ECLI:CZ:US:2020:2.US.3462.20.1
sp. zn. II. ÚS 3462/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká ul. 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 839/2020-4377 ze dne 26. 8. 2020 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 24/2018-3999 ze dne 18. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 28. 11. 2017 č. j. 57 T 3/2013-3841 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2018 č. j. 15 To 24/2018-3999 napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a při zachování výroku o vině nově rozhodl o trestu ve vztahu k osobě stěžovatele tak, že jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu uložil trest propadnutí věci, zahrnující metamfetamin o celkové hmotnosti 15,98 g, peněžní prostředky ve výši 226.700 Kč uložené na bankovním účtu a částku ve výši 101.200 Kč uloženou na jiném bankovním účtu. Vrchní soud vylovil rovněž ochranné opatření v podobě zabrání věci, a to zelené rostlinné hmoty o hmotnosti 4,54 g. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě proti výše uvedenému rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo napadeným usnesením č. j. 11 Tdo 839/2020-4377 ze dne 26. 8. 2020 odmítnuto.
3. Nejvyšší soud se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval stěžovatelovým argumentem, že se v jeho případě jednalo o policejní provokaci; k tomu uvedl, že při zvažování, zda jde o policejní provokaci či nikoli, je zásadní ta skutečnost, zda na počátku existoval úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento úmysl pachatel pojal až v důsledku aktivity policie. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že se oba soudy nižších instancí námitkou policejní provokace (na které stěžovatel postavil svoji obhajobu) velmi podrobně zabývaly, neboť k ní provedly obsáhlé dokazování. To zahrnuje nejen výpověď samotného stěžovatele a dvou svědků, ale také důkaz spisem Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) č. j. GI TC 633/2012, s kompletně zdokumentovanou komunikací mezi příslušným policistou a stěžovatelem (zahrnující zejména e-mailovou korespondenci, telefonní odposlechy a SMS zprávy). Skutečnost, že by policista vyprovokoval stěžovatele k páchání drogové kriminality, však z žádného z provedených důkazů nevyplynulo - byť je pravdou, že v minulosti bylo proti příslušnému policistovi vedeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání, v němž stěžovatel figuroval jako poškozený. Vrchní soud však ověřil, že podstata tohoto skutku nespočívala v nucení stěžovatele k páchání drogové či jiné trestné činnosti, ale měla být zaměřena k případné výpovědi stěžovatele proti dotčenému policistovi, který byl navíc z tohoto skutku zproštěn obžaloby. Podle Nejvyššího soudu z provedených důkazů naopak vyplynulo, že to byl právě stěžovatel, který nejen policistu informoval o úplně jiné trestné činnosti, ale během rozhodné doby využíval z terénu získaných informací ve prospěch vlastních drogových aktivit, což se mimo jiné projevilo v tom, že spoluobviněné před policií několikrát varoval, nebo že zajistil přemístění surovin k výrobě pervitinu na jiné bezpečné místo. Stěžovatel hodlal za své informační aktivity ve vztahu k Policii ČR skrýt své vlastní "podnikání" na nelegálním trhu s omamnými a psychotropními látkami, zahrnující jednak nákup prekurzorů a dalších chemických látek, jakož i následné zajištění výroby pervitinu a jeho distribuci. Právě těmito ryze soukromými aktivitami se obviněný "vymkl kontrole" policejních orgánů. Nicméně z páchání této trestné činnosti byl na základě provedených důkazů bez důvodných pochybností spolehlivě usvědčen. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku opomenutého důkazu, který měl spočívat v opakovaném nevyslechnutí příslušného policisty. Ten však v procesním postavení svědka ve věci vypovídal. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku odůvodnil odmítavé stanovisko tohoto soudu k opětovnému výslechu tohoto svědka, neboť vše podstatné svědek uvedl v rámci hlavního líčení a provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech odůvodnily skutkový stav věci, o kterém soudy již neměly důvodné pochybnosti.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, přičemž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005, IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004. a I. ÚS 645/2000 ze dne 17. 9. 2002 i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1465/2014 ze dne 10. 12. 2014. Stěžovatel se domnívá, že soud druhého stupně své povinnosti v tomto směru nedostál, neboť celé odůvodnění má charakter popisu, co se stalo, bez dostatečné provázanosti mezi provedenými důkazy. V rozhodnutí mu chybí vyvození závěru z premis a podrobné rozebrání skutkové podstaty. Stěžovatel poukazuje na to, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodněni soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s či 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně podle stěžovatele nesplňuje základní požadavky na odůvodnění podle trestního řádu. Pokud soud druhého stupně svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušil, není podle stěžovatele možné, aby ve svém rozhodnutí na jeho závěry odkazoval, neboť odkazuje v podstatě na neexistující rozhodnutí. Soud druhého stupně má toliko navázat na hodnocení důkazů soudem prvního stupně provedených a připojit k nim hodnocení důkazů, které provedl on sám. Toto hodnocení odvolacího soudu pak může být odlišné. Tímto způsobem ale podle stěžovatele odvolací soud nepostupoval. Odvolací soud pouze v několika bodech odkázal na zrušené rozhodnutí, aniž by jeho závěry nějakým způsobem převzal a navázal na ně. Podle stěžovatele by toto rozhodnutí mělo být zrušeno pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
5. Další procesní pochybení, které stěžovatel v řízení před soudy obou stupňů spatřuje a které má za této situace vliv na právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost zbraní, je spojena s výslechem svědka - policisty. Tato osoba byla totiž nejprve vyslechnuta v procesním postavení svědka, pak byla na žádost obhájců do spisu založena část spisu GIBS č. j. G1 TC 633/2012, která se týkala trestné činnosti, v níž měl být stěžovatel informátorem tohoto svědka. Do spisu byly založeny podstatné důkazní materiály jako jejich emailová korespondence, odposlechy, SMS zprávy atd. k čemuž došlo až po výslechu svědka, přičemž vložením těchto nových důkazů do spisu se podstatně změnila situace obhajoby, která ale už neměla možnost se svědka v kontextu nově založených důkazů dotazovat na důležité skutečnosti. Obecné soudy podle stěžovatele ve svých odůvodněních totožně uváděly, že činnost stěžovatele, za kterou je stíhán, nesouvisela s činnosti pro Národní protidrogovou centrálu Praha. Na to se však příslušný soudce svědka nezeptal s tím, že nebude svědka vyslýchat, neboť se jedná o svědka obhajoby. V souvislosti s tím stěžovatel odkazuje na nejnovější rozhodnutí ESLP ve věci Pátraşcu proti Rumunsku rozsudek ze dne 14. února 2017 ve věci č. 7600/09, ve kterém shrnuje podmínky, které je nutné splnit, aby bylo možné shledat policejní provokaci za přípustnou, dále odkazuje na případ Teixeira se Castro proti Portugalsku.
6. Stěžovatel odkazuje dále na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne nepřípustnost policejní provokace, za kterou je považována aktivní činnost policie směřující buď k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s úmyslem získat usvědčující důkazy, nebo vzbuzování úmyslu v osobě spáchat trestný čin, ačkoli tato osoba žádný takový úmysl neměla. Do tohoto je možné zahrnout i jakoukoli aktivní činnost policie sledující ovlivnění této osoby stran spáchání trestného činu, tedy i aktivní činnost, kterou dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Odvolací soud došel k závěru, stejně jako soud prvního stupně, že stěžovatel jakožto informátor, předával pracovníkovi Národní protidrogové centrály určité informace z drogového kriminálního prostředí, nespatřovaly v tom však policejní provokaci, s čímž stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že jednal v negativním právním omylu, jenž je omluvitelný. Stěžovatel poukazuje na to, že policisté si sami vyžádali jeho spolupráci, z čehož dovozuje, že od momentu, kdy stěžovatel pojal úmysl spáchat trestný čin, až do momentu jeho dokonání, nejednal z vlastní vůle, sám nerozhodoval o rozsahu a způsobu spáchání trestné činnosti, neboť byl vyprovokován příslušným policistou, a nejednal tedy zaviněně.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Stěžovatel obecně namítá nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a cituje judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne povinnost dostatečného odůvodnění soudních rozhodnutí jako důležitého aspektu práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však shledal, že napadená rozhodnutí jsou odůvodněna dostatečně a reagují na stěžovatelovy výhrady či argumenty, jež stěžovatel opakovaně vznáší i před Ústavním soudem. O tom ostatně svědčí i výše uvedená rekapitulace odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. Neobstojí ani námitka stěžovatele, že odvolací soud odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, byť jej zrušil. Je totiž patrno, že ke zrušení prvostupňového soudního rozhodnutí došlo jen z důvodů změny části výroku o trestu, nikoli v otázkách týkajících se stěžovatelovy viny. Navíc se pak odvolací soud ve svém rozhodnutí ve vztahu k otázce viny zabýval stěžovatelovými námitkami a reagoval na ně. Zejména ve vztahu k námitce o tvrzené policejní provokaci se jedná o odůvodnění dostatečné, navíc přesvědčivě doplněné i výše citovaným odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
12. Ústavní soud se otázkou policejní provokace opakovaně zabýval, například v nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 ze dne 19. 3. 2018 (N 52/88 SbNU 683), sp. zn. II. ÚS 710/01 ze dne 25. 6. 2003 (N 100/30 SbNU 437), sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229) a sp. zn. I. ÚS 2652/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 178/82 SbNU 727), citované nálezy však posuzovaly zcela odlišné okolnosti, než jsou okolnosti případu stěžovatele. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud, závěry o nepřípustné policejní provokaci není možno vztáhnout na skutky, které provádí policejní informátor v rámci svých vlastních kriminálních aktivit, jimiž se vymkne z policejního řízení. Ústavní soud neshledal v obsahu odůvodnění obecných soudů, proč stěžovatelův případ nepodřadily pod nedovolenou policejní provokaci, zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Samotné posouzení věci pak spadá do oblasti výkladu podústavního práva a skutkových okolností případu, do nichž Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší vstupovat. Ani námitka stěžovatele, že nebyl opakovaně vyslechnut svědek, jehož výslech vyžadoval, nemá ústavní rozměr, neboť obecné soudy se touto otázkou zabývaly a odůvodnily svůj závěr o nepotřebnosti opakovaného výslechu příslušného policisty.
13. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu