ECLI:CZ:US:2019:2.US.932.19.1
sp. zn. II. ÚS 932/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z. (dříve S. A. Z.), t. č. ve Vazební věznici Brno-Bohunice, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 368/2018-7097 ze dne 6. 12. 2018, usnesení Městského soudu v Brně č. j. 3 T 151/2017-6393 ze dne 10. 10. 2018 a jinému zásahu Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2019 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vazebních rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5 odst. 1, 3 a 4, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c), čl. 8 odst. 1, čl. 18 a čl. 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel žádá, aby Městskému soudu v Brně bylo zakázáno pokračovat v zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy, práva na důvěrnou komunikaci mezi obviněným a obhájcem dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, práva nebýt podroben špatnému zacházení dle čl. 3 Úmluvy a práva na přístup k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") dle čl. 34 Úmluvy, respektive tolerovat zasahování do tohoto práva.
2. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána ve věci vazby stěžovatele. Z obsahu spisu, ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z dalších ústavních stížností stěžovatele podaných dosud k Ústavnímu soudu vyplývá, že stěžovatel byl v nynější věci vzat do vazby dne 4. 12. 2016. Dne 5. 10. 2017 Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podalo u Městského soudu v Brně na stěžovatele a další osoby obžalobu pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a přečin podplacení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku. Ještě před podáním nynější ústavní stížnosti městský soud ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 3 T 151/2017-7523 ze dne 5. 3. 2019, jímž stěžovatele, vedle dalších obžalovaných, shledal vinným přečinem křivého obvinění dle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, který stěžovatel spáchal jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem nadržování dle §366 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem podplacení dle §332 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku a dále mu byl uložen trest propadnutí věci (vymezených finančních částek).
3. V průběhu řízení před Ústavním soudem k odvoláním státního zástupce i obžalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 7 To 234/2019 ze dne 26. 9. 2019 zrušil rozsudek městského soudu ve vztahu ke všem obžalovaným v celém rozsahu a nově rozhodl o vině a trestu obžalovaných. Stěžovatel byl shledán vinným trestnými činy dle §361 odst. 1 alinea první a druhá, §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e), §366 odst. 1 a §332 odst. 1 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019; za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a dále mu byl uložen trest propadnutí věci.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud ve vazebním zasedání dne 10. 10. 2018 rozhodl podle §72 odst. 1, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů o ponechání stěžovatele nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Současně městský soud podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele, podle §71a trestního řádu a contrario zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (podanou dne 30. 8. 2018 a obsáhle doplněnou v podáních ze dne 17. 9. 2018 a dne 8. 10. 2018) a podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nepřijal nabídku převzetí záruku za další chování stěžovatele danou jeho manželkou a spolkem Chamurappi z.s.
5. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatel, jeho manželka a spolek Chamurappi z.s. stížnosti, které Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením v neveřejném zasedání dne 6. 12. 2018 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatele
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel předestírá čtrnáct obsáhlých námitek, které lze rozčlenit do tří okruhů - jednak vytýká nedodržení procesních požadavků na rozhodování o vazbě v daném případě, jednak zpochybňuje odůvodněnost své vazby a splnění všech zákonných požadavků pro její trvání a jednak kritizuje další skutečnosti v souvislosti s probíhajícím, respektive proběhnuvším trestním řízením před městským soudem. Všechny své námitky stěžovatel velmi podrobně rozvádí (ústavní stížnost čítá celkem 110 stran a 449 odstavců) a doplňuje četnými odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"), případně i judikaturu Ústavního soudu a citacemi z nich.
7. Stěžovatel má za to, že při rozhodování o jeho vazbě nebyl respektován požadavek urychlenosti; dotčené vazební řízení na dvou soudních instancích trvalo čtyři a půl měsíce, počítáno od podání žádosti o propuštění (30. 8. 2018) do doručení rozhodnutí krajského soudu při hlavním líčení dne 15. 1. 2019, což je asi trojnásobek doby, kterou pro vazební řízení považuje za přiměřenou ESLP. Dále stěžovatel kritizuje, že krajský soud ve věci rozhodl bez jeho osobního slyšení, a to ačkoli o to stěžovatel výslovně žádal ve své stížnosti ze dne 23. 10. 2018 a v jejím doplnění ze dne 11. 11. 2018 a ačkoli v době rozhodnutí krajského soudu uběhlo již osm týdnů od posledního vazebního zasedání, respektive slyšení stěžovatele k vazbě. Nadto v řízení došlo k popření zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní, neboť stěžovatel nedostal možnost seznámit se s textem šetření ke své osobě vyžádaného od policie, z nějž městský soud dovozoval důvody pro prodloužení vazby; zpráva policie byla stěžovateli při hlavním líčení toliko zběžně v několika bodech předestřena. Mimoto městský soud v napadeném rozhodnutí odkázal také na odposlechy, které nebyly v rámci hlavního líčení provedeny k důkazu, byť to stěžovatel opakovaně navrhoval. Celkově pak stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí postrádají řádná a dostatečná odůvodnění a vypořádání jeho relevantních námitek. Zvláště pak stěžovatel kritizuje, že se městský soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkou podjatosti, jak ji doplnil v žádosti o propuštění z vazby ze dne 17. 9. 2018.
8. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že v době rozhodování obecných soudů nebyly splněny požadavky pro to, aby jeho vazba mohla nadále trvat. V tomto ohledu zaprvé zpochybňuje, že by s ohledem na provedené dokazování tehdy ještě mohlo existovat důvodné podezření, že spáchal zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině, s čímž byla spojena delší zákonná nejvyšší přípustná doba trvání vazby; v rozsudku z března 2019 městský soud shledal, že stěžovatelovo jednání není možné kvalifikovat jako tento trestný čin a při ústním vyhlášení rozsudku městský soud uvedl, že to bylo zřejmé již od března 2018; mimoto stěžovatel považoval takové obvinění od počátku za účelové. V této souvislosti tak stěžovatel brojí proti celkové době své vazby, kterou považuje za nepřiměřenou (vzhledem k judikatuře ESLP) a nezákonnou, neboť přesáhla nejvyšší povolenou zákonnou dobu trvání vazby pro přečin. Má také za to, že je navíc třeba hodnotit dobu jeho stávající vazby a dobu jeho předchozí vazby v souvisejícím trestním řízení jako období jediné. Domnívá se, že v jeho případě nebyly dány ani dostatečné a relevantní důvody pro vazbu; nebyl naplněn ani důvod tzv. vazby útěkové, a to i s ohledem na složenou kauci v souvisejícím trestním řízení; a stejně tak nebyl dán ani důvod tzv. vazby předstižené. V řízení byly zcela ignorovány stěžovatelovy vazby na Českou republiku, včetně rodinných vazeb, které zde stěžovatel nyní má. Podle stěžovatele celkově obecné soudy ani Ústavní soud nepostupují při posuzování dlouhotrvající vazby stěžovatele se zvláštní péčí. Stěžovatel kritizuje, že obecné soudy jeho vazbu odůvodňují stále stejnými skutečnostmi. Nakonec pak obecným soudům vytýká i to, že nedošlo k nahrazení vazby jinými opatřeními, přestože vazba představuje zajišťovací institut ultimae rationis.
9. Nakonec si stěžovatel stěžuje na rozsáhlé a systematické porušování svého práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, a to jednak v souvislosti se svou druhou trestní věcí vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 (stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení seznamovaly s materiály obhajoby v rámci domovních prohlídek u stěžovatele dne 15. 12. 2015 a dne 2. 12. 2016 a že došlo k založení záznamů o komunikaci mezi stěžovatelem a jeho obhájci a dalších materiálů obhajoby do spisu v přípravném řízení a do soudního spisu v nynější trestní věci), jednak i přímo v nynějším řízení, u nějž stěžovatel kritizuje, že dochází k nadměrným a nezákonným kontrolám obhájců ze strany vězeňské služby, že Nejvyšší státní zastupitelství usiluje o kárný postih obhájců stěžovatele, že došlo k účelové snaze (policejního orgánu) vyloučit z možnosti obhajoby jednu obhájkyni stěžovatele a že stěžovatel se svými obhájci nemá v průběhu hlavních líčení prostor pro důvěrnou komunikaci. Postupem orgánů činných v trestním řízení navíc podle stěžovatele dochází k nátlaku na jeho obhájce, čímž je v důsledku porušováno jeho právo na přístup k ESLP. S ohledem na obsah trestního spisu (zahrnující informace osobní povahy o stěžovateli a jeho blízkých, včetně lékařských zpráv) pak dochází rovněž k porušování práva stěžovatele na ochranu soukromí. Nakonec stěžovatel kritizuje, že v rozporu se zákazem ponižujícího zacházení je při každém hlavním líčení k soudu eskortován a tam střežen těžce ozbrojenými strážci v černých kuklách, což v něm vzbuzuje strach a ponížení a obecně oslabuje presumpci neviny.
III. Posouzení Ústavního soudu
10. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i dalších přiložených písemností a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná (viz níže bod 36) a zčásti zjevně neopodstatněná. V rámci posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud seznámil rovněž se spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 151/2017.
11. Podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak, a jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
13. V projednávaném případě Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
14. Ústavní soud rovněž poznamenává, že již opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele souvisejících s jeho vzetím do vazby, respektive s dalším trváním jeho vazby v dotčené trestní věci před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1031/17 ze dne 24. 10. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 2575/17 ze dne 31. 10. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17 ze dne 2. 1. 2019, nález sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 1758/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18 ze dne 12. 3. 2019). Ani v jednom z těchto případů stěžovateli nebylo vyhověno. Stěžovatel přitom ve svých ústavních stížnostech zčásti opakuje stále tytéž či obdobné námitky; výjimkou není ani nynější ústavní stížnost, která se v části námitek shoduje s předchozí ústavní stížností odmítnutou usnesením sp. zn. III. ÚS 3238/18 ze dne 12. 3. 2019, v němž Ústavní soud všechny stěžovatelem tehdy uplatněné argumenty podrobně vypořádal.
15. Jak uvedeno shora, v nynějším případě stěžovatel jednak kritizuje nedodržení procesních požadavků na rozhodování o vazbě, jednak zpochybňuje důvodnost a zákonnost trvání své vazby ze substantivního pohledu a jednak vytýká další okolnosti související s jeho trestními řízeními a pobytem ve vazbě.
16. Stížnostním námitkám stran procesních pochybení a porušení záruk vyplývajících z čl. 5 odst. 4 Úmluvy a z práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a následujících Listiny nelze přisvědčit. Ve vztahu k právu na urychlené rozhodování o dalším trvání vazby Ústavní soud již ve svém předchozím usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, jakož i v nálezu sp. zn. II. ÚS 4085/17 (obé citováno výše) zdůraznil, že přiměřená, respektive z hlediska čl. 5 odst. 4 Úmluvy přijatelná délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (viz např. rozsudek ESLP ve věci Rehbock proti Slovinsku ze dne 28. 11. 2000 č. 29462/95, §84; všechna rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva citovaná v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int). Požadavek na urychlenost se přitom vztahuje také na případné odvolací řízení, u nějž je však méně přísný, rozhoduje-li se o odvolání proti vazebnímu rozhodnutí vydanému soudem nižší instance (viz rozsudek ESLP ve věci Lebedev proti Rusku ze dne 25. 10. 2007 č. 4493/04, §96); byť pokud vazební řízení probíhá na více stupních soudní soustavy, posuzuje se z hlediska čl. 5 odst. 4 Úmluvy jeho délka zpravidla jako celek, v souhrnu (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Mooren proti Německu ze dne 9. 7. 2009 č. 11364/03, §106). Judikatura ESLP nicméně neobsahuje zcela jasně definované hranice, ve kterých se délka přezkumu zákonnosti zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy musí pohybovat; počet dnů dotčeného vazebního řízení tedy není jediným významným aspektem z hlediska posouzení souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy, ale v rámci konkrétních okolností případu se zohledňuje mimo jiné složitost řízení, postup orgánů veřejné moci i dotčené osoby (pečlivost či nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou či jinak bez odpovědnosti státu) a význam řízení pro dotčenou osobu (viz tamtéž §106; a rozsudek ve věci Abdulkhakov proti Rusku ze dne 2. 10. 2012 č. 14743/11, §199).
17. V projednávaném případě Ústavní soud souhlasí, že napadené vazební řízení dosáhlo značné délky - stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby dne 30. 8. 2018, městský soud rozhodl dne 10. 10. 2018, krajský soud pak dne 6. 12. 2018, přitom toto rozhodnutí bylo obhájkyni stěžovatele doručeno až dne 15. 1. 2019. Při hodnocení urychlenosti tohoto řízení však nelze odhlédnout od dalších okolností případu, včetně toho, že se jednalo o rozhodování o prodloužení vazby po podání obžaloby a zejména že stěžovatel opakovaně soudům předkládal k posouzení a vypořádání velmi obsáhlá podání, která posléze ještě doplňoval (jeho žádost o propuštění z vazby čítala 60 stran, následně byla doplněna podáním stěžovatele ze dne 17. 9. 2018, spojeným také s doplněním předchozí ústně přednesené námitky podjatosti, o celkem 95 stranách, a dále podáním ze dne 8. 10. 2018 o 47 stranách; blanketní stížnost proti rozhodnutí městského soudu podanou dne 10. 10. 2018 pak stěžovatel doplnil podáním ze dne 23. 10. 2018 o celkem 228 stranách, v němž odůvodnil též svou stížnost proti rozhodnutí městského soudu o své námitce podjatosti, přitom na odůvodnění stížnosti proti vazebnímu rozhodnutí připadlo zhruba 120 stran, a tato stížnost byla poté znovu doplněna podáním ze dne 11. 11. 2018 o 10 stranách). Obsáhlá podání stěžovatele se také promítla do vyšší míry složitosti řízení. Navíc souběžně muselo být rozhodováno o dalších návrzích stěžovatele i jiných stran řízení, a to celkem u soudů tří stupňů (městského soudu, krajského soudu a Vrchního soudu v Olomouci), zejména o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem a následně několikrát doplněné jednotlivými obhájci stěžovatele. Ke všem těmto krokům byl samozřejmě stěžovatel oprávněn, nicméně při hodnocení přiměřenosti délky vazebního řízení od nich nelze odhlédnout. I s ohledem na rozsáhlou procesní aktivitu stěžovatele, vyžadující na straně obecných soudů přiměřeně delší čas k projednání a posouzení jeho jednotlivých podání, tedy Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v daném případě dopustily nečinnosti či jinak způsobily prodlení při rozhodování o prodloužení vazby stěžovatele. Naopak nevyvstávají pochybnosti o tom, že městský soud i krajský soud celkově jednaly tak, aby vazební řízení proběhlo v co nejkratším čase (srov. rozsudek ESLP ve věci Vejmola proti České republice ze dne 25. 10. 2005 č. 57246/00, §45; či rozsudek ESLP ve věci Rizzotto proti Itálii ze dne 24. 4. 2008 č. 15349/06, §31).
18. V této souvislosti se lze pozastavit toliko nad délkou časového úseku mezi vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu o stížnosti stěžovatele (dne 6. 12. 2018) a doručením tohoto rozhodnutí obhájkyni stěžovatele dne 15. 1. 2019 při hlavním líčení. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 1811/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 160/86 SbNU 615) Ústavní soud uvedl, že v dnešní době moderních elektronických komunikačních prostředků a povinnosti advokátů mít datovou schránku se jeví být již poněkud zastaralým systém, kdy písemné vyhotovení rozhodnutí je stížnostním soudem (v elektronické podobě) doručeno soudu prvního stupně a teprve od něj následně doručeno obhájci obviněného (a samotnému obviněnému v listinné podobě případně ještě později), přičemž celý způsob doručování trvá několik týdnů (viz bod 31 citovaného nálezu). V nynějším případě se lze přitom podivit nejen nad tím, proč nemohlo být napadené rozhodnutí obhájcům stěžovatele doručeno elektronicky mnohem dříve než po více než pěti týdnech od vydání, ale i nad tím, proč jim alespoň nebylo doručeno v listinné podobě při hlavním líčení již dne 3. 1. 2019. Uvedené okolnosti, jakkoli jsou k zamyšlení pro žádoucí zefektivnění zavedené praxe doručování v trestním řízení, nicméně podle Ústavního soudu nezpůsobují porušení práva stěžovatele na urychlené rozhodování o dalším trvání vazby (ostatně napadené rozhodnutí krajského soudu se pravomocným stalo již při svém vydání, respektive vyhlášení dne 6. 12. 2018, od té doby bylo možno jeho výrok zjistit a od té doby se rovněž stěžovateli otevřela možnost podání nové žádosti o propuštění z vazby dle §71a trestního řádu). Ústavní soud tak shrnuje, že v daném případě nelze délku napadeného řízení o dalším trvání vazby stěžovatele hodnotit jako nepřiměřenou či trpící nepřijatelnými průtahy na straně orgánů veřejné moci, a tedy porušující ústavně zaručená práva stěžovatele.
19. K porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, respektive čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 8 odst. 2 Listiny pak nedošlo ani z jiných důvodů namítaných stěžovatelem. Předně Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na osobní slyšení v řízení o dalším trvání jeho vazby. K tomuto právu se Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát vyjádřil [viz například nález sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103), nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69), nález sp. zn. II. ÚS 3460/16 ze dne 15. 2. 2017 (N 31/84 SbNU 373) či nález sp. zn. I. ÚS 343/19 ze dne 21. 5. 2019]. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení představuje zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody a důležitou záruku ochrany základních práv osoby omezené na svobodě. Na druhou stranu z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jakož ani ze žádného ustanovení Listiny, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Za určitých (striktně vymezených) okolností je tedy možno od osobního slyšení dotčené osoby upustit; osobní slyšení obviněného není zejména nezbytné konat v každém vazebním řízení, jestliže byl obviněný k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Judikatura ESLP pak výslovně uznává, že k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy nedochází, pokud se osoba vazebně stíhaná sice osobně neúčastní jednání před stížnostním soudem, avšak předtím se účastnila jednání před soudem prvního stupně rozhodujícím o její vazbě, ledaže by při tom byly dotčeny zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní (viz rozsudek ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku ze dne 6. 4. 2006 č. 45466/99 a 29903/02, §67; rozsudek ve věci Saghinadze a další proti Gruzii ze dne 27. 5. 2010 č. 18768/05, §150; či rozsudek ve věci Vecek proti České republice ze dne 21. 2. 2013 č. 3252/09, §62).
20. V projednávaném případě stěžovatel namítá, že krajský soud o jeho stížnosti proti vazebnímu rozhodnutí městského soudu rozhodl bez jeho osobního slyšení. Ústavní soud však konstatuje, že tímto nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z hlediska čl. 5 odst. 4 Úmluvy je přitom podstatné, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání, tj. bez přítomnosti kterékoli ze stran řízení, a za situace, kdy stěžovateli byla dána možnost obsáhle se vyjádřit ke své vazbě v řízení před městským soudem (dne 9. 10. 2018, den před vazebním zasedáním konaným v nepřítomnosti stěžovatele, který se jej neúčastnil ze zdravotních důvodů), a to zhruba osm týdnů před rozhodnutím krajského soudu (srov. obdobně rozsudek ESLP ve věci Çatal proti Turecku ze dne 17. 4. 2012 č. 26808/08, §37, 39 a 41). Absencí slyšení stěžovatele v řízení před krajským soudem tedy nebyly nijak dotčeny zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní. Pokud jde o požadavek přiměřených časových intervalů mezi jednotlivými slyšeními (výslechy) osoby vazebně stíhané, Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nedošlo k překročení doby, která byla dříve ze strany ESLP vytknuta jako nepřiměřená v rozsudku ve věci Husák proti České republice ze dne 4. 12. 2018 (č. 19970/04, §43 - doba osm a půl týdne). Především je ovšem třeba zdůraznit, že i tento požadavek je třeba ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy hodnotit vždy v kontextu všech okolností věci, a závěr o porušení či neporušení dotčeného práva nelze učinit toliko na základě údaje o délce doby uplynulé od posledního výslechu dotčené osoby (tak se stalo i v rozsudku ve věci Husák, kde ESLP porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy shledal při souhrnném zohlednění také dalších problematických okolností případu; přitom se v něm na rozdíl od nynější věci stěžovatele nejednalo o případ absence slyšení před soudem druhého stupně po konaném slyšení před soudem prvního stupně). V nyní projednávaném případě tak Ústavní soud uznává, že doba osmi týdnů uplynulá od posledního slyšení stěžovatele k otázkám vazby do rozhodnutí krajského soudu se může jevit jako hraniční z pohledu čl. 5 odst. 4 Úmluvy; je však třeba ji vnímat ve světle všech okolností konkrétního případu, včetně toho, že vazební řízení si vyžádalo delší čas i s ohledem na procesní postup stěžovatele, aniž byl porušen požadavek urychlenosti vazebního řízení (viz výše); stěžovatel byl k otázce vazby detailně slyšen soudem prvního stupně; krajský soud své rozhodnutí nezaložil na žádných nových či odlišných skutečnostech oproti rozhodnutí městského soudu; a ve stížnostním řízení celkově stěžovatel neuplatnil žádné nové argumenty vyžadující jeho slyšení (srov. obdobně rozhodnutí ESLP ve věci Jankauskas proti Litvě ze dne 16. 12. 2003 č. 59304/00; rozsudek ve věci Krejčíř proti České republice ze dne 26. 3. 2009 č. 39298/04 a 8723/05, §117 a 118 a contrario; či rozsudek ve věci Sorokin proti Rusku ze dne 30. 7. 2009 č. 7739/06, §82). Absencí osobního slyšení stěžovatele v řízení před krajským soudem tedy nedošlo k narušení možnosti stěžovatele efektivně napadat zákonnost své pokračující vazby a v tomto smyslu k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
21. Na závěru o neporušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy ani čl. 8 odst. 2 Listiny (práva na osobní svobodu) v souvislosti s absencí osobního slyšení stěžovatele před krajským soudem nakonec nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele poukazující na to, že ve svých podáních ze dne 23. 10. 2018 a dne 11. 11. 2018 o osobní slyšení před krajským soudem výslovně požádal. V této souvislosti je třeba připomenout, že účel osobního slyšení vazebně stíhané osoby před soudem, respektive slovy trestního řádu, účel konání vazebního zasedání. Ten spočívá jednak v poskytnutí prostoru pro vyjádření vazebně stíhané osoby k dalšímu trvání vazby, jednak i v tom, aby soudci dotčenou osobu na vlastní oči pravidelně spatřili a ona měla například možnost si osobně stěžovat na podmínky vazby (jedná se tak i o zásadní záruku proti špatnému zacházení); mimoto osobní slyšení dotčené osoby při rozhodování o zbavení její osobní svobody také více naplňuje požadavek na respektování přirozené lidské důstojnosti, neboť demonstruje, že k ní soudy přistupují jako k subjektu práv, nikoliv jako k objektu, o jehož svobodě lze rozhodovat bez jeho přítomnosti (viz nález sp. zn. I. ÚS 3326/13, citovaný výše, body 37 a 38).
22. Stěžovatel ve svém obsáhlém podání ze dne 23. 10. 2018 v části namítající nerespektování zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní (na straně 76, v bodě 340) uvedl, že požaduje, aby mu krajský soud dal prostor seznámit se s textem obsáhlé policejní zprávy použité městským soudem a reálnou možnost se k ní vyjádřit osobně před soudem v rámci slyšení, neboť u městského soudu mu taková možnost byla odepřena. V podání ze dne 11. 11. 2018 pak stěžovatel zahrnul žádost o osobní slyšení do argumentace o porušování práva na urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody a výslovně ji navázal na to, že v řízení před městským soudem mu podle jeho názoru nebylo umožněno přednést celou svou námitku podjatosti, a dále na kritiku zasílání spisu mezi městským soudem a krajským soudem (vrácení spisu od krajského soudu městskému soudu), k čemuž se chtěl rovněž vyjádřit. Z obou uvedených podání je zřejmé, že stěžovatel nežádal o prostor k vyjádření k důvodům či podmínkám své vazby, zejména k nějakým novým okolnostem, které nezazněly v řízení před městským soudem, což by bylo relevantní z hlediska jeho ústavně zaručených práv. Nešlo mu o to, vyjádřit se před krajským soudem nově k otázkám své vazby. Naopak stěžovatel dal jasně najevo, že své slyšení žádá pouze za účelem dalšího rozvádění své námitky podjatosti a postupu obecných soudů v řízení, který však nesouvisí s posouzením nezbytnosti dalšího trvání vazby; respektive za účelem opětovného vyjádření se ke skutečnostem, k nimž měl dostatečnou příležitost se osobně vyjádřit již před městským soudem (k dodržení zásady kontradiktornosti řízení a možnosti stěžovatele se vyjádřit ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě viz podrobně níže). Za těchto okolností Ústavní soud uzavřel, že respektování ústavně zaručeného práva stěžovatele na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny i čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyžadovalo, aby v reakci na jeho podání ze dne 23. 10. 2018 a 11. 11. 2018 bylo konáno osobní slyšení stěžovatele v řízení před krajským soudem. Přitom Ústavní soud přihlédl i ke všem shora uvedeným okolnostem (viz bod 20 výše), jakož i k tomu, že stěžovatel v mezidobí mezi vydáním obou napadených rozhodnutí obecných soudů nezůstal opomenut a nespatřen obecnými soudy, neboť v říjnu, listopadu a prosinci 2018 proběhlo několik dnů hlavního líčení ve věci. Nekonáním vazebního zasedání u krajského soudu pak nebyla nijak znevážena přirozená lidská důstojnost stěžovatele, neboť ten měl dostatečnou příležitost k osobnímu vyjádření před městským soudem.
23. S ohledem na uvedené konkrétní okolnosti nynějšího případu není zcela případným ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 1447/17 ze dne 1. 8. 2017 (N 136/86 SbNU 293), kde sice bylo shledáno porušení práva stěžovatele zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny v důsledku nekonání vazebního zasedání u stížnostního soudu, ovšem za zcela jiných okolností (tamní stěžovatel především výslovně požádal o své osobní slyšení k důvodům vazby u stížnostního soudu, nadto mezi jeho slyšením před soudem prvního stupně a rozhodnutím stížnostního soudu uplynula příliš dlouhá doba).
24. Ústavní soud nepřisvědčil ani stížnostní námitce porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní v řízení s ohledem na skutečnost, že městský soud napadené rozhodnutí založil také na zprávě o šetření k osobě stěžovatele zpracované Policií České republiky, s níž stěžovatel neměl detailní možnost se seznámit, a na odposleších, které v řízení nebyly provedeny k důkazu. Ústavní soud připomíná, že princip kontradiktornosti řízení je důležitou součástí práva na spravedlivý proces; přitom platí, že obecné principy spravedlivého procesu, včetně práva na kontradiktorní řízení, se uplatní i v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, byť lze připustit, že tyto záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3909/16 ze dne 18. 1. 2017 (N 15/84 SbNU 173), body 12-13]. Rovněž Evropský soud pro lidská práva konstantně uvádí, že řízení podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké stanoví čl. 6 Úmluvy; toto soudní řízení však musí být kontradiktorní a zaručovat rovnost zbraní mezi účastníky řízení, tj. mezi státním zástupcem a zadrženým. V případě osob zbavených svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy vyžaduje čl. 5 odst. 4 Úmluvy konání kontradiktorního jednání, což běžně předpokládá zastoupení obhájcem a možnost případně dát předvolat a vyslýchat svědky. Respektování zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní dále vyžaduje, aby obhajoba měla přístup k těm dokumentům ve spise, jejichž prostudování je nezbytné pro to, aby mohla být účinně zpochybněna zákonnost vazby. Zásadní informace pro posouzení zákonnosti vazby dotčené osoby tedy musejí být vždy poskytnuty obhajobě (právnímu zástupci dotčené osoby), a to způsobem přizpůsobeným dané situaci; obhajoba musí být uvědoměna o stanoviscích podaných státním zastupitelstvím a mít reálnou možnost se k nim vyjádřit (viz rozsudek ESLP ve věci Krejčíř proti České republice ze dne 26. 3. 2009 č. 39298/04 a 8723/05, §116; či rozsudek ve věci Vecek proti České republice ze dne 21. 2. 2013 č. 3252/09, §72, 73 a 87). Obdobně též Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že princip kontradiktornosti při rozhodování o vazbě se projevuje jednak v tom, že je povinností orgánů činných ve vazebním řízení předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby, a jednak v tom, že obviněnému a jeho obhájci musí být umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a případným provedeným důkazům, skutková tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet je protitvrzeními a případnými protidůkazy, obdobně jako tomu je u hlavního líčení. Důvodné podezření jako jedna z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě přitom může být vyvozováno ze skutečností, které plynou nejenom z "procesních" důkazů, ale také z dalších podkladů obsažených v trestním spise [viz nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), body 16, 20 a 24].
25. Posuzované vazební řízení právě uvedeným požadavkům, vyplývajícím z principů kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, plně vyhovělo. Pokud jde o zprávu o šetření policie k osobě stěžovatele, stěžovatel sám uznává, že tato zpráva mu byla v rámci jeho slyšení k otázce vazby dne 9. 10. 2018 předestřena. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení z toho dne, stěžovatel byl městským soudem k informacím uvedeným v této zprávě velmi podrobně dotazován a měl též dostatečnou příležitost se k nim i sám vyjádřit. Nelze přehlédnout, že městský soud na dotčenou zprávu policie v napadeném rozhodnutí odkazoval pouze v souvislosti s pohybem a pobytem stěžovatele v zahraničí a v České republice v minulosti a s vazbami stěžovatele na zahraničí, k čemuž se ovšem jednak stěžovatel vyjádřil i sám, jednak se v podstatě nejednalo o žádné zcela nové informace. Na předchozí pobyty a působení stěžovatele v zahraničí, jeho nestálé vazby k určitému místu i flexibilitu k pobytu v zahraničí totiž bylo opakovaně odkazováno i v předchozích vazebních rozhodnutích v dané věci (srov. například usnesení městského soudu sp. zn. 3 T 151/2017 ze dne 12. 2. 2018, usnesení krajského soudu č. j. 8 To 78/2018-5415 ze dne 15. 3. 2018, usnesení městského soudu sp. zn. 3 T 151/2017 ze dne 1. 11. 2017 či usnesení městského soudu sp. zn. 70 Nt 4225/2017 ze dne 27. 9. 2017), navíc v nyní napadeném rozhodnutí městský soud v této souvislosti odkazoval také na další listinné materiály založené ve spise, jejichž přístupnost stěžovatel nijak nerozporuje. Skutečnosti zjištěné z dotčené policejní zprávy nebyly jedinými rozhodnými pro závěr soudů o nezbytnosti ponechání stěžovatele ve vazbě. Za těchto okolností Ústavní soud uzavírá, že tím, že stěžovateli nebyl předem poskytnut celý text dotčené policejní zprávy, ale tato mu byla předestřena při hlavním líčení, nedošlo k porušení principů kontradiktornosti ani rovnosti zbraní ve vazebním řízení; stěžovateli byla v řízení plně zachována možnost efektivně napadat zákonnost své vazby, byl seznámen se všemi zásadními informacemi pro posouzení zákonnosti své vazby a mohl se k nimi vyjádřit, a to i osobně, a na ně reagovat.
26. K porušení uvedených principů v dotčeném vazebním řízení nedošlo ani z jiných důvodů namítaných stěžovatelem. Stěžovatel konkrétně namítá, že odposlechy, na něž městský soud v napadeném rozhodnutí odkázal, nebyly provedeny k důkazu v hlavním líčení. Je nicméně nepochybné, že takové odposlechy (respektive protokoly o průběhu sledování osob a věcí a záznamy telefonních hovorů) byly součástí trestního spisu, neboť je na ně odkazováno již v obžalobě (spolu s čísly listu, na nichž se ve spise nacházejí; viz s. 55 obžaloby), stěžovatel tedy měl nepochybně možnost se s nimi seznámit a rovněž se k nim vyjádřit (z části odposlechů ostatně stěžovatel sám citoval ve své stížnosti ke krajskému soudu ze dne 23. 10. 2018); stejně tak je na dotčené informace odkazováno v rozsudku městského soudu z března 2019, přitom v době vydání napadeného usnesení městského soudu již byly provedeny všechny zásadní důkazy navržené obžalobou. V neposlední řadě pak sama argumentace stěžovatele potvrzuje, že s dotčenými odposlechy byl velmi dobře obeznámen, neboť v ústavní stížnosti uvádí, že jejich provedení v trestním řízení by ukázalo, že se na žádné trestné činnosti nepodílel; a ve stížnosti ke krajskému soudu ze dne 23. 10. 2018 si stěžoval, že stále nedošlo k přehrání "kompletních odposlechů". Ani tato stížnostní námitka tedy nesvědčí o tom, že by ve vazebním řízení došlo k porušení principů kontradiktornosti a rovnosti zbraní a že by městský soud rozhodoval na podkladě informací, s nimiž by stěžovatel nebyl dostatečně seznámen a nemohl se k nim vyjádřit. A pokud snad stěžovatel brojí proti tomu, že dotčené odposlechy nebyly přehrány přímo při hlavním líčení dne 9. 10. 2018, respektive při vazebním zasedání následujícího dne, Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o vazbě v průběhu trestního řízení je samozřejmě vždy nezbytné vzít v úvahu i dosavadní výsledky a průběh řízení, včetně toho, co již vyšlo najevo z provedených důkazů (čehož se ostatně stěžovatel sám na jiném místě své ústavní stížnosti dovolává). Nakonec pak Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na respektování nezávislosti soudního rozhodování a principu soudcovského uvážení mu nepřísluší hodnotit, jestli zjištění nabytá obecnými soudy z určitých důkazů, respektive z přepisů odposlechů postačují k tomu, aby u soudu vzbudily důvodnou obavu z jednání stěžovatele předvídaného v §67 trestního řádu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13, citovaný výše, bod 23).
27. Stěžovatel dále napadeným rozhodnutím vytýká absenci řádného a dostatečného odůvodnění a vypořádání svých relevantních námitek. K tomu Ústavní soud připomíná, že ze základního práva na soudní ochranu obecně vyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí v určité věci musí soud náležitým způsobem rozebrat všechny mu předestřené námitky, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní; současně ovšem není porušením tohoto práva, pokud soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Soudy se tedy nemusí explicitně vypořádat s každou z uplatněných námitek. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi námitkami relevantními pro předmět řízení, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí zjistitelné, z jakého důvodu nemůže stěžovatelem uplatněná argumentace obstát. Konkrétní podoba této povinnosti pak vyplývá především z předmětu řízení, fáze řízení a schopnosti jeho účastníka pochopit text a kontext konkrétních rozhodnutí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, citovaný výše, body 72-72; i usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 32). Z tohoto pohledu jsou odůvodnění napadených rozhodnutí zcela dostatečná. Obecné soudy srozumitelně, náležitě a pečlivě vysvětlily, proč shledaly nezbytným ponechání stěžovatele ve vazbě, své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech. Není porušením stěžovatelových práv, pokud soudy nereagovaly na řadu jeho irelevantních spekulativních a nekonkrétních námitek. Stěžovatel nemůže rozumně očekávat, že pokud soudům podává návrhy, žádosti či stížnosti o desítkách, ba stovkách stran, navíc s často se opakující argumentací, musí mu soudy na každý bod argumentace detailně odpovídat. V posuzovaném případě nevyvstávají pochybnosti o dostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahujících posouzení všech podstatných aspektů z hlediska dalšího trvání vazby stěžovatele, a o neporušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v tomto aspektu.
28. Specificky pak stěžovatel kritizuje, že městský soud před vydáním napadeného rozhodnutí či alespoň v jeho rámci nerozhodl o celé námitce podjatosti vznesené obhajobou ústně dne 30. a 31. 8. 2018 a písemně doplněné podáním ze dne 17. 9. 2018. Ani s touto stížnostní námitkou nelze souhlasit. Ze soudního spisu vyplývá, že o dané námitce podjatosti, vznesené obhajobou ústně dne 30. a 31. 8. 2018, bylo řádně rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 7. 9. 2018, jímž bylo vysloveno, že členové senátu městského soudu v dotčené věci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 6. 12. 2018 zamítl. Ústavní stížností napadené vazební rozhodnutí městského soudu tedy bylo vydáno až po řádném rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti; na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel podáním ze dne 17. 9. 2018 chtěl svou argumentaci k této námitce doplnit, ovšem v té době již o námitce bylo rozhodnuto. Mimoto všechnu svou argumentaci k tvrzené podjatosti členů senátu městského soudu v dané věci stěžovatel znovu uplatnil ve své stížnosti ke krajskému soudu. Ani v tomto ohledu tedy napadenými vazebními rozhodnutími nebylo nijak zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud by snad stěžovatel mínil napadat rozhodnutí o své námitce podjatosti jako taková, jednalo by se v řízení o ústavní stížnosti o nepřípustný postup, respektive nepřípustnou stížnostní námitku, kterou by se Ústavní soud nemohl věcně zabývat s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti. Rozhodnutím o nepodjatosti soudce či přísedícího totiž řízení ve věci samé nekončí a dotčeným osobám jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 627/17 ze dne 26. 5. 2017).
29. V druhém okruhu námitek stěžovatel rozporuje samotnou důvodnost a zákonnost své pokračující vazby. Totožnou či velmi obdobnou argumentaci stěžovatel uplatnil již ve své předchozí ústavní stížnosti a Ústavní soud ji velmi podrobně vypořádal ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citovaném výše. Na toto rozhodnutí proto nyní Ústavní soud v podrobnostech odkazuje a dále ve stručnosti uvádí k dotčeným námitkám stěžovatele následující.
30. Ústavní soud připomíná, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo není-li rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu dle §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby, respektive ponechání obviněného (obžalovaného) ve vazbě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení (trestního stíhání) a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Každé rozhodování o vazbě se nicméně odehrává jen v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i dalšího vývoje řízení. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, respektive ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
31. Stěžovatel v prvé řadě napadá závěr obecných soudů o existenci důvodného podezření, že spáchal stíhanou trestnou činnost, zejména pak zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Tuto námitku vznáší ve svých ústavních stížnostech opakovaně a Ústavní soud se s ní v minulosti již dostatečně vypořádal (zejména v usnesení sp. zn. III. ÚS 1031/17, citovaném výše). Stěžovatel nyní poukazuje na určité skutečnosti související s proběhnutým dokazováním, které podle něj oslabují či vylučují důvodné podezření na spáchání jmenovaného trestného činu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nicméně shledaly, že provedeným dokazováním a zjištěnými skutečnostmi doposud nebyla nijak vyvrácena obvinění vznesená obžalobou vůči stěžovateli, naopak nadále je dáno důvodné podezření, že stěžovatel spáchal jednání popsaná v obžalobě a ta obsahují znaky trestných činů kladených stěžovateli za vinu. Aniž je Ústavní soud oprávněn podrobně přezkoumávat obsah a výsledky provedeného dokazování před obecnými soudy, a to tím spíše v rámci přezkumu vazebních rozhodnutí, neshledává, že by závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem ani že by byly z jiného důvodu neústavní. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že následně v březnu 2019 stěžovatel nebyl shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu (ale jen z méně závažných trestných činů); důkazní standardy pro shledání viny a pro naplnění podmínek uvalení vazby jsou totiž odlišné, navíc v mezidobí dále probíhalo hlavní líčení a proces dokazování, které pochopitelně mohlo mít vliv na konečné posouzení městského soudu v otázce viny stěžovatele. Celkově tedy závěr obecných soudů o existenci důvodného podezření, že stěžovatel spáchal stíhanou trestnou činnost, včetně jednání naplňujícího znaky zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, učiněný v napadených vazebních rozhodnutích, nelze mít za protiústavní.
32. Totéž platí i o závěrech obecných soudů ohledně naplnění důvodů vazby útěkové a předstižné; ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné pochybení ústavněprávního významu. Napadená rozhodnutí jsou i v tomto ohledu náležitě odůvodněna, s odkazem na konkrétní skutečnosti a okolnosti věci, a nikoliv za použití pouhých stereotypních formulací. Napadená rozhodnutí se nezakládají jen na trvajícím důvodném podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem, ale poukazují na další relevantní a dostačující důvody ospravedlňující pokračující odnětí svobody stěžovatele. Přitom platí, že přetrvávají-li stejné - relevantní a postačující - důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, pak byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody ve svých rozhodnutích - s náležitým vysvětlením - opakovaly (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, citovaný výše, body 74 a 75; usnesení sp. zn. II. ÚS 3238/18, citované výše, bod 23). Ústavní soud se obdobnými námitkami stěžovatele vůči existenci důvodů útěkové a předstižné vazby opakovaně zabýval a shledal argumentaci obecných soudů v tomto ohledu zcela ústavně vyhovující; srov. zejména usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17 (obě citována výše). I v napadených rozhodnutích obecné soudy při posuzování vazebních důvodů vzaly v úvahu nejen výši trestu hrozícího stěžovateli (která by sama o sobě jako jediný argument pro naplnění důvodu útěkové vazby vskutku neobstála), ale též specifický charakter trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu (prostřednictvím stíhané činnosti se stěžovatel měl snažit vyvinit z další závažné trestné činnosti, projednávané v řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015), dřívější nestálost pobytu stěžovatele v zahraničí i v rámci České republiky, jakož i okolnost, že v páchání trestné činnosti měl stěžovatel pokračovat i po propuštění z vazby ve své druhé trestní věci, a to v podstatě až do svého zadržení v prosinci 2016 v nynější trestní věci. Obecné soudy tedy neopomněly ani skutečnost, že v druhé trestní věci byl stěžovatel propuštěn z vazby za současného přijetí institutů nahrazujících vazbu, zejména velmi vysoké peněžité záruky, ba naopak. Městský soud navíc připomněl, že ani v této druhé trestní věci nakonec vazební důvody dosud neodpadly. Uváděné okolnosti, o něž obecné soudy opřely své závěry o důvodné obavě, že stěžovatel bude jednat způsobem uvedeným v §67 písm. a) a c) trestního řádu, se jeví jako dostatečně silné i při zohlednění aspektu plynutí času. Takto opodstatněné silné vazební důvody pak nemohou být zvráceny ani existujícími rodinnými vazbami stěžovatele (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 24). A konečně se obecné soudy v napadených rozhodnutích také pečlivě zabývaly možností nahrazení vazby stěžovatele jinými opatřeními a podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč v daném případě jiná opatření nelze považovat za dostatečná pro dosažení účelu vazby.
33. Z doposud uvedeného se podává, že jako nepřiměřenou nelze hodnotit ani celkovou délku vazby stěžovatele. Přiměřenost délky vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy nelze posuzovat abstraktně, ale oprávněnost ponechání obžalovaného ve vazbě je nutno hodnotit v každém případě podle jeho konkrétních aspektů (viz např. rozsudek ESLP ve věci Smatana proti České republice ze dne 27. 9. 2007 č. 18642/04, §102; či rozsudek ve věci Tariq proti České republice ze dne 18. 4. 2006 č. 75455/01, §86). V projednávaném případě přitom obecné soudy uváděly dostatečně silné (závažné) a relevantní důvody pro nutnost pokračujícího zbavení svobody stěžovatele a nejsou ani pochybnosti o jejich náležitém postupu a maximální snaze ukončit řízení v přiměřené době. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, délka řízení je v daném případě ovlivněna také rozsahem a komplikovaností stíhané trestné činnosti za účasti většího počtu obviněných a přihlédnout je třeba i k procesnímu postupu a chování stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení v dané věci rozhodovaly o četných procesních návrzích a námitkách obviněných (včetně stěžovatele), o návrzích na doplnění dokazování a o podaných opravných prostředcích. Stěžovatel nadto využíval velmi široký prostor pro vyjádření k nejrůznějším aspektům trestního řízení a vůbec uplatňování svých procesních práv. Stěžovatelem zvolené prostředky obhajoby a jím praktikované procesně taktické postupy nejsou nepřípustné, avšak nelze k nim nepřihlédnout při posuzování toho, zda na ně orgány činné v trestním řízení adekvátně reagovaly a zda v řízení postupovaly řádně a bez nepřijatelných průtahů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17, citované výše; a usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 25). Byť je v daném případě délka řízení, a tedy i vazebního stíhání stěžovatele, výrazná, s ohledem na specifické okolnosti případu ji nelze považovat za nepřiměřenou a ústavně neakceptovatelnou.
34. U stěžovatelovy vazby nebyla překročena ani maximální zákonná délka vazby, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší přípustná doba trvání vazby v tomto případě činila tři roky, neboť stěžovatel byl stíhán mimo jiné pro zvlášť závažný zločin [§67 odst. 1 písm. c) trestního řádu]; tato doba překročena nebyla, neboť v dané trestní věci byla osobní svoboda stěžovatele omezena od 2. 12. 2016. Nelze přisvědčit argumentaci o sčítání doby vazby v nynější věci a v druhé trestní věci stěžovatele, jak už Ústavní soud opakovaně zdůraznil a vysvětlil (viz nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, citovaný výše, body 47-49; usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18, citované výše, bod 29; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 30). Případné v tomto ohledu nejsou ani stěžovatelovy odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva; v rozsudku ve věci Neumeister proti Rakousku ze dne 27. 6. 1968 (č. 1936/63) šlo - na rozdíl od věci stěžovatele - o situaci, kdy dotčená osoba byla vazebně stíhaná ve dvou oddělených obdobích, ale v téže trestní věci.
35. Konečně v třetím okruhu námitek stěžovatel poukazuje na rozsáhlé porušování širokého spektra svých lidských práv, k němuž dochází v trestních řízeních, která jsou s ním vedena, či v souvislosti s nimi.
36. V části, kde ústavní stížnost brojí proti postupu městského soudu spočívajícímu v založení (umístnění) do soudního spisu komunikace mezi stěžovatelem a jeho obhájci a dále soukromých informací týkajících se stěžovatele a nesouvisejících s trestním řízením, které byly získány z mobilního telefonu a tabletu stěžovatele, se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tj. s ohledem na překážku litispendence - takto vymezený zásah městského soudu totiž stěžovatel napadl již svou ústavní stížností ze dne 31. 12. 2018, kterou nyní Ústavní soud projednává pod sp. zn. IV. ÚS 4342/18.
37. Dále stěžovatel v tomto třetím okruhu námitek uplatňuje z velké části argumentaci, která nemá žádnou souvislost s předmětem nynější ústavní stížnosti, jak jej stěžovatel sám vymezil v tzv. petitu, tj. návrhu na rozhodnutí Ústavního soudu. Podaná ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví označeným rozhodnutím městského soudu a krajského soudu ve věci vazby stěžovatele a dále proti postupu (jinému zásahu) městského soudu, jímž má docházet k porušování vymezených ústavně zaručených práv stěžovatele. Kritika postupu jiných orgánů činných v trestním řízení (policejních orgánů, státního zastupitelství, vězeňské služby), nesouvisejícího s napadenými rozhodnutími či postupem městského soudu v řízení (a datovaného mnohdy do let 2015-2017), je tak irelevantní pro přezkum ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci určených petitem ústavní stížnosti. Rovněž pokud stěžovatel tento postup jiných orgánů činných v trestním řízení napadal u obecných soudů v rámci rozhodování o vazbě, není porušením jeho základních práv skutečnost, že obecné soudy v přezkoumávaných rozhodnutích na tyto námitky, nepodstatné a nerozhodné pro otázku vazby, explicitně nereagovaly. Mimoto Ústavní soud připomíná, že pokud se stěžovatel nyní snaží zpochybňovat zákonnost, či dokonce ústavnost v řízení shromážděných a použitých důkazů, jedná se o argumentaci předčasnou s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Posouzení relevantnosti, věrohodnosti i samotné zákonnosti či ústavnosti důkazů je úkolem příslušných orgánů činných v trestním řízení, respektive po podání obžaloby soudů. Ústavní soud toto posouzení nepředjímá a nenahrazuje tuto zásadní úlohu obecných soudů v trestním řízení (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 452/16 ze dne 7. 7. 2016). To platí i v projednávaném případě, kde již mezitím došlo k pravomocnému rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Stěžovatel má stále k dispozici určité prostředky obrany proti tvrzeným zásahům do svých práv, včetně nakonec ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé. Ostatně i v rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud zdůraznil, že řešení skutkových a právních otázek týkajících se věci samé náleží výlučně do pravomoci soudů rozhodujících o trestní odpovědnosti stěžovatele a nelze očekávat, že o nich rozhodne s konečnou platností vazební soud či Ústavní soud, který se zabývá ochranou základních práv a svobod zásadně po ukončení meritorního řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 31).
38. Obdobné platí i pro stížnostní námitku ohledně porušení stěžovatelova práva na obhajobu z důvodu absence prostoru pro důvěrnou komunikaci mezi ním a jeho obhájci při soudním řízení. Stěžovatel zaprvé tuto námitku nespojuje s žádným konkrétním postupem městského soudu, který by měl být předmětem přezkumu Ústavního soudu; naopak tato námitka je spojena spíše se spravedlností trestního řízení ve věci stěžovatele jako takového, a tedy není namístě ji uplatňovat ve fázi řízení, v níž byla podána ústavní stížnost (v reakci na vazební rozhodnutí). O dostatečném prostoru pro uplatnění stěžovatelových procesních práv ve vazebním řízení přitom v daném případě nevyvstávají pochybnosti (viz též výše). Konečně žádné opodstatnění nemají ani stěžovatelovy námitky ohledně porušení čl. 34 Úmluvy a práva na přístup stěžovatele k Evropskému soudu pro lidská práva a ohledně ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy v řízení před obecnými soudy s ohledem na bezpečnostní opatření uplatňovaná ve vztahu ke stěžovateli. Stěžovatel fakticky nepředkládá žádné skutečnosti svědčící o porušení těchto ustanovení úmluvy (a to především ze strany městského soudu). Z jeho podání naopak vyplývá, že přístupu k Evropskému soudu pro lidská práva, v němž mu samozřejmě žádné vnitrostátní orgány nemohou nijak bránit, široce využívá. Ve vztahu k bezpečnostním opatřením pak stěžovatel nijak nedokládá, že jejich určení by mělo být v kompetenci soudu, a nikoliv vězeňské služby, jak byl poučen; mimoto ovšem nelze přehlédnout ani nesrovnatelnost případu stěžovatele s případem z rozhodovací praxe ESLP, na niž stěžovatel odkazuje a kde obžalovaní po dobu jednání soudu byli umístěni v kovové kleci (rozsudek ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku ze dne 25. 7. 2013 č. 11082/06 a 13772/05, §485).
39. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a zčásti jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
40. Toliko závěrem Ústavní soud podotýká, že se nemohl nepozastavit nad podobou podané ústavní stížnosti. Účelem povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je zajištění vyšší kvality podání adresovaných Ústavnímu soudu, tedy zajištění jednak kvalifikovaného uplatňování práv stěžovatelů, jednak toho, aby Ústavní soud nebyl zahlcován nekvalifikovanými podáními nesměřujícími k ochraně ústavnosti [srov. též stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Lze pochybovat o tom, jestli je tento účel předvídaným způsobem naplňován, pokud je Ústavnímu soudu adresován návrh na zahájení řízení o desítkách stran, který na mnohých místech připomíná spíš povšechné komentářové pojednání o otázkách souvisejících s vazbou a trestním řízením nežli podání v konkrétní věci osoby, jež měla být dotčena zásahem orgánů veřejné moci do svých ústavně zaručených práv, a kterýžto návrh navíc působí jako kompilát několika různých podání, adresovaných různým soudům (mimo Ústavní soud především Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně - srov. odst. 442, 101 a 424 podané ústavní stížnosti), směřujících proti různým rozhodnutím (odlišným od rozhodnutí v záhlaví uvedených - viz odst. 212 ústavní stížnosti) a sepisovaných k různým datům (krom shora uvedených např. i odst. 73, datovaný k době před 10. 10. 2018, či odst. 330, datovaný dokonce k dubnu 2017).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu