ECLI:CZ:US:2020:2.US.992.20.1
sp. zn. II. ÚS 992/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Schlika, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 3764/2018-206, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018 č. j. 20 Co 13/2018-167 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2017 č. j. 25 C 125/2017-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2017 č. j. 25 C 125/2017-141 bylo rozhodnuto tak, že se žaloba, aby Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále "vedlejší účastník") byla povinna zaplatit stěžovateli částku 189 923 Kč, zamítá a že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč. Tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v řízení o návrhu na dodatečné projednání dědictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 2284/2008 tím, že v tomto řízení mělo být porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto řízení o návrhu na dodatečné projednání dědictví podle stěžovatele trvalo 8 let, 7 měsíců a 5 dnů. Ve svém napadeném rozsudku odůvodnil soud prvního stupně zamítnutí žaloby tím, že sice "celkovou délku řízení ... lze hodnotit jako nepřiměřenou", podle soudu prvního stupně však, "zejména s ohledem na právní a skutkovou složitost daného řízení, ... postačuje pouze konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě".
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého bylo napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018 č. j. 20 Co 13/2018-167 rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu stěžovateli nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení nevznikl. Nejvyšší soud podle něj opakovaně judikoval (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a sp. zn. 30 Cdo 2098/2012), že nepřiměřeně dlouhým řízení je takové řízení, k jehož délce nezanedbatelným způsobem přispěl postup (porušení procesních pravidel) orgánů veřejné moci. V posuzovaném řízení není ze skutkových zjištění soudu prvního stupně patrné žádné porušení procesních pravidel projednávajícími soudy, které by bylo možno označit za nesprávný úřední postup a závěr soudu prvního stupně o "jednotlivém průtahu při zajišťování pozůstalostního spisu" tak není důkazně podložený. V řízení zejména nedošlo k neodůvodněné nečinnosti soudu, neboť prodloužení odvolacího řízení po zamítnutí návrhu stěžovatele na dodatečné projednání dědictví (v krátké době po podání návrhu) bylo způsobeno výlučně tím, že se soud snažil získat doklady o návrhem stěžovatele dotčeném dědickém řízení, skončeném před 80 lety. V tomto úsilí byl nakonec úspěšný jen částečně v červnu 2016 a poté řízení průběžně pokračovalo, třebaže si v následných fázích po podání dovolání a ústavní stížnost vyžádalo delší časový úsek (řádově 6 měsíců). Tuto okolnost však nelze označit za "průtahy" v řízení, protože je třeba uvážit výlučné postavení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jako jediných soudů v republice, které rozhodují o uvedených opravných prostředcích. Odvolací soud poukázal na to, že návrh na dodatečné projednání dědictví vychází ze zpochybnění skutečností nastalých hluboko v minulosti a jeho formulace vyjadřuje snahu o znovuzískání majetku po předku stěžovatele, při zcela hypotetické úvaze o vzniku nároku stěžovatele by tak za daných okolností nebyla na místě jiná forma jejího zadostiučiněni, než konstatování porušení práva (pakliže by k němu došlo). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 3764/2018-206, odmítnuto.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy o jeho žalobě na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené nesprávným úředním postupem rozhodly v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (N 55/60 SbNU 677) a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449), ve kterých jsou definovány požadavky kladené ústavním pořádkem na zdůvodnění rozhodnutí obecných soudů o výši přiměřeného zadostiučinění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státního orgánu a taktéž limity pro stanovení přiměřené výše náhrady škody (nemajetkové újmy). Podle stěžovatele napadená rozhodnutí obecných soudů tato kritéria formulovaná ve výše zmiňovaných nálezech Ústavního soudu nerespektovala. Odvolací soud podle stěžovatele změnil závěr soudu prvního stupně o tom, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, aniž provedl jakýkoli důkaz, a aniž by účastníky řízení na svůj záměr změnit tento závěr prvostupňového soudu předem upozornil. Nejvyšší soud ve své judikatuře jednoznačně stanovil, že nepřiměřenost délky řízení není závislá na tom, zda se v řízení vyskytovaly průtahy čí nikoliv, ale podstatné je, že celková doba řízení přesahuje přiměřenou délku, přičemž posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, neboť není standardní, aby pozůstalostní řízení trvalo cca 9 let. Obecné soudy ústavně nesouladně posoudily otázku, zda déle trvající průtahy spojené se zajištěním staršího pozůstalostního spisu, způsobené špatnou, nepřehlednou či neúplnou evidencí starších soudních spisů, lze přičítat k tíži státu, který tuto špatnou, nepřehlednou či neúplnou evidenci soudních spisů vede. Vedlejší účastník proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal a shodl se se stěžovatelem i se soudem prvního stupně, že délka posuzovaného řízení byla skutečně nepřiměřeně dlouhá. Stěžovatel je přesvědčen, že se na straně soudů projednávajících stěžovatelovu věc vyskytovala celá řada průtahů. Tyto průtahy přitom podstatně zvyšovaly a umocňovaly nejistotu stěžovatele o výsledku posuzovaného řízení. Ze stávající judikatury pak vyplývá, že výsledek posuzovaného řízení nemá na formu a výši přiměřeného zadostiučinění žádný vliv. I předmět řízení, které bylo pro poškozeného neúspěšné, totiž může mít pro poškozeného velký význam.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů a částečně účelově vypichuje neshodu mezi soudem prvního a druhého stupně co do posouzení celkové délky řízení. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
9. Ani odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné. První z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž mají být dle stěžovatele napadená rozhodnutí v rozporu, nález sp. zn. I. ÚS 192/11, zrušil tam napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro nedostatek odůvodnění a respektu k argumentaci stěžovatele a nevypořádání se s jím předloženou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V nyní posuzované věci však Nejvyšší soud dostatečně reagoval na stěžovatelovu argumentaci a v jeho rozhodnutí uvedená argumentace i rozsah odůvodnění z pohledu požadavků ústavního pořádku obstojí. Ani druhé ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí Ústavního soudu - nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 není na posuzovaný případ aplikovatelný. Citované rozhodnutí poukazovalo na nesprávnou aplikaci rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva na tehdy posuzovaný případ a na to, že obecnými soudy tvrzená komplikovanost řízení se na případ posuzovaný citovaným nálezem nedá aplikovat. Naopak v nyní posuzovaném řízení neshledal Ústavní soud nezbytnost, aby se posuzovaným případem meritorně zabýval. Na rozdíl od situací posuzovaných výše popsanými nálezy se v případě stěžovatele jednalo o velmi komplikovanou dědickou záležitost, jíž se všechny soudy pečlivě zabývaly. S ohledem na v napadených rozhodnutích výstižně popsané důvody pak obecné soudy dospěly k závěru o nedůvodnosti stěžovatelovy žaloby. Tato odůvodnění pak měla charakter posuzování podústavního práva, které nemá takový přesah, aby bylo možno konstatovat porušení povinností soudů plynoucích z vnitrostátního ústavního pořádku či judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu