ECLI:CZ:US:2020:2.US.3700.19.1
sp. zn. II. ÚS 3700/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. 8 Tdo 854/2019-464, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 5 To 404/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2018 č. j. 3 T 90/2018-355, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Trestného jednání se dopustil tím, že od různých podnikatelů vylákal pomocí neplatných, resp. padělaných příkazů k úhradě zapůjčení letadel půjčku finanční hotovosti, aniž by následně své závazky uhradil, přičemž byl přinejmenším srozuměn s tím, že s ohledem na svou finanční situaci nebude schopen dlužné částky uhradit. Svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 560 749 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť zcela přehlížely skutečnosti a důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, provedené důkazy hodnotily svévolně a provedená skutková zjištění jsou nepřesvědčivá a obsahují rozpory. Výpověď svědkyně G. je nevěrohodná. Závěr obecných soudů, že stěžovatel byl srozuměn s tím, že nebude s ohledem na svou finanční situaci schopen uhradit dlužné částky, je nesprávný. V posuzované věci došlo k zneužití prostředků trestního práva k řešení stěžovatelovy druhotné platební neschopnosti, došlo tak k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Stěžovatel dále poukazuje na nezákonnost zajištěných finančních prostředků v předchozím trestním řízení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svou verzi posuzovaných okolností tak, jak je popsal již v řízení před obecnými soudy, přičemž zdůrazňuje, že nikdy neměl v úmyslu spáchat trestný čin podvodu, naopak byl řadou osob sám podveden.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996).
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká právě postupu obecných soudů při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel nijak neodůvodňuje, jakým způsobem a proč má jeho věc ústavněprávní rozměr ve smyslu v předchozím bodě vymezeného rámce. Odkazuje sice na nálezy Ústavního soudu, z nich však cituje pouze obecné principy, aniž by blíže vysvětlil jejich vztah k posuzované věci. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, řádně odůvodnily. Provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby opětovně hodnotil údajné nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně G. Bylo úkolem obecných soudu srozumitelně a logicky vysvětlit, proč uvěřily výpovědi toho či onoho vyslýchaného (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012), což v přezkoumávané věci obecné soudy učinily. Není tedy jakéhokoli podkladu pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Námitkou týkající se subsidiarity trestní represe se ostatně obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě zabývaly (srov. body 20 až 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu); stěžovateli obecné soudy rovněž řádně vysvětlily, že námitka týkající se údajné nezákonnosti v jiném řízení zadržených finančních prostředků není pro posuzovanou věc relevantní (srov. bod 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Závěry obecných soudů nejsou z ústavního pohledu neudržitelné. Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu