ECLI:CZ:US:2020:2.US.62.20.1
sp. zn. II. ÚS 62/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti S. Z., t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2019 č. j. 3 To 184/2019-9586 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2019 č. j. 7 To 234/2019-9329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl vazebně trestně stíhán. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu se zamítá, dohled probačního úředníka nad stěžovatelem, resp. výkon elektronické kontroly plnění povinností stěžovatele prostřednictvím elektronického kontrolního systému se nestanoví.
2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl.
3. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl trestně stíhán společně s dalšími pěti spoluobžalovanými pro skutky, v nichž byly spatřovány zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 1 a 2 trestního zákoníku, zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin podplácení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. 3 T 151/2017 uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, spáchaným jako organizátorem podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dále přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem podplácení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku, a za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci.
5. V mezidobí mezi vydáním ústavní stížností napadených usnesení krajského soudu a usnesení vrchního soudu ve vazební věci stěžovatele, zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. 7 To 234/2019 rozsudek městského soudu ve věci samé a nově rozhodl o vině a trestu obžalovaných. Stěžovatel byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, zločinem křivého obvinění, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny, přečinem nadržování, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a přečinem podplácení, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, a současně mu byl uložen i trest propadnutí věci.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími, jakož i jiným zásahem, byla porušena jeho práva zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. a), c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušeny procesní záruky zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
7. Stěžovatel po vylíčení skutkových okolností věci tvrdí, že porušení jeho práv spočívá v následujících skutečnostech: a) nebylo respektováno právo na pravidelný přezkum důvodů trvání vazby, b) nebyl dodržen požadavek na urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody, c) nebyly dány materiální důvody vazby s ohledem na dobu, kterou již stěžovatel strávil ve vazbě, d) délka trvání vazby je nepřiměřená, e) stěžovatel nebyl propuštěn na svobodu po vyhlášení rozsudku prvoinstančního soudu již dne 5. 3. 2019, f) absentovaly dostatečné a relevantní důvody zbavení stěžovatele osobní svobody a absentovala zvláštní péče, g) bylo porušeno právo na spravedlivost řízení o přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody, h) krajský soud porušil presumpci neviny, i) došlo k rozsáhlému a systematickému porušování práva stěžovatele na obhajobu a práva na spravedlivý proces v rámci vazebních řízení.
8. Stěžovatel pak podrobně jednotlivé námitky rozvádí, též za pomoci argumentace rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu či Spolkového ústavního soudu SRN.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel se proti rozhodnutím o vazbě (resp. jejímu pokračování) brání před Ústavním soudem opakovaně, přičemž značná část jeho rozsáhlé argumentace již byla Ústavnímu soudu předestřena a též Ústavním soudem opakovaně vypořádána (srov. usnesení III. ÚS 3238/18 ze dne 12. 3. 2019, II. ÚS 932/19 ze dne 8. 10. 2019 či II. ÚS 2889/19 ze dne 4. 5. 2020; některé námitky byly vypořádány též v nálezu III. ÚS 1056/19 ze dne 28. 8. 2019, jímž bylo stěžovateli vyhověno jen v otázce upření možnosti stěžovatele vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce v konkrétní věci, ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta).
12. K jednotlivým argumentům stěžovatele lze uvést následující:
K tvrzenému nerespektování práva na pravidelný přezkum důvodů trvání vazby Ústavní soud uvádí, že stěžovatel svou argumentaci nevztahuje k napadeným rozhodnutím, ale rozhodnutím a postupům starším, které byly již Ústavním soudem přezkoumávány. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tom, že soudy měly o předchozích doplněních žádosti stěžovatele na propuštění z vazby, kterou podal dne 24. 6. 2019, rozhodovat jako o nových žádostech, což neučinily, v čemž stěžovatel spatřoval nečinnost soudu a porušení osobní svobody. V nyní posuzované věci, stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby dne 4. 9. 2019. Krajský soud o ní napadeným rozhodnutím rozhodl neprodleně 5. 9. 2020, vrchní soud rozhodl o stížnosti dne 24. 10. 2019. Soudům tak nelze jakékoli pochybení spojené s rozhodnutím o žádosti o propuštění z vazby vytýkat. K otázce pravidelnosti přezkumu zbavení stěžovatele svobody Ústavní soud připomíná, že předchozí rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo vydáno dne 26. 6. 2019, resp. rozhodnutí stížnostního soudu dne 31. 7. 2019 (obě rozhodnutí byla přezkoumána v usnesení II. ÚS 2889/19). Periodický přezkum trvání vazby tak byl zajištěn.
13. Argument nedodržení požadavku na urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody vychází z tvrzení stěžovatele, že vazební řízení trvalo 41 dní, resp. v obou stupních 104 dní, neboť stěžovatel má za to, že žádost o propuštění z vazby podal dne 27. 7. 2019. Soudy však přesvědčivě vyložily, že dne 27. 7. 2019 nebyla podána žádost o propuštění z vazby, nýbrž šlo o doplnění předchozí žádosti. Tento závěr soudů nelze považovat za nesprávný. Je nutno zrekapitulovat, že stěžovatel podáním ze dne 24. 6. 2019 požádal o propuštění z vazby na svobodu, ovšem krajský soud o této žádosti nerozhodoval, neboť nebyla podána po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí o předchozí žádosti, jak vyžaduje trestní řád, a nebyla podána z jiných důvodů, než obsahovala žádost předchozí. O předchozí žádosti o propuštění z vazby bylo rozhodnuto až dne 26. 6. 2019. Nový návrh o propuštění z vazby podal stěžovatel 4. 9. 2019. O potřebě podat nový návrh byl stěžovatel při vazebním zasedání dne 26. 6. 2019 výslovně poučen s tím, že o žádosti ze dne 24. 6. 2019 není možno dle trestního řádu rozhodnout. Stejně byl na potřebu podání nové žádosti upozorněn stěžovatel usnesením vrchního soudu ze dne 1. 8. 2019 č. j. ÚL 18/2019-35, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 21. 7. 2019 na určení lhůty k provedení procesního úkonu, spočívajícího v projednání žádosti o propuštění z vazby ze dne 24. 6. 2019. Procesní práva stěžovatele tak nebyla nijak krácena a o jeho novém návrhu na propuštění z vazby ze dne 4. 9. 2019 bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu rozhodnuto neprodleně. Argumentaci stěžovatele tudíž nelze přisvědčit.
14. Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem, že v jeho věci neexistovaly materiální důvody vazby, resp. absentovaly dostatečné a relevantní důvody zbavení stěžovatele svobody. K tvrzením stěžovatele, že důvody vazby pominuly s ohledem na délku trvání vazby (ve vztahu k hrozícímu trestu), je nutno dodat, že stěžovatel jednak z hlediska délky trvání vazby směšuje různá trestní řízení vedená proti své osobě, jednak argumentuje instituty (absorpční zásada při ukládání trestu), které se týkají ukládání trestů, nikoli trvání vazby. Z ústavního pohledu je podstatné, zda v době rozhodování o vazbě je zde důvodné podezření ze spáchání trestného činu, zda je zde dán některý z důvodů vazby a zda nebyla překročena maximální možná délka trvání vazby. Soudy se se všemi těmito požadavky podrobně a srozumitelně vypořádaly. Soudy vyšly z toho, že v daném trestním řízení je stěžovatel trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině, za zločin křivého obvinění spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, přečin nadržování spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a přečin podplácení, za což hrozí více než 10 let trestu odnětí svobody. Argumentace stěžovatele, že podle nepravomocného rozhodnutí městského soudu ve věci samé ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. 3 T 151/2017 nebyl shledán vinným z účasti na organizované zločinecké skupině, není relevantní, neboť ve vazební věci není posuzována otázka viny a trestu, ale pouze existence důvodného podezření. Stěžovatel sice argumentuje nepravomocným rozhodnutím soudu prvého stupně, je však nutno dodat, že odvolací soud (srov. shora zmíněné rozhodnutí krajského soudu ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. 7 To 234/2019) naopak stěžovatele v uvedeném bodě shledal vinným a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by v době rozhodování vazebního soudu neexistovalo ani důvodné podezření z trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a za kterou byl nakonec pravomocně odsouzen.
15. Pokud jde o vazební důvody, byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu vazby útěkové [§67 písm. a) trestního řádu] a vazby předstižné [§67 písm. c) trestního řádu]. Nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že soudy dostatečně nezdůvodnily existenci vazebních důvodů, ani v tom, že by se nezabývaly jinými opatřeními nahrazujícími vazbu. Ústavní soud připomíná, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazební řízení je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, jakož i ohledně toho, že se trestného činu skutečně dopustil. Rozhodnutí o vazbě je nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují zákonné důvody vazby (§67 trestního řádu). Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění však náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).
16. Ústavní soud dále připomíná, že do rozhodnutí obecných soudů ve vazebních věcech je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
17. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat argumentaci krajského i vrchního soudu, je však nutno alespoň připomenout, že stěžovatel poté, co byl v rámci jiné trestní věci vedené o zvlášť závažném úmyslném trestném činu daňové povahy propuštěn z vazby po přijetí vysoké peněžité záruky a dalších institutů nahrazujících vazbu, se dopustil trestného činu, kterého se týkají právě nyní napadená vazební rozhodnutí. Závěr o tom, že vzhledem k osobnosti stěžovatele nelze očekávat, že nahrazení vazby jinými prostředky může splnit svůj účel, je tak zcela na místě. Sama skutečnost, že rozhodnutí krajského soudu odkazuje též na řadu předchozích rozhodnutí o vazbě stěžovatele, která se zabývala shodnými námitkami stěžovatele, není problematická. Z rozhodnutí je zřejmé, že jak krajský, tak vrchní soud posuzovaly aktuální situaci a zvážily argumenty pro nezbytnost dalšího trvání vazby. Opět je nutno dodat, že důvodností vazby a opakující se argumentací stěžovatele se obecné soudy důkladně a podrobně zabývaly, což je Ústavnímu soudu z úřední činnosti známo, neboť se těmito rozhodnutími opakovaně zabýval v předchozích ústavních stížnostech stěžovatele (pro stručnost lze odkázat na usnesení sp. zn. II. ÚS 932/19, bod 32 či sp. zn. II. ÚS 2889/19, bod 30). Nezbývá než zopakovat, že přetrvávají-li stejné - relevantní a postačující - důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, pak byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody ve svých rozhodnutích - s náležitým vysvětlením - opakovaly (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, či usnesení sp. zn. II. ÚS 3238/18). Ústavní soud se obdobnými námitkami stěžovatele vůči existenci důvodů útěkové a předstižné vazby opakovaně zabýval a shledal argumentaci obecných soudů v tomto ohledu ústavně konformní. I nyní napadená rozhodnutí z hlediska důvodnosti trvání vazby obstojí. Ústavní soud připomíná, že "rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby" [např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)].
18. Ani argument nepřiměřené délky vazby nelze akceptovat. Samotná délka trvání vazby 2 roky a 9 měsíců v nyní posuzované vazební věci se nachází v rámci zákonného limitu pro trvání vazby. Ústavní soud navíc již opakovaně upozornil, že přiměřenost délky vazby nelze posuzovat abstraktně, ale oprávněnost ponechání obžalovaného ve vazbě je nutno hodnotit vždy podle okolností a konkrétních aspektů jednotlivých případů (např. rozsudek ESLP ve věci Smatana proti České republice ze dne 27. 9. 2007 č. 18642/04, §102; či rozsudek ve věci Tariq proti České republice ze dne 18. 4. 2006 č. 75455/01, §86). Ústavní soud též již opakovaně v případě stěžovatele uvedl, že v posuzované věci obecné soudy uváděly dostatečně silné důvody pro nutnost pokračujícího zbavení svobody stěžovatele a nejsou ani pochybnosti o jejich náležitém postupu a maximální snaze ukončit řízení v přiměřené době. Je nutno vzít v potaz komplikovanost stíhané trestné činnosti, i procesní postup a chování stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení rozhodovaly o četných procesních návrzích a námitkách obviněných (včetně stěžovatele), o návrzích na doplnění dokazování a o podaných opravných prostředcích, které byly začasto extrémně rozsáhlé a podrobné. Jakkoli nemůže být složitost věci, resp. rozsah a obsah řady procesních podání stěžovatele důvodem pro překročení maximální zákonné hranice pro trvání vazby (k čemuž v nyní posuzované věci nedošlo), nelze je brát ze zřetele při posouzení toho, zda je celková dálka trvání vazby přiměřená a nezbytná.
19. K námitce, že stěžovatel nebyl propuštěn na svobodu po vyhlášení rozsudku prvoinstančního soudu již dne 5. 3. 2019 se Ústavní soud již podrobně vyjádřil v usnesení II. ÚS 2889/19, v němž tento tvrzený jiný zásah přezkoumal a na svou argumentaci, která je stěžovateli známa, nyní pro stručnost odkazuje.
20. Stěžovatel dále tvrdí porušení "práva na spravedlivost řízení o přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody" a argumentuje porušením procesních práv v předchozích fázích řízení. Má za to, že při odůvodnění trvání vazby soudy argumentují skutečnostmi, které jsou stěžovateli v předmětném řízení kladeny za vinu, ale které mu nikdy nebyly prokázány. K tomu opět Ústavní soud opakovaně připomíná, že při vazebním rozhodování nemůže vazební soud zcela předjímat výsledek rozhodnutí ve věci samé, tj. vychází vždy pouze z určité míry pravděpodobnosti, že se skutek stal, že je trestným činem a že pachatelem je právě obviněný. Soud neposuzuje vinu či nevinu stěžovatele, ale existenci důvodného podezření. Tomu odpovídají i odlišné nároky na odůvodnění rozhodnutí, resp. práci s důkazním materiálem, než je tomu při rozhodování o vině a trestu. Tato řízení tak nelze směšovat, jak z hlediska jejich účelu, tak při následném přezkumu ze strany Ústavního soudu.
21. Je-li soudům vytýkáno, že se podrobně nezabývaly tvrzenými pochybeními orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s trestním stíháním stěžovatele, nelze této námitce přisvědčit, neboť vazební rozhodnutí nemůže nahrazovat rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud opakovaně připomíná (srov. II. ÚS 932/19, bod 37), že pokud se stěžovatel snaží zpochybňovat zákonnost, či ústavnost v řízení shromážděných a použitých důkazů, jedná se o argumentaci předčasnou s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Posouzení relevantnosti, věrohodnosti i samotné zákonnosti či ústavnosti důkazů je úkolem příslušných orgánů činných v trestním řízení, po podání obžaloby soudů. Ústavní soud toto posouzení nepředjímá a nenahrazuje tuto zásadní úlohu obecných soudů v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 452/16 ze dne 7. 7. 2016). Stěžovatel má k dispozici prostředky obrany proti tvrzeným zásahům do svých práv, včetně ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé. Ve věci stěžovatele již došlo k pravomocnému rozhodnutí o vině a trestu, proti němuž se stěžovatel může bránit jak dovoláním, tak následně ústavní stížností. Řešení skutkových a právních otázek týkajících se věci samé náleží výlučně do pravomoci soudů rozhodujících o trestní odpovědnosti stěžovatele a nemůže o nich s konečnou platností rozhodovat vazební soud či Ústavní soud při přezkumu vazebních rozhodnutí. Ústavní soud se ochranou základních práv a svobod zásadně zabývá až po ukončení meritorního řízení v trestních věcech a po vyčerpání všech procesních prostředků (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, bod 31).
22. Konečně nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom, že došlo napadeným rozhodnutím krajského soudu k porušení presumpce neviny. Stěžovatel vychází z toho, že vůči obvinění ze spáchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině byl obžaloby fakticky soudem prvního stupně zproštěn a proto měly být aplikovány závěry nálezu Pl. ÚS 6/10 i na zde projednávaný případ a stěžovatel měl být z vazby propuštěn. Pokud se tak nestalo a krajský soud vycházel ve vazební věci z odlišných skutkových závěrů, aniž by odpovídajícím způsobem zopakoval a doplnil dokazování ve věci, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení zásady presumpce neviny. Otázkou možnosti ponechání stěžovatele ve vazbě po rozhodnutí prvostupňového soudu v meritu věci, resp. možnou aplikovatelností závěrů nálezu Pl. ÚS 6/10 se již Ústavní soud podrobně zabýval, odlišil důsledky zproštění obžaloby (kterých se týkal nález Pl. ÚS 6/10) od změny právní kvalifikace skutku, přičemž nezbývá než odkázat na nález sp. zn. III. ÚS 1056/19, bod 22 či usnesení II. ÚS 2889/19, bod 33-37. Tvrzením stěžovatele tudíž přisvědčit nelze, neboť i po nepravomocném rozhodnutí městského soudu ve věci samé zde vazební důvody trvaly a zbavení osobní svobody stěžovatele nebylo protiústavní.
23. K tvrzení stěžovatele, že dochází k rozsáhlému a systematickému porušování jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, je nutno připomenout, že jde o tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení sahající až do roku 2015, zčásti týkající se jiného trestního řízení, nemající k samotnému rozhodnutí o vazbě přímý vztah, neboť, jak již bylo shora uvedeno, vazební rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí ve věci samé a není v něm posuzována s konečnou platností otázka viny a trestu. Uvedené námitky je nutno vypořádat ze strany obecných soudů v řízení ve věci samé. Navíc je nutno opět připomenout, že zmíněná pochybení jsou namítána před Ústavním soudem opakovaně a Ústavní soud již na ně opakovaně reagoval včetně zdůraznění limitovaných možností přezkumu již ve vazebním řízení (srov. II. ÚS 932/19, body 9, 36-38, usnesení II. ÚS 2889/19, bod 49 a násl., ve vztahu ke komunikaci stěžovatele a advokátů srov. též usnesení IV. ÚS 4342/18 ze dne 20. 11. 2019). Reakce krajského i vrchního soudu na uvedené námitky stěžovatele jsou tak adekvátní, nepředstavují jakékoli vybočení z řádného postupu ve vazebním řízení a nemohou založit porušení ústavních práv stěžovatele.
24. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy požadavkům kladeným na rozhodnutí ve vazebních věcech dostály a napadená rozhodnutí tudíž nelze považovat za protiústavní.
25. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu