ECLI:CZ:US:2020:2.US.525.20.1
sp. zn. II. ÚS 525/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., právně zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, LL. M., advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019 č. j. 32 Co 322/2019-1203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 2. 2020, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky nezletilého syna na změnu kolizního opatrovníka, kterému bylo původně soudem prvního stupně vyhověno. Odvolací soud dovodil mimo jiné, že v posuzovaném případě se z obsahu spisu nepodává, že by soudem jmenovaný opatrovník (město D.) v řízení zájmy nezletilého náležité nehájil a že by stranil otci, jak namítala matka; město D. činí potřebná šetření a zaujímá stanoviska ke skutečnostem v řízení zjištěným. Pouze v tom, že opatrovník podal odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, nelze podle odvolacího soudu spatřovat, že by nepodporoval názor matky a že by stranil otci proti zájmům nezletilého atd.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Krajský soud v Praze dopustil pochybení v tom, že dostatečně nezhodnotil jednání opatrovníka v kontextu celého soudního řízení, nevypořádal se se všemi skutečnostmi uváděnými v návrhu na změnu opatrovníka a neposoudil správně tyto skutečnosti ve smyslu požadavku zvýšené ochrany dětí a určení nejlepšího zájmu dítěte.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Jelikož Ústavní soud v minulosti připustil ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci ustanovení kolizního opatrovníka, které projednal a následně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 137/04 ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 2009/11 ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3272/11 ze dne 15. 3. 2012; dostupná na http://nalus.usoud.cz) a stejně postupoval i v nálezu I. ÚS 1244/15 ze dne 23. 12. 2015, posoudil Ústavní soud rovněž v nyní projednávaném případě ústavní stížnost jako přípustnou.
6. Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že vliv kolizního opatrovníka na zjištění stavu před soudem a jeho možnou deformaci při hledání rovnováhy mezi zájmy obou rodičů a nezletilého nelze obecně vyloučit. Pochybnost o schopnosti kolizního opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance ostatně předpokládá i zákonná úprava; např. §469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních ukládá soudu na návrh jmenovat jiného opatrovníka, byl-li jmenován opatrovníkem nezletilého orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal podnět nebo návrh na zahájení řízení. Při jmenování opatrovníka tedy soud musí postupovat tak, aby možnost kolize mezi zájmy opatrovníka a opatrovance pokud možno vůbec nevznikla a aby opatrovník byl schopen vystupovat v zájmu efektivní ochrany práv opatrovance. Pokud by se prokázalo, že v řízení kolizní opatrovník nevystupuje v nejlepším zájmu dítěte, ale ve prospěch zájmů jednoho z rodičů, nastala by ústavně nežádoucí situace jak z hlediska práv druhého rodiče, tak z hlediska nezletilého.
7. Uvedené však musí v první řadě zohlednit obecné soudy při rozhodování o námitkách jednoho z rodičů proti opatrovníkovi. I v nyní projednávané věci především jim přísluší, aby věc projednaly a učinily si závěr o tom, zda jsou tvrzení stěžovatelky důvodná či nedůvodná. V dané věci se oba soudy, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, věcí zabývaly dostatečným způsobem, provedly dokazování odpovídající závažnosti stěžovatelčiných tvrzení a dospěly sice k rozdílným, ale dostatečně odůvodněným závěrům, do nichž Ústavní soud v dané procesní situaci nemá důvod zasahovat svým kasačním rozhodnutím.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu