ECLI:CZ:US:2020:2.US.4113.19.1
sp. zn. II. ÚS 4113/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Broukalové, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159/56, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 4. 2019, č. j. 9 C 253/2018-134, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2019, č. j. 9 C 253/2018-154, a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. 9. 2019, č. j. 15 Co 273/2019-176, v části, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 4. 2019, č. j. 9 C 253/2018-134, za účasti Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (respektive jejich označených výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení obsahu kupní smlouvy, kterou by stěžovatelka jako žalovaná prodala žalobkyni blíže specifikované nemovitosti (výrok I). Dále výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení. Neúspěšná žalobkyně totiž podle okresního soudu vycházela z rezervační smlouvy, která deklarovala její právo na uzavření kupní smlouvy a bez znalostí širších souvislostí (tedy bez znalosti toho, že s jinou zájemkyní o nemovité věci byla v mezidobí uzavřena kupní smlouva) nemohla své procesní postavení (tzn. úspěch ve sporu) správně posoudit.
3. K odvolání obou účastnic řízení krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se mimo jiné s prvostupňovým soudem v tom, že žalobkyně při podání žaloby vycházela z rezervační smlouvy (neboli v tomto případě ze smlouvy o smlouvě budoucí), která deklarovala její právo na uzavření kupní smlouvy - žalobkyně tedy disponovala platnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní. K zániku práv a povinností z této smlouvy pro nemožnost plnění došlo až v důsledku uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a jinou zájemkyní o nemovité věci. Na druhou stranu užití moderačního práva pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení krajský sod nepoužil, protože po řízení před soudem prvního stupně již žalobkyně měla všechny relevantní informace, aby mohla zvážit, zda podat v dané věci odvolání.
4. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle odst. 3 stejného zákonného ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výrokové části rozhodnutí soudů nemají.
7. Již ze samotného odůvodnění obou napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že zejména krajský soud všechna východiska pro spravedlivou aplikaci moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř. dodržel. Oba uvedené soudy v souladu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339) vyložily konkrétní okolnosti případu, proč k aplikaci moderačního práva přistoupily, když jejich výše stručně parafrázované úvahy považuje Ústavní soud za dostatečně přesvědčivé, nadto vhodně domyšlené pro konkrétní okolnosti odvolacího řízení; zde již krajský soud k moderaci nepřistoupil a dostatečně pečlivě vysvětlil, z jakých motivů.
8. Jak také správně uvedl, vzhledem argumentačním prostoru poskytnutému stěžovatelce v odvolacím řízení nelze rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení považovat ani za překvapivé ve smyslu stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008 (N 97/49 SbNU 451). Důvody, pro něž přitom lze i podle stěžovatelkou odkazované komentářové literatury výjimku zakotvenou v §150 o. s. ř. použít, přitom sama stěžovatelka označuje jako ilustrativní [srov. k tomu její vyjádření na straně 4 ústavní stížnosti shora - "odchýlily (se) od příkladů mimořádných důvodů ..."].
9. Konečně úvaha stěžovatelky [podepřená blanketním odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018], že soudy svým rozhodováním o náhradě nákladů nalézacího řízení jen podpořily žalobkyni v dalším souzení, je nepřiléhavá už právě pro důvody, pro něž krajský soud nepoužil moderaci ve prospěch žalobkyně při rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože důvody použití moderace v dané věcí odpovídají jak shora citované judikatuře, tak i stěžovatelkou odkazované literatuře, nelze rovněž souhlasit s tím, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich nákladové výroky) vybočovaly z ustálené soudní praxe (nadto Ústavní soud není povolán k tomu, aby její případný rozkol sjednocoval).
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výrokovými částmi) byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu