ECLI:CZ:US:2020:2.US.575.20.1
sp. zn. II. ÚS 575/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dvořáka, právně zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem Hlinky 86, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 23 Cdo 2431/2019-228, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019 č. j. 21 Co 270/2018-202 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 3. 2018 č. j. 7 C 332/2015-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že mezi žalovanými a společností PASIV SYSTÉM, s. r. o., (právním předchůdcem stěžovatele) byla totiž v listopadu 2009 uzavřena smlouva o dílo v režimu v současnosti již zrušeného obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.), jež měla spočívat v stavbě nízkoenergetického dřevěného domu tzv. na klíč. Částka 651 846 Kč s příslušenstvím, jejíž zaplacení požadoval stěžovatel v žalobě, pak měla představovat cenu tzv. víceprací provedených v průběhu stavby domu žalovaných nad rámec původního projektu. V průběhu řízení před obecnými soudy se následně stala spornou mj. otázka, zda bylo mezi stranami prokazatelně ujednáno rozšíření díla o provedení víceprací a potažmo možnost navýšení původně dohodnuté ceny díla (§549 obchodního zákoníku).
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení shora uvedené částky (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovaným náklady řízení (výrok II). Jmenovaný soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že stěžovatel žádným způsobem neprokázal, že by si žalovaní předmětné vícepráce objednali, resp. že provedení těchto víceprací odsouhlasili. Uzavřel, že "pokud byla mezi účastníky sporu cena o dílo pevně stanovena, bylo na zhotoviteli (právním předchůdci stěžovatele - pozn.), aby za tuto cenu dílo provedl, nelze však později požadovat na žalovaných zaplacení dalších částek jen proto, že žalobce cenu díla případně překročil, a toto nazývat jako vícepráce." S ohledem na řečené nepovažoval okresní soud za nezbytné zabývat se (z opatrnosti vznesenou) námitkou žalovaných, že dohoda o vícepracích byla relativně neplatná, ani námitkou stěžovatele, že došlo k jejímu promlčení. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle úspěchu ve věci.
4. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud zopakoval dokazování a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu rozvedl, za jakých podmínek vznikne objednateli (žalovaným) povinnost zaplatit zhotoviteli (stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci) cenu za práce provedené nad původně sjednaný rozsah díla podle §549 obchodního zákoníku. V této souvislosti mj. uvedl, že pro aplikaci §549 obchodního zákoníku je nezbytné, aby se strany dohodly na změně smlouvy o dílo; pakliže tak neučinily, zhotovitel nemůže po objednateli požadovat zvýšenou cenu díla ani domáhat se jejího zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož bylo prokázáno, že žádná taková dohoda uzavřena nebyla, žalovaným nevznikla povinnost zaplatit stěžovateli požadovanou (zvýšenou) cenu víceprací. Vzhledem k tomu nepovažoval krajský soud za potřebné zabývat se také námitkou promlčení tohoto nároku, námitkou relativní neplatnosti dohody o provedení víceprací ani námitkou promlčení práva vznést námitku relativní neplatnosti. O nákladech řízení rozhodl krajský soud dle úspěchu ve věci.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že na právních otázkách formulovaných stěžovatelem buď napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, resp. nebyly tímto soudem řešeny (otázky č. 1, 2 a 6), nebo jimi stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním nižších soudů a nahrazuje je vlastními skutkovými závěry (otázka č. 3), nebo bez uvedení relevantních argumentů brojí proti právním závěrům, které nižší soudy učinily na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu (otázky č. 4 a 5).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje obsahově podobné námitky jako v řízení před dovolacím soudem a zčásti také před soudem odvolacím. Znovu namítá, že obecné soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz údajnou e-mailovou komunikací mezi stěžovatelem a žalovanými, jež údajně měla být uložena na externím hard disku, který byl však v mezidobí poškozen a jeho obsah mohl být získán zpět pouze příslušným odborníkem. Pakliže obecné soudy nepovažovaly vylíčení rozhodných skutečností stěžovatelem za dostatečné, měly povinnost poučit jej podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud tedy neprovedly stěžovatelem navrhovaný důkaz e-mailovou komunikací na hard disku a nepoučily jej o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, zatížily svá rozhodnutí vadou opomenutých důkazů, nepřezkoumatelnosti a nedostatečného odůvodnění. Tím měly porušit jeho právo na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), natož jakousi "superrevizní" čtvrtou instancí. V řízení o ústavní stížnosti je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tedy zda v řízení, resp. v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Předně Ústavní soud podotýká, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou obsahově téměř totožné s námitkami uplatněnými přinejmenším v dovolacím řízení a pohybují se prakticky výlučně v rovině podústavního práva. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se mu garantovalo právo na úspěch v řízení nebo zaručovalo právo na rozhodnutí dle vlastních představ. Jeho obsahem je "pouze" zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž budou respektovány příslušné procesní předpisy a ústavní principy zakotvené v hlavě páté Listiny. Nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
11. K námitkám stran vadného hodnocení důkazů a nedostatečného zjištění skutkového stavu věci (zejm. v důsledku neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu e-mailovou komunikací, jež měla být uložená na pokaženém hard disku) ze strany obecných soudů Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23; usnesení sp. zn. II. ÚS 3841/17 ze dne 30. 10. 2018). Výjimku z tohoto pravidla činí pouze v případech tzv. kvalifikovaných vad, jimiž byly zcela zjevně porušeny zásady spravedlivého procesu. Jedná se kupříkladu o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, případy, kdy soud učiní skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo případy tzv. opomenutých důkazů. Po zevrubném zhodnocení obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti musí nicméně Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se žádné z těchto kvalifikovaných vad nedopustily.
12. Mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními existuje logický vztah; k témuž závěru lze dospět i stran vztahu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Nyní přezkoumávaná rozhodnutí obecných soudů nejsou zatížena ani vadou tzv. opomenutých důkazů. Ta by mohla být Ústavním soudem konstatována pouze v případě, že obecné soudy o určitých důkazech nerozhodly nebo se jimi vůbec nezabývaly [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25); nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65); nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. O opomenutý důkaz se však nejedná, zabývaly-li se obecné soudy tímto důkazem, ale s náležitým odůvodněním jej odmítly provést, neboť např. měly za to, že je nadbytečný, irelevantní, není zřejmé, jaká skutečnost jím má být prokázána, nebo není zřejmé, zda tento důkaz existuje a co má být jeho obsahem. V nyní posuzované věci městský soud v této souvislosti uvedl, že na závěru o neuzavření dohody o provedení víceprací mezi žalovanými a stěžovatelem, resp. jeho právním předchůdcem nemohou nic změnit ani odkazy stěžovatele "na údajnou, avšak blíže nespecifikovanou, e-mailovou komunikaci mezi právním předchůdcem a žalovanými. Soud I. stupně nepochybil, když důkaz touto komunikací, o které není ani zřejmé, zda vůbec existuje, neprovedl, neboť (stěžovatel - pozn.) by musel nejprve rozhodné skutečnosti tvrdit a teprve poté je příslušnými důkazy (např. e-mailovou komunikací) prokazovat. Obrácený postup, kdy (stěžovatel - pozn.) očekával, že si soud sám z případně předložené e-mailové komunikace potřebné skutečnosti zjistí, je nepřípustný." Uvedené závěry městského soudu pak byly akceptovány i Nejvyšším soudem. Jelikož se obecné soudy se stěžovatelovým návrhem na doplnění dokazování vypořádaly a řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily, proč provedení předmětného důkazu nepovažovaly za nezbytné, nelze v jejich rozhodnutí spatřoval vadu opomenutých důkazů ve shora vymezeném smyslu.
13. K námitkám stran nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a nedostatečnosti jejich odůvodnění Ústavní soud uvádí, že se s nimi neztotožnil. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou naopak odůvodněna řádně, dostatečně podrobně, logicky a srozumitelně.
14. Nakonec Ústavní soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel svou ústavní stížností formálně napadá také rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, neuvádí žádné konkrétní argumenty, jež by byly s to odůvodnit závěr o jejich protiústavnosti.
15. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu