ECLI:CZ:US:2020:2.US.965.20.1
sp. zn. II. ÚS 965/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupené JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem gen. Svobody 339, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2020, č. j. 14 To 91/2020-69, a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 2. 2020, č. j. 0 Nt 601/2020-51, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení a za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka byla 23. 2. 2020 zadržena policií v místě svého bydliště - Ú. - na základě předchozího souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi. Je jí kladeno za vinu, že spáchala trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaně a dílem ve stádiu přípravy. Konkrétně se jej měla dopustit tím, že nejméně v pěti případech vyrobila celkem 346 g pervitinu a výrobu dalších připravovala. V době vydání napadených usnesení orgány činné v trestním řízení tvrdily, že identifikovaly jen jednu osobu, které stěžovatelka pervitin prodávala - měla tak přitom činit též v Ú. V době vydání napadených usnesení bylo se stěžovatelkou dále vedené trestní stíhání u Okresního soudu v Pardubicích pro druhově totožnou trestnou činnost.
3. Okresní soud vzal napadeným usnesením stěžovatelku do vazby, jelikož je stíhána pro závažnou trestnou činnost, které se měla dopouštět po delší dobu, byť v jejím průběhu byla stíhána pro obdobnou trestnou činnost. Stěžovatelka nemá pravidelný příjem, v důsledku čehož pervitin distribuuje; také jej sama užívá. Podle soudu proto existovala reálná obava, že by nadále opakovala trestnou činnost, pro kterou je stíhána. Stěžovatelka se dále k trestné činnosti při vazebním zasedání doznala. Okresní soud však nevyhověl žádosti stěžovatelky o neuvalení vazby z důvodu jejího vážného zdravotního stavu (problémů se srdcem) vzhledem k vyjádření jejího ošetřujícího lékaře, který uvedl, že její současný zdravotní stav nevylučuje omezení na svobodě. Z tohoto důvodu okresní soud napadeným usnesením vzal stěžovatelku do vazby a to dle §67 písm. b) a c) trestního řádu, tedy z důvodu možného působení na svědky a opakování trestné činnosti.
4. Krajský soud v napadeném usnesení ke stížnosti stěžovatelky konstatoval, že okresní soud sice správně rozhodl o vazbě podle §67 písm. c) trestního řádu, tedy z důvodu možného opakování trestné činnosti, neshledal však na rozdíl od okresního soudu, že by bylo na místě stěžovatelku vazebně zajistit na základě §67 písm. b) trestního řádu, jelikož stěžovatelka nepředstavuje reálnou hrozbu ve smyslu ovlivňování svědků. Ve svém usnesení krajský soud nakonec rozebral, proč nelze nahradit vazbu jinými opatřeními.
5. Stěžovatelka proti napadeným usnesením podala ústavní stížnost, ve které namítá, že o uvalení vazby rozhodoval místně nepříslušný soud, jelikož k trestnému jednání mělo dojít jen v Ú. - a to jak k výrobě, tak k distribuci. Přesto však o uvalení vazby rozhodl Okresní soud v Chrudimi. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zároveň odůvodňuje, proč tuto skutečnost nenamítala v průběhu vazebního zasedání či ji nezmínila ve stížnosti proti usnesení okresního soudu: 10. 3. 2020 bylo dle stěžovatelky poprvé umožněno nahlédnout do spisu jejímu novému obhájci, který došel k závěru, že o vazbě rozhodoval místně nepříslušný soud, že přípravné řízení vedl nepříslušný policejní orgán a že jej dozoroval nepříslušný státní zástupce. Z toho důvodu 12. 3. 2020 doplnil stížnost, kterou podal předchozí obhájce stěžovatelky, ve smyslu namítané místní nepříslušnosti Okresního soudu v Chrudimi. Byť krajský soud rozhodl o stížnosti ve stejný den, kdy obhájce stěžovatelky doplnil stížnost, stěžovatelka uvádí, že vydané rozhodnutí bylo doručeno na podatelnu soudu až 23. 3. 2020 a obhájci stěžovatelky bylo doručeno do datové schránky až 27. 3. 2020. Z toho stěžovatelka dovozuje, že krajský soud mohl zohlednit doplnění stížnosti. Stěžovatelka zároveň polemizuje s možným důvodem, proč rozhodl Okresní soud v Chrudimi, a to se skutečností, že trestní stíhání stěžovatelky je vedeno pod stejným číslem jednacím jako trestní stíhání dvou dalších osob, přičemž však jednání stěžovatelky nebylo spojováno s jednáním těchto dvou osob. Dle stěžovatelky "na opakované dotazy obhájce policejní orgán toto nedokázal objasnit a s obecným odkazem na utajenost probíhajícího vyšetřování se odmítl vyjádřit." Zároveň stěžovatel uvádí, že i pokud by nevznesl námitku rozhodování nezákonným soudcem, tak tuto skutečnost měl krajský soud přezkoumat sám od sebe. Pokud by tak neučinil, tak by dle stěžovatelky porušil její ústavně zaručená práva, jak judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1920/17 ze dne 6. 2. 2018 (N 20/88 SbNU 279).
6. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stížnost, o které rozhodoval, napadla 5. 3. 2020, a zatímco rozhodnuto o ní bylo již 12. 3. 2020 v 14:00, doplnění stížnosti bylo doručeno 12. 3. 2020 v 17:12. Byť byl spis s rozhodnutím vypraven až 18. 3. 2020, tak krajský soud již nemohl zohlednit doplnění stížnosti. Vzhledem k tomu, že krajský soud v době sepisování vyjádření neměl k dispozici vyšetřovací spis, tak pouze konstatoval, že vyšetřování se týkalo i dalších obviněných, přičemž na základě stejného vyšetřovacího spisu krajský soud rozhodoval též o vazbě dalšího obviněného, stíhaného pro distribuci pervitinu na Chrudimsku. Z vyšetřovacího spisu mělo být dle krajského soudu patrné, že stěžovatelka byla vyšetřovaná i pro distribuci pervitinu na Pardubicku.
7. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby státní zástupce uvedl, že jeden z odběratelů pervitinu připraveného stěžovatelkou měl být i další obviněný v téže věci. Dále okresní soud zmiňuje, že z odůvodnění příkazu k domovní prohlídce u stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka měla vyrábět pervitin, který měla za pomoci jednoho ze spoluobviněných distribuovat v Chrudimi, Pardubicích či v Ú.
8. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové odkázalo na citovaná rozhodnutí. Okresní státní zastupitelství v Chrudimi se k stížnosti nevyjádřilo.
9. Stěžovatelka se k zaslaným vyjádřením vyjádřila tak, že zopakovala, že krajský i okresní soud rezignovaly na svoji povinnost zkoumat svoji místní příslušnost i bez toho, aby ji stěžovatelka rozporovala. Uvádí, že stěžovatelka je spojována s dalším obviněným pouze skrze dohady a domněnky policie či státního zastupitelství; pokud existuje skutečnost dokazující propojenost stěžovatelky s pachateli, kteří páchali trestnou činnost v obvodu Okresního soudu v Chrudimi, stěžovatelka se domnívá, že tyto skutečnosti neměly být utajeny v průběhu vazebního zasedání.
II.
10. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, vyžádaného vazebního spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
14. Základní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že z napadených usnesení není zřejmé, proč o uvalení vazby rozhodoval Okresní soud v Chrudimi, a nikoli Okresní soud v Ústí nad Orlicí. Argumentuje, že trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, se dopustila pouze v okrese Ú., přičemž v napadených rozhodnutích ani ve spisovém materiálu není uvedena spojitost s okresem Chrudim. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že tato souvislost sice není rozpoznatelná z napadených usnesení, nicméně je identifikovatelná jak z vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti, tak i nepříliš zřetelně z návrhu na vzetí do vazby a z usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky.
15. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že obviněná měla pervitin distribuovat mimo jiné i T. M., který jej měl v Chrudimi a na dalších místech Pardubického kraje opakovaně prodávat. Tuto skutečnost dle vyjádření okresního soudu uvedlo okresní státní zastupitelství v návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby. Toto není zcela přesné - v návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby je sice opakovaně tvrzena spolupráce mezi stěžovatelkou a T. M., ale není v něm uvedeno, že T. M. měl pervitin distribuovat i v Chrudimi. Byť tedy z napadených usnesení není zřejmé, proč se obecné soudy vnímaly jako místně příslušné, jelikož není uvedeno, že by se předmětná trestná činnost stěžovatelky měla odehrávat v obvodu Okresního soudu v Chrudimi, ze spisu je zřejmé, že trestná činnost stěžovatelky je spjatá s trestnou činností dalších osob, které měly údajně prodávat pervitin dodaný stěžovatelkou i na Chrudimsku. Vzhledem ke konání společného řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí (§20 trestního řádu), přičemž někteří se trestné činnosti měli dopouštět v Chrudimi, Ústavní soud neshledal, že by tímto bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce.
16. V nálezech, ve kterých se Ústavní soud vyjadřoval k výběru okresního soudu pro podání návrhu státním zastupitelstvím, Ústavní soud kritizoval takovou praxi, kdy by si státní zástupce mohl vybrat okresní soud, kterému navrhne vzetí obviněného do vazby, tedy libovůli státního zástupce [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.), bod 116; nález sp. zn. III. ÚS 1518/15 ze dne 15. 9. 2015 (N 167/78 SbNU 507), bod 12]. O takovou situaci se zjevně v případě stěžovatelky nejednalo: Trestní řízení zahájilo Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Územní odbor Chrudim a souhlas se zadržením, návrh na vzetí do vazby či návrh k domovní prohlídce podalo Okresní státní zastupitelství v Chrudimi. Evidentně se tak nejedná o případ, kdy by se orgány činné v trestním řízení snažily upravovat místní příslušnost v rozporu s trestními předpisy.
17. Ústavní soud nemůže ani pominout svoji předchozí judikaturu zmiňující, že "nároky na odůvodnění místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního tak musí být podstatně nižší, než nároky na odůvodnění určení místní příslušnosti pro nalézací řízení trestní, neboť v prvé situaci orgány činné v trestním řízení rozhodují ve stavu informačního deficitu ve velmi raném okamžiku, kdy se rozhodující skutečnosti mohou jevit zcela odlišně od toho, co bude následně v průběhu řízení zjištěno, a to mnohdy v časové tísni" [nález sp. zn. II. ÚS 4051/16 ze dne 31. 1. 2017 (N 21/84 SbNU 257), bod 59]. Byť obecné soudy dostatečně místní příslušnost neodůvodnily, jak citovaný nález vyžaduje (bod 62), místní příslušnost byla určena na základě kritérií §18 trestního řádu v souladu s jejich hierarchií. Problémem není, ani pokud byla místní příslušnost založena na tvrzeném trestném jednání ostatních, jak již Ústavní soud v minulosti potvrdil, zejména pokud byla prověřována jako jeden celek [usnesení sp. zn. III. ÚS 1876/17 ze dne 25. 10. 2017 (U 17/87 SbNU 879), body 26 a 27]. Pokud tedy byla místní příslušnost založena na místě spáchání trestné činnosti, která je prověřována jako jeden celek společně s tvrzenou trestnou činností stěžovatelky, pak toto není porušením práva stěžovatelky na zákonného soudce, byť Ústavní soud souhlasí, že odůvodnění místní příslušnosti okresního soudu mělo být detailnější; i pouhé podezření, opřené o skutečnosti odpovídající velmi ranému okamžiku trestního řízení, však opodstatňuje založení místní příslušnosti okresního soudu, zejména není-li namítáno, že místní příslušnost byla státním zastupitelstvím určena dle jejich libovůle.
18. Místní příslušností se obecné soudy detailně nezabývaly - respektive ji neodůvodňovaly - jelikož stěžovatelka nenamítala, že by Okresní soud v Chrudimi měl být místně nepříslušný. Současný právní zástupce stěžovatelky - JUDr. Roman Koucký - byl přítomen již vazebnímu zasedání společně s dalším obhájcem stěžovatelky, přičemž ani v průběhu vazebního zasedání, ani ve stížnosti podané proti napadenému usnesení okresního soudu tato námitka nebyla vznesena. Dle protokolu o neveřejném zasedání byla stížnost napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta 12. března 2020 v 14:00, přičemž doplnění stížnosti JUDr. Romanem Kouckým bylo krajskému soudu doručeno ten samý den v 17:12, tedy již po učinění rozhodnutí. Pokud by stížnost byla doplněna dříve, krajský soud by se musel detailněji zabývat otázkou místní příslušnosti v napadeném usnesení. Vzhledem ke skutečnosti, že stížnostní soud rozhodl dříve, než byla daná námitka vznesena, nelze soudu vyčítat, že se danou otázkou detailně nezabýval. Nelze přitom očekávat, že obecné soudy budou v odůvodnění rozebírat otázku místní příslušnosti, je-li kladen důraz na co nejrychlejší vyřizování vazebních věcí, zejména jsou-li soudy přesvědčeny, že je situace zřejmá, a není-li taková námitka vznášena. Ústavní soud zároveň nedošel k závěru, že skutečnost, že se obhájce stěžovatelky mohl seznámit s vyšetřovacím spisem až 10. března 2020 hrála klíčovou roli - obhájce stěžovatelky se osobně účastnil vazebního zasedání konaného 25. února 2020, kde měly zaznít všechny podstatné skutečnosti, na základě čehož mohl vznést námitku místní nepříslušnosti soudu, a to jak na místě v průběhu zasedání, tak v podané stížnosti.
19. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu