ECLI:CZ:US:2020:2.US.510.19.1
sp. zn. II. ÚS 510/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky B.A.R. - REPTOFILIA, s. r. o., se sídlem Mečíková 2892, Praha 10, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4079/2018-413 ze dne 27. 11. 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 55/2018-393 ze dne 14. 6. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 238/2010-375 ze dne 14. 3. 2018, spojené s návrhem na zrušení čl. V bodů 6 a 13 v části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; a položky 8a přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva životního prostředí jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4079/2018-413 ze dne 27. 11. 2018, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 55/2018-393 ze dne 14. 6. 2018 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 238/2010-375 ze dne 14. 3. 2018 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhá na vedlejší účastnici náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatelce přiznal 13 535 400 Kč s příslušenstvím, avšak zamítl její žalobu co do částky 3 228 900 Kč s příslušenstvím. Proti zamítnutí části žaloby se stěžovatelka odvolala v listopadu 2017. Obvodní soud ji vyzval k uhrazení soudního poplatku za odvolání ve výši 161 445 Kč, který vyměřil dle položky 22 bodu 1 písm. a) tzv. sazebníku soudních poplatků (dále též jen "sazebník"), tedy přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
2. Obvodní soud poté napadeným usnesením zastavil odvolací řízení, neboť stěžovatelka vyměřený soudní poplatek neuhradila. K námitkám stěžovatelky proti vyměřenému poplatku obvodní soud uvedl, že novelizací provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo ze zákona o soudních poplatcích s účinností od 30. 9. 2017 vypuštěno ustanovení §11 odst. 1 písm. n), podle něhož byla od poplatku osvobozena řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka podala odvolání až po účinnosti předmětné novely, a bylo jí tak třeba vyměřit poplatek dle položky 22 bodu 1 písm. a) sazebníku.
3. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že řízení bylo zahájeno již podáním žaloby k obvodnímu soudu, a tedy před účinností odkazované novely. Pro účely zákona o soudních poplatcích je totiž odvolací řízení považováno za samostatné řízení, k jehož zahájení došlo až podáním odvolání. Městský soud vyložil, že zákonodárce předmětnou novelizací zrušil ustanovení, jímž byla řízení ve věcech náhrady újmy dle zákona o odpovědnosti státu osvobozena od soudních poplatků. Dále v položce 8a sazebníku soudních poplatků zavedl poplatek za návrh na zahájení řízení ve věcech náhrady újmy dle zákona o odpovědnosti státu, aniž by specificky upravil poplatek za odvolání v těchto věcech. Proto je třeba vyjít z obecné úpravy poplatku za odvolání dle položky 22 sazebníku, jako to učinil obvodní soud. Městský soud dále vyloučil možnost vybrat poplatek z odvolání analogicky dle položky 8a sazebníku s tím, že analogie je v oblasti veřejného daňového práva nepřípustná.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl dovolání stěžovatelky jako nedůvodné. Podle Nejvyššího soudu nelze na řízení před soudem prvního stupně a odvolací řízení nahlížet jako na jeden celek, z hlediska zákona o soudních poplatcích jde o samostatná řízení. Poplatek za odvolání byl pak správně vyměřen dle položky 22 bodu 1 písm. a) sazebníku. Nejvyšší soud dále odkázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/18 ze dne 9. 5. 2018, jímž dle Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost brojící proti takto vyměřenému poplatku včetně návrhu na zrušení příslušné právní úpravy odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
II. Argumentace účastníků řízení
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která dle obsahu směřuje rovněž proti výše specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu, namítá, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Stěžovatelka argumentuje, že na řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím mělo být i pro účely vyměření soudního poplatku nahlíženo jako na jeden celek. Odvolání tak mělo být od soudního poplatku osvobozeno. Dále stěžovatelka odkazuje na závěry obsažené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 356/18 ze dne 29. 5. 2018, v němž podle ní Ústavní soud dovodil, že po novelizaci provedené zákonem č. 296/2017 Sb. nelze vybírat poplatky za odvolání ve věcech náhrady újmy dle zákona o odpovědnosti státu podle položky 22 sazebníku, neboť by tím bylo nepřiměřeně zasaženo do práva účastníků na přístup k soudu. Provedenou novelizaci stěžovatelka považuje rovněž za rozpornou s dobrými mravy.
7. Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů spatřuje stěžovatelka v tom, že kdyby obecné soudy postupovaly řádně, bylo by řízení skončeno ještě před účinností nové právní úpravy soudních poplatků v její věci. Porušení rovnosti stran pak spojuje se skutečností, že stát v postavení žalovaného je od soudních poplatků osvobozen, zatímco stěžovatelce byl soudní poplatek vyměřen, a to ve značné výši.
8. Protože podle stěžovatelky došlo k porušení jejích práv v důsledku novelizace provedené zákonem č. 296/2017 Sb., spojila stěžovatelka svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení čl. V bodů 6 a 13 v části třetí tohoto zákona, jakož i nově zavedené položky 8a sazebníku.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnosti by mělo být vyhověno v části směřující proti napadeným usnesením. Nejvyšší soud poukázal na to, že jím zvolený výklad zákona o soudních poplatcích a sazebníku poplatků vycházel rovněž z usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/18. Od této judikatury se Ústavní soud ovšem dle Nejvyššího soudu odklonil nálezem sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 (N 70/93 SbNU 345), podle něhož jsou i po novelizaci provedené zákonem č. 296/2017 Sb. od soudních poplatků osvobozena řízení o odvolání ve věcech náhrady újmy dle zákona o odpovědnosti státu. S ohledem na změnu právního názoru Ústavního soudu by tak měla být napadená usnesení zrušena. Za nedůvodný však Nejvyšší soud považuje návrh stěžovatelky na zrušení předmětných zákonných ustanovení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na již citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/18 s tím, že Ústavní soud může právní úpravu pouze rušit, čímž ale neožívá dřívější právní úprava.
10. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že napadeným usnesením rozhodoval dříve, než vznikla judikatura Ústavního soudu k problematice zpoplatnění odvolacího řízení v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. ve věcech nároků podle zákona o odpovědnosti státu. V současnosti se již pochopitelně touto judikaturou řídí.
11. Obvodní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na napadená rozhodnutí a obsah spisu. Česká republika - Ministerstvo životního prostředí nevyužila možnosti se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti vyjádřit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud se problematikou soudních poplatků za odvolání ve věcech náhrady újmy podle zákona o odpovědnosti státu po novelizaci provedené zákonem č. 296/2017 Sb. opakovaně zabýval. Předmětnou novelou bylo zrušeno ustanovení §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, jímž byla do té doby od soudních poplatků osvobozena řízení ve věcech náhrady újmy dle zákona o odpovědnosti státu. V sazebníku poplatků pak byl položkou 8a upraven poplatek za návrh na zahájení řízení v těchto věcech, aniž by byl výslovně upraven rovněž poplatek za odvolání. Položka 22, upravující poplatek za odvolání, nebyla dokonce novelizací vůbec dotčena, naopak se novela týkala položky 23, v níž je upraven poplatek za dovolání.
13. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019, bodech 20-23, shledal, že vybírání soudního poplatku za odvolání ve věcech náhrady újmy podle zákona o odpovědnosti státu je v rozporu s ústavně zaručenými právy účastníků řízení, zejména pak právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 91/94 SbNU 166) pak Ústavní soud uvedl, že obecné soudy při vyměření poplatku za odvolání "vyšly pouze ze záměru zákonodárce zrušit předmětné ustanovení §11 odst. 1 písm. n) [zákona o soudních poplatcích] o osvobození od poplatku, a aniž je pro to v textu tohoto zákona náležitá opora, tak z toho dovodily povinnost platit poplatek i za odvolání" (bod 22). Avšak "novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb. se právní úpravy odvolání nikterak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neuvádí. V kontextu ústavně zaručeného práva na přístup k soudu je proto třeba učinit závěr, že nevyplývá-li z textu zákona zpoplatnění odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, jde o návrh nezpoplatněný, a to proto, že tuto povinnost zákonodárce zcela jasně, určitě a srozumitelně nevyjádřil" (bod 23).
15. S nosnými důvody nálezů sp. zn. I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18 se Ústavní soud ztotožnil rovněž v nálezu sp. zn. I. ÚS 3668/18 ze dne 26. 6. 2019 (N 119/94 SbNU 408). Ústavní soud neshledal ani v projednávané věci důvod se od citovaných nálezů odchýlit, což ostatně nenavrhly ani obecné soudy ve svých vyjádřeních. Lze tedy shrnout, že i po novelizaci provedené zákonem č. 296/2017 Sb. je třeba zákon o soudních poplatcích a sazebník soudních poplatků vykládat se zřetelem k právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak, že odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem nepodléhá soudnímu poplatku.
16. V projednávané věci obecné soudy v napadených usneseních shledaly, že stěžovatelce byl správně vyměřen poplatek za odvolání ve věci náhrady újmy podle zákona o odpovědnosti státu. Podle napadených usnesení totiž novelizací provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo ke zpoplatnění tohoto odvolacího řízení. Tento závěr obecných soudů však ve světle výše citované nálezové judikatury nemůže obstát. Tím, že obecné soudy zastavily řízení o odvolání stěžovatelky poté, co stěžovatelka předmětný soudní poplatek neuhradila, porušily její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak konstatoval i Nejvyšší soud ve svém vyjádření, je z těchto důvodů třeba napadená usnesení zrušit.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v tomto rozsahu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
18. Jde-li o návrh stěžovatelky na zrušení zákonných ustanovení specifikovaných v záhlaví, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na výše zvolený ústavně konformní výklad právní úpravy není třeba k dosažení stěžovatelkou požadovaného stavu (tedy osvobození jejího odvolání od soudních poplatků) žádné zákonné ustanovení rušit. Nadto ustanovení čl. V bodů 6 a 13 v části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jejichž zrušení stěžovatelka navrhuje, jsou svojí povahou ustanovení novelizující, která nemají samostatnou normativní existenci a jejichž zrušení by připadalo v úvahu jen ve zcela výjimečných případech. Návrh stěžovatelky tak Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to ve shodě s nálezem sp. zn. I. ÚS 3668/18 ze dne 26. 6. 2019, bod 22.