ECLI:CZ:US:2020:2.US.4078.19.1
sp. zn. II. ÚS 4078/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Hasaly, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 5. 2019, č. j. 10 C 216/2014-346, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. 30 Co 244/2019-369, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"; poznámka ÚS: stěžovatel se dopustil zjevné chyby, když v případě napadeného usnesení městského soudu uvedl chybné číslo jednací 30 Co 199/2018-369 namísto správného 30 Co 244/2019-369), kterými byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě však shledal, že tomu tak není.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva.
4. Nepřípustnost v nyní projednávaném případě je nutno dovodit z toho, že stěžovatel ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu nevyčerpal procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což je dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Z poučení napadeného rozhodnutí městského soudu přitom jednoznačně vyplývá, že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí za splnění zákonných podmínek mohl dovolání podat, přesto tak neučinil, což si Ústavní soud ověřil i náhledem do databáze spravované ministerstvem spravedlnosti dostupné na https://infosoud.justice.cz.
5. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po marném vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných v systému orgánů ochrany práva (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
6. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, které jsou v jeho procesní dispozici, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
7. Ústavní soud nadto - po prostudování obsahu ústavní stížnosti - dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti ani dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána (srov. k tomu např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k opodstatněnosti ústavní stížnosti, musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj