravy přerušovat za účelem vyjasnění předběžné otázky ve správním řízení.
3. Nejvyšší správní soud pak ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že prakticky jediný argument v kasační stížnosti, uplatněný již v návrhu ke krajskému soudu, jenž by mohl být způsobilý otřást tvrzením, že sporný pozemek v centru obce - travnatá plocha lemovaná stromy a vybavená hracími prvky - sloužil v minulosti jako veřejné prostranství, konkrétně jako všem přístupné venkovní sportoviště a dětské hřiště, představuje stěžovatelův poukaz na to, že pozemek byl a nadále je oplocený, což vylučuje jeho užívání veřejností. Obec ale ve vyjádření k návrhu vysvětlila, že v tomto případě se jednalo nikoliv o zabránění přístupu veřejnosti na pozemek, nýbrž jen o bezpečnostní prvek, aby děti užívající hřiště nevybíhaly na silnici. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že z hlediska veřejnoprávního režimu pozemku není podstatné, jak byl označen v rozsudku občanskoprávního soudu nebo jak o něm uvažoval znalec, když jej oceňoval pro účely dražby. Veřejné prostranství vzniká autonomně naplněním zákonných znaků. Z nich klíčovým je obecné užívání veřejností v souladu s vůlí vlastníka, přičemž vlastníkův souhlas může být dán i mlčky (konkludentně) a jednou daný souhlas zavazuje též jeho právní nástupce. Pokud jde o kasační námitku, že krajský soud založil posouzení věci na chybném předpokladu, že způsob využití pozemku v předchozím územním plánu byl totožný, stěžovatel se podle Nejvyššího správního soudu v tomto bodě mýlí. Krajský soud se na str. 10 svého rozsudku nevyslovil jednoznačně k tomu, zda napadený územní plán představuje z hlediska možností využití stěžovatelova pozemku změnu oproti územnímu plánu předchozímu. Krajský soud naopak v příslušné pasáži svého rozsudku označil za rozhodnou skutečnost to, zda funkční využití v napadeném územním plánu odpovídá faktickému stavu. Tento názor je zcela v souladu s výkladem, který Nejvyšší správní soud sdílí - aby stěžovatel v tomto soudním sporu uspěl, musel by úspěšně vyvrátit dosavadní způsob užívání pozemku jako veřejného prostranství, což se mu nepodařilo.
II. Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že k zařazení jeho pozemku do ploch veřejných prostranství - veřejné zeleně došlo bez věcného podkladu a v rozporu se skutečností. Stěžovatel dále namítá, že ze strany Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud ve věci meritorně rozhodl, aniž by splnil poučovací povinnost, pokud měl být před prvostupňovým správním soudem aplikován právní názor Nejvyššího správního soudu, že důkazní břemeno k prokázání skutečností, které vyvracejí, že dotčený pozemek není veřejným prostranstvím, by měl nést stěžovatel. Stěžovatel je přesvědčen, že předložil jednoznačné důkazy o svém stanovisku, například listinné důkazy, z nichž vyplývá, že jeho pozemek byl vždy oplocen, nebyl neomezeně přístupný a byl využíván jako sportoviště, nikoliv jako veřejná zeleň či park, což potvrdil i obsah znaleckého posudku. Namítá, že pořizovatel územního plánu - obec O. - nijak nezjišťoval a nedokazoval, zda dotčený pozemek splňuje zákonné podmínky veřejného prostranství. V tomto směru neprováděl žádné dokazování, nezjišťoval stanovisko původního vlastníka pozemku - České obce sokolské, nezjišťoval faktické poměry daného pozemku z pohledu jeho způsobu využívání, vůle vlastníka, přístupnosti pozemku, okolnosti, za nichž na předmětném pozemku byly dočasně zřízeny hrací prvky, kdy a na základě jakého právního důvodu bylo na pozemku zřízeno dětské hřiště, jaké byly provozní podmínky jeho užívání, kdy byl pozemek oplocen a za jakým účelem, kdy a z jakého důvodu byly herní prvky z pozemku odstraněny.
5. Stěžovatel se dále domnívá, že Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, pokud s odkazem na koncentraci řízení, zakotvenou v §109 odst. 5 správního řádu soudního (dále jen "s. ř. s.") po podání kasační stížnosti nepřipustil provedení důkazů, které stěžovatel dříve nemohl v řízení před krajským soudem uplatnit. Konkrétně podáním ze dne 2. 10. 2019 stěžovatel předložil listinné důkazy, které vyvracejí, že pozemek v jeho vlastnictví bylo možné považovat za veřejnou zeleň a veřejné prostranství. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3997/19, podle nějž lze koncentraci řízení v zájmu zachování ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní přezkum správních aktů prolomit a provedení navrhovaných důkazů v průběhu řízení o podané kasační stížnosti umožnit.
6. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že z důvodu opožděně podaných námitek proti změně územního plánu nesl v řízení před krajským soudem břemeno tvrzení a důkazní k prokázání skutečnosti, že pozemek není veřejným prostranstvím dle zákona o obcích. Navíc pak nebyl podle svého názoru řádně procesně poučen a měl být vyzván k doplnění svých tvrzení a důkazů, o to více za situace, kdy povinnost nést důkazní břemeno podle něj nevyplývá ze zákonné procesní úpravy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů na úrovni skutkových závěrů a posouzení podústavního práva. Obecné soudy stěžovateli náležitě vysvětlily, proč jeho žalobě na zrušení části napadeného opatření obecné povahy nevyhověly a vypořádaly se přesvědčivě i s jeho argumentací.
10. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal důvodným ani stěžovatelův argument o poučovací povinnosti soudů. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti.
11. Ani stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu - nález sp. zn. III. ÚS 3997/19 ze dne 19. 5. 2020 není vůbec případný ve vztahu k problematice soudního přezkumu územního plánu. V citovaném nálezu bylo připuštěno výjimečné prolomení pravidla koncentračního mechanismu obsažené v §109 odst. 5 s. ř. s. (nemožnost navrhovat nové skutečnosti v řízení o kasační stížnosti) v případě aplikace čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující právo nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Obecné soudy tedy z ústavního pohledu nikterak nepochybily, pokud postupovaly v souladu s citovaným ustanovením s. ř. s. a neshledaly výjimečné důvody pro porušení koncentrace řízení, které ve stěžovatelově případě nenastaly.
12. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu