ECLI:CZ:US:2020:2.US.821.20.1
sp. zn. II. ÚS 821/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 5 To 447/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo být přítomen projednání věci a být ve věci slyšen zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. 1 T 66/2018 byl obžalovaný T. P. (dále jen "obžalovaný") uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako poškozený, kterému měla trestným jednáním obžalovaného vzniknout škoda ve výši 200 000 Kč. Částka mu byla nalézacím soudem přiznána v plné výši. K odvolání obžalovaného Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl, že obžalovaný se zprošťuje obžaloby pro skutek v ní popsaný a stěžovatel se se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle odvolacího soudu se jedná o hraniční případ ve vztahu k subsidiaritě trestní represe. Obžalovaný byl doposud netrestaný, svoje dluhy se snažil hradit a v době, kdy si od stěžovatele zapůjčil finanční hotovost, jednal ve víře, že svým závazkům bude schopen dostát. Následně se zásadně změnily jeho životní poměry, jeho příjmy se diametrálně snížily a se svou novou partnerkou založil rodinu. Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, že obžalovaný stěžovateli podepsal směnku, aby zesílil jeho postavení jako věřitele.
3. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti tomu, že on ani jeho zástupce nebyli vyrozuměni o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, čímž mu bylo znemožněno být přítomen veřejnému zasedání a bránit svá práva. Napadený rozsudek považuje za nesprávný, neboť odvolací soud abstrahoval od časových souvislostí a nezohlednil, že mu obžalovaný finanční částky nezaplatil ani v období, kdy finančními prostředky disponoval. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe nebylo namístě, odůvodnění odvolacího soudu je krajně zjednodušené. Stěžovatel upozorňuje, že jak předseda senátu, tak i místopředseda odvolacího soudu shodně konstatovali, že ve věci došlo nevyrozuměním stěžovatele a jeho zástupce k pochybení, a stěžovateli se omluvili.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel vystupoval v posuzovaném trestním řízení jako poškozený. Koncepce trestního řízení v České republice ve vztahu k poškozenému vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy [viz §12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
9. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde primárně o věc poškozeného a jeho právo na potrestání pachatele, nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) sankce [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)], aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
10. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)]. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
11. V posuzovaném trestním řízení byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též řádně projednána před soudem (včetně soudu odvolacího). Orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a případem se náležitě zabývaly. Požadavky vyplývající z práva na účinné vyšetřování tudíž byly naplněny. Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obžalovaný byl v dané věci zproštěn obžaloby a nebyl shledán vinným, nelze v tomto výroku soudu shledat jakýkoli zásah do práv a svobod stěžovatele jakožto poškozeného, jelikož - jak je uvedeno shora - mu nepřísluší žádné základní právo na odsouzení obžalovaného.
12. Z hlediska eventuálních majetkových práv poškozeného navíc Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel může nadále domáhat nároku na náhradu škody samostatně v řízení před civilními soudy, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Stěžovatel tudíž má ve své dispozici i nadále procesní prostředek k ochraně svých subjektivních práv, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení, nemůže se však nyní de facto dovolávat práva na potrestání jiné osoby, neboť žádné takové subjektivní právo mu Listina ani Ústava negarantuje.
13. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny způsobeného tím, že zástupce stěžovatele nebyl vyrozuměn o (a tedy ani přítomen) konání veřejného zasedání dne 12. 12. 2019, v jehož rámci byl vynesen zprošťující rozsudek, Ústavní soud konstatuje následující.
14. Ústavní soud plně uznává, že poškozený, jakožto jeden z účastníků trestního řízení, má právo být u jednání před soudem přítomen a zároveň je i jeho plným právem vyjádřit se k dotčené věci i k prováděným důkazům, neboť toto náleží k základním nejen procesním, ale především též k ústavním, podmínkám spravedlivého procesu. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích způsobených procesněprávním pochybením, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces jako celku vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Takto Ústavní soud přihlíží především k tomu, zda by eventuální derogační rozhodnutí nebylo čistě formální, ale naopak zda by bylo způsobilé stěžovateli přinést kýžený výsledek, tj. takový výsledek, který by pouze neprodloužil dotčené řízení, nýbrž vedl by i ke změně skutkových či právních závěrů, jichž se domáhá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2148/16 ze dne 13. 9. 2016).
15. Z přiloženého přípisu předsedy senátu 5 To ze dne 13. 2. 2020, jakož i z přípisu místopředsedy odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2020, Ústavní soud zjistil, že zástupce stěžovatele skutečně nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání, a tudíž mu on ani stěžovatel nebyli přítomni. Tímto vskutku došlo k procesnímu pochybení odvolacího soudu. Ústavní soud nicméně vzal v úvahu, že zástupce stěžovatele, jakož i stěžovatel se k dotčené věci v průběhu trestního řízení opakovaně vyjádřili, přičemž zproštění obžalovaného plně vychází ze všech provedených důkazů. V posuzované věci státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ani nepodal proti napadenému rozsudku dovolání a v přípise stěžovateli sdělil, že napadený rozsudek považuje z hlediska své pravomoci zástupce veřejné obžaloby za správný. Za této situace by tedy ani přítomnost stěžovatele a jeho zástupce u veřejného zasedání nemohla změnit výsledek dotčeného řízení. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že poškozený nedisponuje subjektivním právem na odsouzení obžalovaného, pouhým zproštěním obžalovaného obžaloby tak nemohlo dojít k zásahu do jeho práv; svá majetková práva může nadále bránit v řízení před civilními soudy, jeho právo na přístup k soudu tak zůstává zachováno. S ohledem na uvedené by se eventuální zrušení rozhodnutí obecného soudu jevilo jako ryze formalistické. Ze všech těchto důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by i přes pochybení obecného soudu byl namístě jeho derogační zásah.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu