ECLI:CZ:US:2020:2.US.915.20.1
sp. zn. II. ÚS 915/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 220, Strakonice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2020 č. j. 6 Co 1732/2019-103 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 9. 9. 2019 č. j. 1 Nc 2326/2019-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele a L. Ž. (dále jen "matka") o svěření do péče a určení výživného nezletilých synů P. Ž. a D. Ž. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že nezletilé syny svěřil do péče matky (po dobu před rozvodem i po rozvodu), stěžovateli uložil platit na nezletilé syny výživné celkem ve výši 23 000 Kč a současně mu uložil uhradit dluh na výživném (v podrobnostech viz výrok I. až VII. rozsudku okresního soudu). Soud konstatoval, že rodiče nezletilých se o svěření do péče shodli, jejich stanovisko odpovídá rovněž přání nezletilých synů, a proto rozhodl o svěření nezletilých synů do péče matky. Při stanovení výše výživného soud přistoupil k aplikaci ustanovení §916 občanského zákoníku a vyšel z fikce příjmů stěžovatele ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce podle zákona č. 110/2006 Sb. Po provedeném dokazování totiž dospěl k závěru, že není možné zjistit skutečnou výši příjmů stěžovatele; k tomu by podle soudu nemohlo přispět ani provedení podrobnějšího dokazování (například znalecké posudky na stanovení hodnoty podnikání stěžovatele aj.).
3. Krajský soud rozsudek soud prvního stupně částečně potvrdil a částečně jej změnil tak, že určil, že část plateb na výživné obou nezletilých synů bude stěžovatel poukazovat na zvláštní účty nezletilých za tímto účelem zřízených jejich matkou (pozn.: odvolání směřovalo pouze proti výrokům o výživném). Dospěl přitom ke stejným závěrům jako soud prvního stupně. I podle krajského soudu bylo nereálné prokázat skutečné majetkové poměry stěžovatele a jeho celkovou finanční situaci. Proto soud konstatoval, že výživné tak, jak jej stanovil soud prvního stupně, odpovídá zcela ustanovení §916 občanského zákoníku i životní úrovni otce ve smyslu §915 občanského zákoníku. Současně krajský soud dodal, že je podle jeho závěrů namístě aplikovat ustanovení §917 občanského zákoníku.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy alibisticky využily ustanovení §916 občanského zákoníku a rezignovaly na řádné zjištění skutečného stavu věci. Výše výživného tak, jak jej stanovily soudy, neodpovídá podle stěžovatele jeho příjmům ani dlouhodobým (budoucím) platebním možnostem.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství, srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04 aj.). Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci obecné soudy své závěry odůvodnily způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Není možné vytýkat obecným soudům, že nepřistoupily k provedení dalších důkazů poté, co dospěly k závěru o "neprůkaznosti" příjmů stěžovatele. Svůj postup obecné soudy řádně zdůvodnily, neopomněly poukázat ani na rozporná tvrzení stěžovatele, resp. okolnosti jeho tzv. "neoficiálního podnikání". Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu