ECLI:CZ:US:2020:2.US.938.20.1
sp. zn. II. ÚS 938/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. E., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 21, proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. MSP-13/2019-OSKP-OV/25 ze dne 3. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručené práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel podal 30. 4. 2019 stížnost Generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR kvůli opakovanému přemístění mezi věznicemi, opakovanému ukládání kázeňských trestů a nečinnosti příslušníků oddělení prevence a stížností ve věznicích Rýnovice a Heřmanice. Tato stížnost byla vyhodnocena jako nedůvodná, přičemž proti vyřízení této stížnosti stěžovatel podal 28. 6. 2019 stížnost, která byla postoupena Ministerstvu spravedlnosti ČR. To stěžovateli nevyhovělo rozhodnutím č. j. MSP-13/2019-OSKP-OV/25 ze dne 3. 2. 2020. Toto rozhodnutí ministerstva stěžovatel napadá ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel si je vědom, že právní předpisy umožňují, aby ředitelé věznic uzavřeli dohodu o přemístění odsouzeného dle §10 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, přičemž účelem takového přemístění má být prohloubení výchovného vlivu výkonu trestu. Ve své ústavní stížnosti však stěžovatel namítá, že pokud Vězeňská služba ČR nemá povinnost odůvodnit, jakým způsobem byla vyhodnocena kritéria pro umístění či přemístění odsouzeného do konkrétní věznice, pak jsou taková rozhodnutí nepřezkoumatelná. Dle stěžovatele proto možnost přemístit odsouzeného na základě dohody ředitelů věznic bez poskytnutí odůvodnění poskytuje prostor pro svévolné přemístění odsouzených bez možného přezkoumání naplněný předpokladů pro takové přemístění. Stěžovatel pak zmiňuje i dopady na jeho život, kdy jeho opakovaným přemístěním je porušováno jeho právo na soukromý a rodinný život, přičemž však toto porušení nespecifikuje uvedením konkrétních okolností, které by vedly k porušení jeho práva na soukromý a rodinný život.
4. Druhá skupina stěžovatelových námitek se vztahuje k několika kárným řízením, které se stěžovatelem byly vedeny zejména v souvislosti s odmítnutím nastoupit do práce, byť byl lékařem shledán práce schopným. Stěžovatel argumentuje tím, že nebyla provedena dostatečně kvalitní vstupní prohlídka, jejíž nedostatečnost byla shledána i ředitelem odboru zdravotnické služby Generálního ředitelství VS ČR. Dále stěžovatel namítá, že byla porušena zásada dvojího trestání, když byl nejdříve potrestán za nevrácení knih, přičemž uvedl, že je zničil, aby byl následně potrestán za nedovolené užívání cizí věci, když bylo zjištěno, že tyto knihy nezničil, ale že je měl ve svém držení.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Hlavní stěžovatelova námitka kritizovala nemožnost posouzení, zda byly naplněny podmínky pro jeho přemístění, a to, že v důsledku tohoto přemístění bylo porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňoval, že "odsouzený nepozbývá v době výkonu trestu odnětí svobody zcela práv, která je třeba ctít podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky" (usnesení sp. zn. II. ÚS 1749/08 ze dne 10. 9. 2008, bod 9; usnesení sp. zn. III. ÚS 283/12 ze dne 5. 4. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 2279/16 ze dne 15. 11. 2016). Zdůraznil i to, že byť není "zakotvena povinnost Generálního ředitelství Vězeňské služby sdělit, jakým způsobem byla vyhodnocena kritéria pro umístění odsouzeného", toto "lze do určité míry považovat za deficit" (usnesení sp. zn. II. ÚS 1749/08 ze dne 10. 9. 2008, bod 9). Tento deficit lze spatřovat právě i v možných dopadech zmiňovaných stěžovatelem - opakované přemísťování odsouzeného, zejména do věznic na opačné straně republiky, než sídlí rodina odsouzeného, může teoreticky - avšak nikoli automaticky - porušovat právo odsouzeného na rodinný život garantovaný Listinou. Nedoprovází-li takové rozhodnutí uvedení důvodů naplňujících účely vyjmenované vyhláškou, přemístění vězně může být využíváno i jako nástroj k šikanování odsouzených a jako neformální trest.
8. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře navázal na judikaturu správních soudů a možnosti přezkumu některých rozhodnutí ve správním soudnictví. Uvedl, že "pro posouzení, zda rozhodnutí podléhá přezkumu ve správním soudnictví, je podstatné, zda jím bylo - v materiálním slova smyslu - zasaženo do právní sféry žalobce. Pokud právní povaha daného úkonu vůbec nepřipouští, aby jím byla dotčena právní sféra, nejde o rozhodnutí, a žaloba je proti němu nepřípustná. V případě, že dopad takového úkonu do právní sféry nastat může, bude nutno v řízení o žalobě zkoumat a v rámci meritorního přezkumu žaloby prověřit, zda nastalo či nenastalo tvrzené krácení na právech, resp. v právní sféře přímo či v důsledku takového úkonu správního orgánu" (usnesení sp. zn. I. ÚS 2279/16 ze dne 15. 11. 2016).
9. Brojí-li tedy odsouzený proti opakovanému přemístění z jedné věznice do druhé, v důsledku čeho měl být krácen na svých právech, měl se nejdříve obrátit na správní soud. V takovém případě by bylo "povinností soudu v prvé řadě posoudit, zda předmětný úkon je schopen dotknout se jeho právní sféry, a tedy zda (vůbec) představuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., podléhající přezkumu ve správním soudnictví, v kladném případě pak i to, zda skutečně nastalo tvrzené zkrácení na právech stěžovatele. V takovém případě se stěžovatel mohl bránit správní žalobou a eventuálně kasační stížností, a teprve poté se obrátit na Ústavní soud, aby přezkoumal ústavní konformitu závěrů obecných soudů, k nimž v uvedených otázkách dospěly" (usnesení sp. zn. I. ÚS 2279/16 ze dne 15. 11. 2016). Jelikož stěžovatel nepožádal o přezkum rozhodnutí ve správním soudnictví, je nutné v této části ústavní stížnost považovat za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků dostupných stěžovateli k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Námitkami stěžovatele týkajícími se kázeňského řízení se Ústavní soud nemohl zabývat, jelikož ve všech případech stěžovatel nepodal stížnost proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu (viz napadené usnesení Ministerstva spravedlnosti). Z tohoto důvodu se i v této části jedná o podání nepřípustné, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka