ECLI:CZ:US:2020:3.US.1151.19.1
sp. zn. III. ÚS 1151/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Demaropalen, s. r. o., sídlem 1. máje 17, Třinec, zastoupené Mgr. Tomášem Urbaniecem, advokátem, sídlem Hrabinská 498/19, Český Těšín, proti výrokům II., III., V., VI., VII., VIII. a IX. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2019 č. j. KSPH 62 INS 5590/2018-B-9, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace TP Insolvence, v. o. s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků II., III., V., VI., VII., VIII. a IX. v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že I. výrokem usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. KSPH 62 INS 5590/2018-A-7 byl zjištěn úpadek Marie Mikešové, (dále jen "dlužnice"), a II. výrokem bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Insolvenční správkyní byla III. výrokem uvedeného usnesení ustanovena vedlejší účastnice.
3. Následně I. výrokem usnesení krajského soudu ze dne 5. 2. 2019 č. j. KSPH 62 INS 5590/2018-B-9 bylo rozhodnuto tak, že dlužnice je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, II. výrokem byla schválena zpráva o přezkumu ze dne 11. 10. 2018, III. výrokem bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, IV. výrokem bylo rozhodnuto, že i nadále je insolvenční správkyní vedlejší účastnice, V. výrokem byly uloženy povinnosti plátcům mzdy dlužnice, VI. výrokem byly dlužnici uloženy povinnosti zasílat svůj příjem na účet vedlejší účastnice, resp. platit vedlejší účastnici zálohy na její odměnu a náhradu hotových výdajů, VII. výrokem byly uloženy povinnosti vedlejší účastnici, VIII. výrokem byla věřitelům dlužnice uložena povinnost sdělit čísla bankovních účtů, na něž bude vedlejší účastnice zasílat splátky, a IX. výrokem bylo rozhodnuto, že účinky tohoto usnesení nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Usnesení bylo odůvodněno podle §157 odst. 4 ve spojení s §167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po velmi stručné rekapitulaci průběhu insolvenčního řízení uvádí, že napadené usnesení je neodůvodněné, nepřezkoumatelné a projevem naprosté libovůle krajského soudu. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelka se stala účastnicí insolvenčního řízení vstoupením na místo dřívější věřitelky, obchodní korporace Neromotol, s. r. o., a to co do částky 606 169,44 Kč. Jde-li o výši dluhů a majetkové poměry účastníků, podává se z ústavní stížnosti, že v insolvenčním řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 1 700 272,84 Kč, z čehož nezajištěné pohledávky dosahovaly částky 1 690 450,51 Kč, přičemž nemovitý majetek dlužnice byl oceněn částkou 3 000 008 Kč a její měsíční příjem činil 26 349 Kč. Za této situace podle stěžovatelky bylo možné řešit oddlužení pouze zpeněžením majetkové podstaty, což vyplývalo i z návrhu vedlejší účastnice adresovaného krajskému soudu. Proti zprávám o přezkumu a o oddlužení žádný z věřitelů ani stěžovatelka nepodali námitky, neboť z těchto zpráv vyplývalo řešení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s možností stoprocentního uspokojení všech pohledávek. Jestliže krajský soud napadeným usnesením schválil zprávu o přezkumu a současně schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, jde podle stěžovatelky o rozhodnutí vnitřně rozporné. V odůvodnění je naopak zcela opomenuto vypořádání se s návrhem na řešení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Odůvodnění napadeného usnesení proto stěžovatelka označuje za materiálně nedostatečné, odporující požadavkům přezkoumatelnosti. Byť jde o rozhodnutí, proti němuž není přípustné odvolání, nejsou na něj kladeny nižší nároky, naopak by v těchto případech mělo být rozhodnutí maximálně pečlivé. Tato tvrzení stěžovatelka opírá o dřívější judikaturní závěry [zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461), ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151) a ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425)] a komentářovou literaturu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, dokumenty dostupnými v insolvenčním rejstříku a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Z §404 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění do 3. 5. 2019, vyplývá, že o schválení oddlužení rozhoduje insolvenční soud. Vzhledem k tomu, že proti usnesení o schválení oddlužení a způsobu jeho provedení není přípustné odvolání, uvede soud podle §157 odst. 4 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. v jeho odůvodnění pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že určení orgánu pravomocného ke schválení oddlužení a posouzení způsobu jeho provedení, resp. požadavky na odůvodnění usnesení rozhodujícího o těchto záležitostech jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by šlo zpravidla o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, nebo vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že podle zprávy vedlejší účastnice ze dne 18. 12. 2019, zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 23. 12. 2019 pod č. j. KSPH 62 INS 5590/2018-B-13, dlužnice dne 9. 11. 2019 zemřela. Vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení, přičemž insolvenční zákon pro tyto případy neobsahuje zvláštní právní úpravu, bude třeba podle jeho §7 vycházet z §107 o. s. ř. V insolvenčním řízení nelze pokračovat s právním nástupcem zemřelého účastníka, a proto je třeba je zastavit, čemuž předchází mimo jiné zrušení schváleného oddlužení a zproštění insolvenčního správce funkce. Tento postup navrhla rovněž vedlejší účastnice. Pohledávky věřitelů poté budou uspokojovány v řízení o pozůstalosti podle §98 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se proto nemohl zabývat argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, neboť pohledávka stěžovatelky v dosud neuspokojeném rozsahu bude po zrušení oddlužení dále posuzována v nalézacím řízení.
10. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu