ECLI:CZ:US:2020:2.US.794.20.1
sp. zn. II. ÚS 794/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti 1) stěžovatelky K. P. D., 2) L. P., 3) nezletilého S. P., zastoupeného stěžovatelkou 1) a stěžovatelem 2) jakožto jeho rodiči, 4) J. D. a 5) J. D., všech právně zastoupených Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem Smetanova 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 12. 2019 č. j. 68 To 238/2019-823, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že je v rozporu s jejich základními právy podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a podle čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i s čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších přiložených listin se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci trestního řízení, v němž byl obžalovaný D. K. (dále jen "odsouzený") shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti. Ke spáchání uvedených trestných činů došlo, stručně řečeno, v důsledku toho, že odsouzený pod vlivem alkoholu nezvládl řízení a pravou přední částí osobního automobilu narazil do sloupu veřejného osvětlení, následkem čehož došlo k usmrcení poškozené J. D., tedy sestry první stěžovatelky, švagrové druhého stěžovatele, tety třetího stěžovatele a společné dcery čtvrté stěžovatelky a pátého stěžovatele. Trestní soudy stěžovatelům (s výjimkou třetího stěžovatele) a některým dalším pozůstalým přiznaly v adhezním řízení náhradu nemajetkové újmy v penězích v tam specifikované výši a ve zbylé části je odkázaly na občanskoprávní řízení. Trestní soudy naopak v adhezním řízení nepřiznaly náhradu nemajetkové újmy třetímu stěžovateli, jenž byl v čase smrtelné nehody několikaměsíčním dítětem, a některým dalším pozůstalým ze širší rodiny poškozené a odkázaly jej na občanskoprávní řízení.
3. Ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu se pak týkalo rozhodnutí o povinnosti odsouzeného zaplatit stěžovatelům náklady potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, včetně nákladů vzniklých přibráním společné zmocněnkyně, advokátky Mgr. Aleny Straubové. Krajský soud tímto rozhodnutím ve vztahu k první stěžovatelce snížil přiznanou náhradu nákladů z částky 93 705 Kč na 84 146 Kč, ve vztahu k druhému stěžovateli z částky 94 215 Kč na 13 746 Kč, ve vztahu k třetímu nezletilému stěžovateli z částky 15 972 Kč na 0 Kč (srov. §154 odst. 1 trestního řádu), čtvrté stěžovatelce z částky 61 855 Kč na 13 745 Kč a pátému stěžovateli z částky 61 855 Kč na 13 746 Kč. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že ne všechny náklady vynaložené stěžovateli byly účelně vynaložené.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že se jednalo o skutkově i právně složitou věc a jejich nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl v trestním řízení jasný, pročež bylo nutné, aby byli zastoupeni zmocněnkyní. Odměna jejich společné zmocněnkyně - advokátky byla následně vypočtena a vyúčtovaná dle §11 odst. 1 písm. g) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Krajský soud však napadeným usnesením snížil takto vypočtenou a prvostupňovým soudem přiznanou výši náhrady nákladů, neboť ne všechny považoval za účelně vynaložené, a to mj. z toho důvodu, že zmocněnkyně činila totožné právní úkony (samostatně) jménem vícerých stěžovatelů. Tím mělo dle názoru stěžovatelů dojít k porušení jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a patrně také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy, jakož i čl. 1 odst. 2 a čl. 4 Ústavy.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, již byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ve vztahu k nezletilému třetímu stěžovateli Ústavní soud dodává, že mezi jeho zájmy a zájmy první stěžovatelky (matka nezletilého) a druhého stěžovatele (otec nezletilého) nebyl v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti shledán konflikt. Rodiče nezletilého jakožto jeho zákonní zástupci tedy byli oprávněni podat jménem nezletilého ústavní stížnost. Z toho důvodu nepovažoval Ústavní soud za nezbytné ustanovovat nezletilému stěžovateli kolizního opatrovníka pro řízení o ústavní stížnosti.
7. Dále Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud nicméně na druhé straně, připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
9. Stran otázky náhrady nákladů adhezního řízení Ústavní soud podotýká, že je obecně upravena v §154 trestního řádu, podle něhož platí, že byl-li poškozeným alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit jim též náklady potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozeným (stěžovatelům) v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11; usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018).
10. V zájmu přehlednosti považuje Ústavní soud za vhodné na tomto místě odlišit ústavní stížnost v části vztahující se k nezletilému třetímu stěžovateli na straně jedné a v části vztahující se ke zbylým čtyřem stěžovatelům a stěžovatelkám na straně druhé. Nezletilému třetímu stěžovateli nebyla totiž jako jedinému ze stěžovatelů přiznána v adhezním řízení žádná náhrada nemajetkové újmy (zejm. s ohledem na to, že jako několikaměsíční dítě dle obecných soudů prozatím nemohl pociťovat psychické útrapy v důsledku tragické smrti poškozené, jeho tety, za něž by mu náležela náhrada nemajetkové újmy podobně jako např. zbylým čtyřem stěžovatelům). V návaznosti na to mu pak jako jedinému ze stěžovatelů nebylo napadeným usnesením krajského soudu přiznáno ani právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy dle §154 odst. 1 trestního řádu. Jakkoli se napadené usnesení krajského soudu může nezletilému stěžovateli, resp. v současnosti spíš jeho zákonným zástupcům, jevit jako tvrdé, Ústavní soud musí konstatovat, že závěr krajského soudu o nenaplnění podmínek pro přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů podle §154 odst. 1 trestního řádu neshledal protiústavním. Je totiž nesporné, že v adhezním řízení tomuto nezletilému stěžovateli skutečně nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy způsobené tragickou smrtí poškozené a se svým nárokem byl v plném rozsahu odkázán na občanskoprávní řízení.
11. V té části ústavní stížnosti, jež se vztahuje k první stěžovatelce, druhému stěžovateli, čtvrté stěžovatelce a pátému stěžovateli, Ústavní soud podotýká, že otázkou, před níž byl postaven, není to, zda měla být těmto stěžovatelům přiznána náhrada nákladů vzniklých při (úspěšném) uplatňování jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy v adhezním řízení, nýbrž to, v jaké výši měla být přiznána, resp. jak měl krajský soud posuzovat, které náklady stěžovatelů a v jakém rozsahu byly oprávněné. Jak již bylo uvedeno výše, k zásahům do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud obecně necítí oprávněn, nejedná-li se o zcela zjevný exces; to platí, i kdyby měl Ústavní soud odlišný názor na to, jak nárok stěžovatelů plynoucí z podústavního práva - v tomto případě z §154 odst. 1 trestního řádu - měl nebo mohl být posouzen. Takový exces ovšem Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Krajský soud dostatečným způsobem odůvodnil, z jakého důvodu považoval na účelně vynaloženou pouze část nákladů vynaložených stěžovateli. Ačkoli se napadené rozhodnutí může stěžovatelům jevit jako nepřiměřeně tvrdé, nevybočuje z ústavněprávních limitů takovým způsobem, jenž by byl s to odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti krajského soudu.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu