ECLI:CZ:US:2020:2.US.603.19.1
sp. zn. II. ÚS 603/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Dáša Picková a 2) Josef Picek a 3) Květoslava Havigerová a 4) Antonín Haviger, všech zastoupených Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2016, č.j. 10 C 129/2015-223, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, č.j. 21 Co 95/2017-246, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č.j. 30 Cdo 4275/2017-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 7. 11. 2016, č.j. 10 C 129/2015-223, odmítl žalobu stěžovatelů (podání ze dne 30. 4. 2015 doplněné podáními ze dne 22. 7. 2015, ze dne 7. 9. 2016 a ze dne 19. 10. 2016, kterými se stěžovatelé po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhali zaplacení částky 67 333 446 Kč se zákonným úrokem z prodlení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelé se po žalované domáhali náhrady několika druhů škod (spočívající v zaplacené kupní ceně ve výši 7 000 000 Kč, v zaplacených úrocích z úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a.s. ve výši 3 712 746 Kč, ve zhodnocení nemovitostí ve výši 22 870 700 Kč a v ušlém zisku ve formě tržního nájemného ve výši 33 750 000 Kč) z několika různě popsaných nesprávných úředních postupů státu (v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 15/93 u Okresního soudu v Olomouci neoznámením zahájení řízení katastrálnímu úřadu, nezákonnou privatizací státního podniku TECHNOMAT, s.p. nebo nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu). Obvodní soud stěžovatele vyzval, aby odstranili vady neurčitého podání, když nebylo zřejmé, jakou konkrétní částku na náhradu škody požaduje každý ze stěžovatelů za každý jednotlivě označený nesprávný úřední postup. Poučil je také, jak mají vady svého podání odstranit - že je třeba specifikovat, jakou částku jako náhradu škody každý z nich požaduje, a to jednak a) za nesprávný úřední postup spočívající v postupu Okresního soudu v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 15/93, který neoznámil zahájení řízení katastrálnímu úřadu, b) za nesprávný úřední postup spočívající v nezákonné privatizaci státního podniku TECHNOMAT, s.p., c) za případně jiný (a jaký konkrétní) nesprávný úřední postup (např. katastrálního úřadu), a to z celkem požadovaných 67 333 446 Kč. Na výzvu stěžovatelé prostřednictvím svého advokáta uvedli, že každý požaduje po žalované částku 16 833 361,50 Kč s tím, že není jejich povinností uvádět právní kvalifikaci žalovaného skutku, ale pouze dostatečně skutkově popsat jednání, kterým jim vznikla škoda, což se nepochybně stalo, přičemž škoda jim vznikla na základě jednání popsaného ve výzvě soudu pod bodem a), b) i c) samostatně, případně kumulativně, tak i jednáním pod všemi těmito body v souhrnu.
3. Obvodní soud poukázal na to, že požadují-li stěžovatelé, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a také uvést konkrétní peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požadují zaplatit; neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1371/2010). Jelikož stěžovatelé navzdory výzvě k odstranění vad neurčitého podání nevylíčili rozhodné skutečnosti vážící se zvlášť ke každému jednotlivému nároku, a zejména pak ani nevymezili, jakou finanční částku na náhradu jaké škody požadují za každý jednotlivý nesprávný úřední postup, a jelikož šlo o takovou vadu podání, pro kterou v řízení nebylo možné pokračovat, obvodní soud neurčité podání stěžovatelů podle §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 5. 2017, č.j. 21 Co 95/2017-246, usnesení obvodního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. usnesením ze dne 28. 11. 2018, č.j. 30 Cdo 4275/2017-264. Upozornil, že otázka, zda jsou žalobci povinni v žalobě kromě vylíčení rozhodujících skutečností provést též právní hodnocení skutku, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, jelikož městský soud založil svůj závěr o vadách žaloby, které brání jejímu věcnému projednání, nikoliv na tom, že jsou stěžovatelé povinni své nároky právně kvalifikovat, nýbrž na tom, že žalobci v případě tzv. objektivní kumulace nároků (o níž v daném případě jde) musí v žalobě uvést ohledně uplatněných nároků nejen skutečnosti, kterými vylíčí jednotlivé skutky, ale také uvést konkrétní peněžité částky, jež z titulu každého jednotlivého nároku požadují zaplatit. Konstatoval proto, že řešení stěžovateli předložené právní otázky se tak v jejich poměrech nemohlo projevit, neboť jejich postavení vůči druhé straně sporu by zůstalo nezměněno. Doplnil, že stěžovatelé v dovolání způsobem požadovaným §241a odst. 3 o.s.ř. (uvedením právního posouzení věci, které považují za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá) žádný další dovolací důvod nevymezili. Neoznačili, kterou konkrétní otázku při posuzování vad žaloby městský soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto praxi také nijak blíže nevymezili a spokojili se pouze s opětovným obsáhlým vylíčením žalobních tvrzení, přičemž kritika právního posouzení městského soudu ani citace §237 o.s.ř. nepostačují. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání v rozporu s §241a odst. 2 o.s.ř. (vyjma shora uvedené právní otázky, která však přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozhodnutí městského soudu na ní nezávisí) neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání, ani vymezení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
6. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, jakož i do práva na ochranu proti škodě způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listina") a do jejich vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti popisují okolnosti vedoucí je k přesvědčení, že jim zásahem do jejich majetkové sféry byla způsobena nemalá újma, jejíž původ spatřují v nezákonném postupu orgánů České republiky. V této souvislosti pak namítají, že navzdory tomu, že srozumitelně a dle všech jim dostupných informací vylíčili skutkový stav a z něj plynoucí nároky, vyzval je obvodní soud k doplnění jejich podání, což stěžovatelé učinili a "naprosto pregnantně vyčíslili škodu, která vznikla každému z nich a znovu uvedli, jakým skutkovým dějem ke škodě došlo". Uvádí, že bez provedení dokazování nemohli postavit najisto, které z popsaných jednání mělo na vznik škody největší podíl (či mělo podíl marginální), že jim vznikla škoda pouze v požadované výši a nemohou tedy požadovat škodu za každé z popsaných jednání státu samostatně, a že jistě není nutné podávat tři žaloby na každé jednotlivé pochybení státních orgánů, když stát pochybil řetězcem nesprávných úředních postupů či nezákonných rozhodnutí, aby v konečném důsledku byly například dvě žaloby zamítnuty a jedné bylo vyhověno. Dále stěžovatelé připomínají (s odkazy na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu), že není jejich povinností uvádět právní kvalifikaci žalovaného skutku, ale pouze dostatečně skutkově popsat jednání, kterým jim vznikla škoda, což se podle nich nepochybně stalo. Postup obecných soudů stěžovatelé označují za naprosto formalistický a spatřují v něm nezájem věc projednat a skutkově a právně posoudit. Dle stěžovatelů je nepochybné, že jimi učiněná podání nevykazovala vady, pro které by nebylo možné v řízení pokračovat a soudy tak podle nich svým postupem znemožnily věcné projednání jejich žaloby na náhradu škody za pochybení státních orgánů.
III.
8. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným a částečně návrhem nepřípustným - viz §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
IV.
10. Závěru Nejvyššího soudu, že otázka, zda jsou žalobci povinni v žalobě kromě vylíčení rozhodujících skutečností provést též právní hodnocení skutku, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, je možno přisvědčit. Nejvyšší soud správně poukázal na to, že městský soud svůj závěr o vadách žaloby, které brání jejímu věcnému projednání (resp. potvrzení tohoto závěru obvodního soudu), nezaložil na otázce povinnosti právní kvalifikace nároků. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje i s názorem, že ve zbývající části svého dovolání (které, jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, je až na nezbytné odlišnosti shodné s textem ústavní stížnosti) stěžovatelé dovolací důvod a splnění předpokladů přípustnosti dovolání řádně nevymezili.
11. Postup Nejvyššího soudu, který za dané situace dovolání stěžovatelů s přiléhavým odůvodněním odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., podle přesvědčení Ústavního soudu nelze považovat za ústavně nesouladný. Navíc, ačkoliv stěžovatelé ústavní stížností formálně napadají usnesení Nejvyššího soudu, tak skutečnosti, že jejich dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, v ústavní stížnosti adekvátně neoponují. Ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu obsahuje pouze strohé konstatování, že usnesení je nesprávné a Nejvyšší soud se odchýlil od své předchozí judikatury, aniž by však bylo jakkoliv blíže specifikováno, v čem je nesprávnost usnesení Nejvyššího soudu spatřována a od jaké konkrétní judikatury se měl Nejvyšší soud tímto svým rozhodnutím odchýlit.
12. Jelikož pochybení v postupu Nejvyššího soudu shledáno nebylo (a jelikož relevantní argumentaci svědčící pro nezbytnost kasace usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti neuvádí ani stěžovatelé), dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovateli tvrzenému zásahu do základních práv usnesením Nejvyššího soudu nedošlo a ústavní stížnost tak v této části posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
13. Následně Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost ve zbývající části, v níž směřuje proti usnesením městského soudu a obvodního soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona). Povinností stěžovatelů tedy bylo, aby před podáním ústavní stížnosti řádně (efektivně) vyčerpali veškeré dostupné opravné prostředky. Jak však Ústavní soud již v minulosti konstatoval, za řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nelze považovat dovolání, v němž je jeho přípustnost dovozována výhradně ve vztahu k právní otázce, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. V takovém případě se totiž hodnocení Nejvyššího soudu redukuje právě na konstatování, že na předložené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, což je posouzení kvalitativně odlišné od (kvazi)meritorního posouzení, zda je naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o.s.ř. ve vztahu k otázce, na níž napadené rozhodnutí závisí (blíže viz usnesení sp. zn. III. ÚS 973/18 ze dne 15. 5. 2018, obdobně viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 903/17 ze dne 27. 3. 2018 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 910/19 ze dne 10. 9. 2019; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Stěžovateli podané dovolání, v rámci kterého zákonem předvídaným způsobem vymezili pouze otázku, na jejímž řešení dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo, tedy nelze pokládat za řádné vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje a na jehož efektivním vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat. Ústavní stížnost byla proto v části směřující proti usnesení obvodního soudu a proti usnesení městského soudu posouzena jako nepřípustná.
15. Pro úplnost lze doplnit, že pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují také na fakt, že "ačkoliv pro jistotu podali i žalobu novou, kde již přesné popsali, jaký podíl na požadované škodě mělo které jednání státních orgánů (tak jak požadoval soud), a to ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod spisovou značkou 31 C 146/2017, i zde však byla žaloba odmítnuta", z čehož dovozují, že soudní moc odmítla opětovně a nedůvodně věcně projednat jejich žalobu, Ústavní soud se tímto tvrzení podrobněji nezabýval, neboť rozhodnutí vzešlé z řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 146/2017 stěžovatelé nyní posuzovanou ústavní stížností nenapadli.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu