ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2431.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2431/2019-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem Hlinky 155/86, 603 00 Brno, proti žalovaným 1) J. Č. , nar. XY, bytem XY a 2) A. Č. , nar. XY, bytem XY, oběma zastoupenými JUDr. Milanem Hasonem, advokátem se sídlem Dukelská 253/11, 293 01 Mladá Boleslav, o zaplacení 651 846 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 332/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 21 Co 270/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2019, č. j. 21 Co 270/2018-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 21 Co 270/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2019, č. j. 21 Co 270/2018-212, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 332/2015-176, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že je namístě zamítnout žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení tzv. víceprací ve výši 651 846 Kč vyfakturované daňovým dokladem ze dne 27. 10. 2011. Na rozdíl od soudu I. stupně, který uzavřel, že žalobce svůj nárok na zaplacení faktury vystavené za údajné vícepráce neprokázal, odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení byl prokázán opak, tedy, že žádný takový nárok žalobci nevznikl, neboť v daném případě nebyla zjištěna existence dohody o změně smlouvy o dílo o vícepracích, a to ani zápisem objednatele ve stavebním deníku, který by byl odsouhlasen zhotovitelem, a to včetně odsouhlasení ceny potřebné k realizaci víceprací. Odvolací soud konstatoval, že na tomto závěru nemohou nic změnit odkazy žalobce na údajnou, avšak blíže nespecifikovanou, e-mailovou komunikaci mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými, a soud prvního stupně nepochybil, jestliže důkaz touto komunikací, o které není ani zřejmé, zda vůbec existuje, neprovedl, jelikož žalobce by musel nejprve rozhodné skutečnosti tvrdit a teprve poté navrhovat důkazy k prokázání tvrzení. Potvrdil proto věcně správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaným nevznikla povinnost zaplatit žalobci jinou, než ve smlouvě dohodnutou cenu díla. Odkázal v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v podobě rozhodnutí ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2613/2010 či ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009. Odvolací soud nesouhlasil s úvahou soudu prvního stupně, podle níž je pro počátek promlčecí doby žalobcem tvrzeného nároku na zaplacení faktury za údajné vícepráce rozhodné datum na ní uvedené jako datum její splatnosti. Taková úvaha nemá podle odvolacího soudu oporu v žádném ustanovení zákona a je tudíž nesprávná. Vzhledem však k tomu, že žalobou tvrzený nárok vůbec nevznikl, odvolací soud konstatoval, že nebylo nutno se zabývat jeho promlčením. Ze stejných důvodů bylo rovněž nadbytečné zabývat se námitkou relativní neplatnosti jakýchkoliv údajných ústních ujednání a námitkou promlčení práva vznést námitku relativní neplatnosti. Jelikož zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, odvolací soud jej potvrdil, a to společně s rozhodnutí o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel formuloval tyto právní otázky:
1) Má nedodržení písemné formy pro změnu písemné smlouvy ve smyslu §272 odst. 2 obchodního zákoníku za následek absolutní nebo relativní neplatnost této změny?
2) Pokud má nedodržení formy dle předchozí otázky za následek relativní neplatnost změny smlouvy, promlčuje se právo vznést námitku relativní neplatnosti?
3) Má prioritu skutečná vůle účastníků smlouvy nebo formální projev této vůle, zvláště pak v kontextu zásady materiální pravdy a při uvážení ustanovení části první hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník? Nadto, pokud je ve smlouvě ujednáno, že za vícepráce se považují všechny realizované požadavky objednatele na změnu provedení díla, kdy ani ze zmínky o zápisu objednatele ve stavebním deníku se nepodává, že by touto byly vyloučeny ostatní možné způsoby ujednání víceprací, a kdy podkladem pro fakturaci víceprací je zápis ve stavebním deníku „zejména?“
4) Lze ujednání obsažené v e-mailové komunikaci s prostým elektronickým podpisem považovat při absenci konkrétních obav, že by snad e-mail mohla napsat jiná osoba, za písemná ujednání?
5) Mohou být v případě neprokázání ujednání víceprací poskytnutá plnění považována za bezdůvodné obohacení (kdy se nejedná o změnu žaloby), konkrétně „bezesmluvním plněním, které se prolíná s plněním poskytovaným podle smlouvy a které od něj nelze oddělit“?
6) Splní účastník řízení svou povinnost tvrzení již tím, že na určité listiny poukáže a případně navrhne, aby byly provedeny jako důkaz k prokázání jeho tvrzení? Je třeba, aby jednotlivé údaje z těchto listin opakoval, případně je ve svých procesních úkonech, jimiž plní povinnosti uvedené v ustanovení §101 odst. 1 o. s. ř., znovu opisoval?
Dovolatel má za to, že otázky nastíněné pod bodem 1) a 2) byly vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 504/2007 a je přesvědčen, že k prokázání oprávněnosti jeho nároku na zaplacení víceprací mělo stačit prokázání uzavření ústní dohody o změně smlouvy o dílo, jak bylo prokázáno výslechem svědka F. D. Podle dovolatele není mezi laickou ani odbornou veřejností sporu o tom, že e-mailová zpráva, v jejímž závěru autor uvede své jméno, splňuje zákonné požadavky písemnosti. Pro případ, že by soud měl za prokázané objednání víceprací u některých položek pouze v ústní (či jiné než zákonem vyžadované) formě, má žalobce za to, že judikatura stran písemného objednání víceprací má určité limity a není bezvýhradně a jednotně pojímána. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, z něhož plyne, že v případech, v nichž existuje vícero přijatelných interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné (byť formálně jinak udržitelné) jejich vůli deformují, či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prve uvedený, tj. priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05). Žalobce zdůraznil, že oběma stranám bylo naprosto zřejmé, že jakékoli plnění odlišné od smlouvy o dílo bude předmětem samostatné úhrady. Navíc v případě neprokázání ujednání víceprací mohou být poskytnutá plnění považována podle dovolatele za bezdůvodné obohacení (kdy se nejedná o změnu žaloby), konkrétně o „bezesmluvní plnění, které se prolínalo s plněním poskytovaným podle smlouvy a které od něj nelze oddělit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4504/2009). Dovolatel navíc rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelný z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí. Namítá rovněž, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, když neprovedl žalobcem řádně navržené důkazy e-mailovou komunikací mezi žalobcem a žalovanými a odvolací soud tento nesprávný postup potvrdil, když dospěl k závěru, že žalobce nejprve netvrdil rozhodné skutečnosti, které by touto komunikací prokazoval. Žalobce poukazuje na jednání před soudem prvého stupně, v němž rozhodné skutečnosti měl tvrdit a namítá, že pokud soud prvního stupně shledával toto tvrzení žalobce jako nedostatečné, měl využít své poučovací povinnosti dle §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a vyzvat žalobce k doplnění tvrzení. Poukazuje v dané souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a i soud prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolatelem uváděným otázkám pod bodem 1) a 2), týkajícím se absolutní a relativní neplatnosti změny smlouvy, a promlčení práva vznést námitku relativní neplatnosti změny smlouvy, je třeba uvést, že na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, jestliže odvolací soud svůj závěr o potvrzení zamítnutí žaloby založil na závěru, že shodný projev vůle účastníků ohledně víceprací nebyl prokázán, tudíž nebylo prokázáno uzavření změny smlouvy týkající se o víceprací, tedy že v daném případě neexistuje dohoda mezi účastníky o změně smlouvy o dílo o vícepracích. Dovolatelem poukazovaná judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 504/2007), řešící otázku relativní neplatnosti právního úkonu a promlčení práva uplatnit námitku relativní neplatnosti právního úkonu, na danou věc nedopadá, když odvolací soud tyto otázky neřešil. Odvolací soud výslovně konstatoval, že otázkou promlčení nároku, který vůbec nevznikl, není třeba se zabývat, stejně jako otázkou relativní neplatnosti jakýchkoliv údajných ústních jednání. Nelze tedy dovodit, že by dovolání žalobce pro řešení otázek pod bodem 1) a 2) bylo podle §237 o. s. ř. přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz , judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Dovolání není tedy pro řešení otázky pod bodem 1) a 2) podle §237 o. s. ř. přípustné.
Otázka formulovaná dovolatelem pod bodem 3) je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele o ujednání víceprací mezi oběma smluvními stranami. Takový skutkový závěr se však z rozhodnutí odvolacího soudu nepodává. Nejvyšší soud přitom již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017 nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Mimoto je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v uvedeném usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatel však neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky uvedené pod bodem 3) odchýlit. Dovolání tedy nemůže být ani pro řešení otázky pod bodem 3) podle §237 o. s. ř. přípustné.
K otázce vymezené dovolatelem pod bodem 4) je namístě konstatovat, že soudy při posouzení nároku na zaplacení víceprací vycházely z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), podle níž ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšířením díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo, kdy rozsah víceprací a jejich cena musí být oběma smluvními stranami odsouhlaseny, aby se jednalo o změnu smlouvy. Takové zjištění oboustranného souhlasu se změnou smlouvy, týkající se víceprací, se ale ze skutkových zjištění soudů v posuzované věci nepodává. Dovolatel v souvislosti s formulací otázky pod bodem 4) neuvedl rovněž žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky uvedené pod bodem 4) odchýlit. Dovolání tedy nemůže být ani pro řešení otázky pod bodem 4) podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky uvedené dovolatelem pod bodem 5), neboť nelze sdílet názor dovolatele, že v případě neprokázání ujednání víceprací mohou být poskytnutá plnění považována za bezdůvodné obohacení, jestliže podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je zastáván konstantní právní názor, že nejsou-li dány podmínky pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou (§549 obchodního zákoníku), nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 - veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ). Ke shodnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009 - veřejnosti též dostupný na www.nsoud.cz , kdy dovodil, že plnění z titulu víceprací beze změny uzavřené smlouvy není bezdůvodným obohacením objednatele na úkor zhotovitele, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v §451 a §454 občanského zákoníku (platného do 31. 12. 2013), jelikož v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. Nejvyšší soud tehdy dále dovodil, že pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění) bylo by možno aplikovat ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku (platného do 31. 12. 2013) o bezdůvodném obohacení. O takový případ se ale v dané věci s ohledem na skutková zjištění nejedná. Odkaz dovolatele na rozsudek ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4504/2009, který otázku bezdůvodného obohacení neřešil (posuzoval právo na poplatek z prodlení podle hospodářského zákoníku), je nepřípadný. Odvolací soud se tedy při posouzení uplatněného nároku na zaplacení víceprací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přijaté k výkladu právní úpravy soukromého práva před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neposuzoval-li uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolatelem položená procesní otázka pod bodem 6) rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tuto procesní otázku soudy neřešily, a jak již výše odůvodněno, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Navíc otázka vycházející z kritiky konkrétního procesního postupu soudu, stejně jako námitky dovolatele, že odvolací soud rozhodnutí náležitě neodůvodnil a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, nenaplňují kritéria stanovená pro přípustnost dovolání v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně tak jako námitky k nedostatkům odůvodnění rozhodnutí a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 nebo usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 832/2019 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobce, které není podle §237 o. s. ř. přípustné, je namístě podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu